Jak pomoct dceři diabetičce? Otevřenost, naslouchání a aktivizace.

Milá Zdenko,

jsem ráda, že se na nás s vaším dotazem obracíte. Téma chronických nemocí v životě člověka a v dětství a dospívání nevyjímaje, se zdá být stále poněkud tabuizované a děkuji vám za jeho otevření. Umím si představit, že pro vaši dceru může být opravdu těžké vyrovnat se s omezeními a důsledky plynoucí z její nemoci. Je moc dobře, že hledáte cestu, jak jí pomoct. Pomoc určitě potřebuje.

Vaše dcera je na svou nemoc právem naštvaná, možná se ptá, proč právě já, možná by si přála zdánlivě samozřejmou věc – prožít si dospívání bez výrazných nároků na zodpovědnost, sebe-disciplínu a obavy o svůj zdravotní stav. Patnáctiletá dívka se jistě nevyhne srovnávání se s vrstevníky a vzhledem k tomu, že jistá omezení a nezbytná léčba se jí nevyhnou, se jí v tomto věku samozřejmě nevyhnou zážitky spojené s nemožností bezstarostně prožívat to, co ostatní, pocity bezmoci a méněcennosti.

V období dospívání, kdy k centrálním tématům patří otázky vlastní identity, budoucího směřování, atraktivity ve vztahu k opačnému pohlaví, může být chronická nemoc závažným zásahem do dosahování identity. K dospívání také samozřejmě patří vzdor a protest proti autoritám a pravidlům, což se může objevit i ve vztahu k pravidlům a omezením daným diabetem. Nemoc musí vaše dcera (a rodina stejně tak) nejprve přijmout, což může trvat delší dobu a může to znamenat spousta komplikací, v období dospívání obzvlášť.

Píšete, že vaše dcera svou nemoc nenávidí a nemyslet na ni je pro ni jediné řešení. Evidentně se tedy ocitla ve fázi, kdy nemoc popírá, uzavírá se do sebe a komunikuje skrz virtuální prostředí, kde její nemoc jako by nebyla. Není se co divit i vzhledem k tomu, že píšete, že se jí okolí posmívá. Nevím, jestli dcera ještě navštěvuje ZŠ nebo je např. na víceletém gymnáziu. Pokud je poslední rok na ZŠ, navíc ji čeká změna kolektivu, což by mohlo přinést další nepříjemné prožitky.

Doporučovala bych vám tedy pokusit se dceři pomoct ve dvou rovinách – v kolektivní a v osobní. Možná by pomohlo promluvit s třídní učitelkou ve škole a poprosit ji, aby ve škole např. zrealizovali nějaký program, který informuje o nejrozšířenějších nemocech a jejich projevech a vede tak žáky k porozumění, toleranci a přijetí nemocných spolužáků.  Myslím, že škola by prostě měla řešit problémy, které v kolektivech vznikají.

A pokud jde o rovinu osobní, zkuste s dcerou co nejvíce mluvit o různých tématech, téma nemoci nevyjímaje. Dávejte jí najevo, že vás zajímá, jak se cítí a co prožívá, co pro ni nemoc znamená, čím ji nejvíc trápí a klidně se jí zeptejte, jak jí můžete pomoct, co by od vás potřebovala. Podporujte ji ve vztazích s vrstevníky a mluvte s ní o tom, že její nemoc rozhodně není nic, za co by se měla stydět. Vyjádřete porozumění tomu, co dcera prožívá, dejte najevo, že má právo být na svou nemoc naštvaná. Zkuste jí vysvětlit, že i přes všechny nepříjemnosti a omezení se s diabetem dá prožít velmi kvalitní život, podporujte ji v aktivním životě, zkuste společně najít takovou aktivitu, která by do jejího života vnášela radost a smysl.

Možná by vaší dceři pomohlo najít cestu k vrstevníkům například přátelství s někým, kdo řeší podobný problém. Třeba máte v okolí někoho takového, kdo by jí předal své zkušenosti a s kým by mohla sdílet své zážitky a emoce.
Můžete se také obrátit na některé z diabetologických center, jistě mají s podobnými situacemi zkušenost. Seznam center a další užitečné informace najdete například na stránkách www.diadeti.cz. Pokud máte pocit, že pomoc dceři je již nad vaše možnosti, neváhejte se s důvěrou obrátit na psychologa v místě bydliště, nezůstávejte v tom sama!

Přeji vám i vaší dceři hodně sil.


S pozdravem,

Milena Nováková