Jak unést výpověď? A jak chudobu?

17. prosince 2010 Těžké životní situace

Byla jsem v jednom zaměstnání 12 let, byla jsem takový kmenový pracovník. Pak to na čas skončilo, nebyla práce. Když se podnik znovu rozjel, dělalo mi docela potíže dostat se tam znovu, byla to docela smůla a musela jsem si to vybojovat. Jenomže jsem si to vybojovala na pět měsíců. Teď mám výpověď a dva vysokoškoláky k tomu.

Příbuzní se se mnou nebaví a já se nebavím s nimi, tak se za sebe stydím. Baví se se mnou manžel, jen velmi omezeně, protože ho z toho prý bolí hlava, a nutí mě každý den, opravdu, každý den běhat po podnicích a ptát se na práci. Velmi se stydím a připadám si jako žebrák. Nenechal mě ani vydechnout, dostat se z nejhorší psychické krize. Nadějně to vypadá pouze v podniku, kde pracuje on. Má se tam něco rozjet, ale to bude kdoví kdy, snad příští rok. Co si do té doby počnu, nevím.

Bojím se dalších katastrof, třeba že mě pošle k čertu, že z toho třeba těžce onemocním. O té nouzi ani nemluvím, doteď jsem neměla peníze na žádnou radost, všechno bylo jen k svátkům a narozeninám, a to nebyly děti na VŠ a měla jsem práci. Teď asi nebude ani to, neumím si představit klesnout ještě hlouběji. Už teď chodím ve slepovaných botách.

Je pro mě hrůza někoho potkat, vlézt do autobusu, lidé jsou hrozní a vyptávají se. Někdy mi připadá, že mi nevadí ani tak ta samotná situace, jako to, že v té bryndě není švagrová a taky kolegyně, co tam zůstaly. Děkuji za slova povzbuzení.

Anna, 17. prosince 2010

23 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Názor odborníka

Kateřina Victorinová odborník psychologie.cz

Dobrý den,

opravdu potřebujete povzbuzení. Především bych ráda řekla, že se nemáte za co stydět a že jste si svou situaci nezavinila. Bohužel se v dnešní době budou podobné situace stávat, podniky budou propouštět a to i nespravedlivě. Co mě však překvapuje, je přístup vašeho okolí a vlastně i váš.

Je to těžká a nepříjemná situace, asi i nespravedlivá, ale vlastně ne nenormální. Pracovník je propuštěn a je to těžké pro něj a posléze to ovlivní i okolí. Jde tedy o velký tlak na vás: finance, ale i pocit selhání, ublížení, studu.

Radila bych vám se ve svých pocitech zorientovat. Být smutná a naštvaná je zřejmě nevyhnutelné. A je přesto dobré se s těmito pocity vypořádat. Nechápu však, proč a za co by se měla žena jako vy stydět? Zvládla jste výchovu dětí a práci u jednoho zaměstnavatele 12 let. Nemáte se za co stydět a strach vám bohužel situaci pouze zhoršuje. Strach má totiž velké oči a bude vás omezovat a ubližovat vám i vašim vztahům.

Doporučovala bych vyhledat lékaře, klidně praktika nebo psychiatra a domluvit se s ním, jak dál pokračovat. Existuje pojišťovnou hrazená psychoterapeutická péče a také často předepisujeme slabá antidepresiva, která velmi zlepšují strach a úzkosti.

Bát se potkávat lidi, známé a cítit se vyloučená, by opravdu nikam nevedlo. Proč vám manžel nedal dobu na zotavenou nevím, nepovažuji to za správné. Každý potřebuje v těžkostech vydechnout, mít oporu. Proto ji hledejte u odborníků nebo přátel a nevěšte hlavu. Důležité je se neztratit ve slepém kruhu strachů a úzkostí, nedostatku sebevědomí a dalších neúspěchů.

Přála bych vám možnost dopřát si nejen nové boty, ale i jiné věci.

Tak držím palce a nebojte si říct o pomoc a péči. S pozdravem

Kateřina Victorinová

+5 trefné

Komentáře 7

Gabriela: Dobrý den, mám stejnou osobní zkušenost: 2,5 roku před možným odchodem do penze, sama s dcerou na vysoké škole a právě započatou hypotékou. Položila jsem si otázku: které dveře se mně otevřou, když se jedny zavřely? Čeho chci dosáhnout ? Co umím nejlépe?
Odpovědi na tyto otázky mně ukázaly cestu, jak dál. Mnozí z nás si stále myslí, že mají jistotu ve svém zaměstnání. Ale jediná jistota jsme my sami, naše schopnosti a to, jak přijímáme velké změny v našich
životech. Nikdy se nevzdávejte: energie vložená do života se vrací.
I při hledání nového profesního uplatnění.
Přeji Vám vyrovnanost a naplnění představ o Vaší budoucnosti.
Gabriela

napsáno 13. srpna 2011 reagovat +3 trefné

Janai: Také jsem si doma prožila své peklo, než jsem si našla práci. Manžel neuznal, že vařím, nakupuji, uklízím a starám se o jeho otce. Jenom mu vadilo, že momentálně nemám práci. Brala jsem tehdy podporu v nezaměstnanosti, ale i to bylo málo. Cítila jsem se hrozně ani nevím,jak jsem to přežila. Dnes je vše v pořádku, mám práci i přátele. Doma jsme na všechno zapomněli.

napsáno 21. června 2011 reagovat +1 trefné

Berenice: Dobrý den všem,

i mně se stalo něco podobného, byť v menším rozsahu. Mám také povolání, které je pro mne smyslem života (pracuji ve vědě) a jemuž jsem mnoho obětovala. Instituci, v níž pracuji, jsem považovala za svoji druhou rodinu a oddělení svým způsobem i za jedno ze svých "dětí". Také se stalo, že se propouštělo (chyběly finance) a snižovaly se úvazky. Já se velice překvapivě (vzhledem ke svému působení v dané instituci) stala také jednou z "obětí", přičemž se nemohu zbavit pocitu, že tu hrály roli i nějaké osobní záležitosti. Nicméně jsem přišla "jen" o půl úvazku, ale rovněž jsem se nějakou dobu náhle cítila jako vyděděnec. I přes následující pracovní úspěchy a podporu rodiny i kolegů z jiných institucí, jsem nakonec musela vyhledat pomoc psychiatra....pomohly mi léky i podpůrná psychoterapie... Takže doporučuji.
Přeji alespoň trochu pěkné svátky a štěstí do nového roku.
Berenice

napsáno 19. prosince 2010 reagovat +3 trefné

Jitka: Ke svému příspěvku chci dodat. Máte pravdu, člověk se v tom momentě cítí hrozně, když si na to zpětně vzpomenu, dnes bych hledala terapeuta, který by mi z toho stresu pomohl. Před 10 lety, kdy se mne to týkalo, mě to ale ani nenapadlo. Bála jsem se, aby tím stresem u mne nezačala nějaká nemoc. Tehdy jsem si nechala u svého lékaře udělat preventivní prohlídku a skoro jsem nevěřila, že se to dalo přežít ve zdraví. Jsem pravidelná čtenářka "psychologie" a dnes bych určitě mluvila s odborníkem.

napsáno 20. prosince 2010 reagovat +3 trefné

Jitka: To znám. Jen s tím rozdílem, že mě nenervoval manžel, protože žádný nebyl a děti byly soběstačné, dospělé. Na druhou stranu s pocitem, nesmírné křivdy. Byla jsem pravá ruka majitele firmy, sebevědomě mohu říci nepostradatelná pro chod firmy a doplatila jsem na to, že na majitele "praskla" nevěra. A jeho nepovedená manželka si uměla rychle domyslit, že jsem o všem věděla. Už jsem nehledala zaměstnání, ale začala jsem podnikat. Těžké začátky, těžké dodnes, ale pro mne přesto práce, kterou miluju. Nejsem na nikom závislá. Peníze nejsou téma, pracuju a vydělávám.

napsáno 19. prosince 2010 reagovat +1 trefné

Anna: Dobrý den, přečetla jsem si téma a řekla si, jé, mně se to stalo taky. Pak mi došlo, že příspěvek byl můj, že jsem už na to zapomněla. Dopadlo to tak, našla jsem si podobnou práci, ale s delším dojížděním. Někdy musím spát i u maminky. Mám život poněkud složitější. Do původního podniku by mě po měsíci opět vzali! Ale já už se nevrátila.

napsáno 19. prosince 2010 reagovat +1 trefné

Pavel Jošt: Dobrý den Anno,
Ohledně reakce vašeho manžela mne napadá že jeho reakce je možná způsobena stejnými obavami jako máte vy. Možná se cítí nejistý z toho že to teď chvíli táhne sám bez vašeho příjmu. Možná má strach že se to samé stane jemu a že jako živitel rodiny bude neúspěšný. Z mé zkušenosti vím že není lehké se s tím vyrovnat. Chtěl jsem jen říct že pod tou reakcí se může vlastně schovávat láska k rodině a k vám. Jste na stejné lodi.

Ještě bych chtěl napsat že ztráta zaměstnání není jen bolestivá záležitost. Zároveň se Vám tím otevírá příležitost k něčemu novému. Něco co jste ještě nezkusila, něco co vás nadchne a bude bavit. Dost možná na tom budete o moc lépe než ti co zůstali ve firmě zuby nehty.

Přeji Vám hodně zdaru
Pavel Jošt

napsáno 17. prosince 2010 reagovat +7 trefné