Mé strachy jsou koule u nohy: Objevte temnější stránku svých úmyslů.

Milá Emo,

díky za velmi otevřený příběh. Jak ho tak čtu, mám pocit, že v něm chybí otázka či žádost o radu – prostě otevřené vyjádření toho, co byste potřebovala. A to mi do příběhu zapadá: je to o tom, že „nesmím NIKOHO zdržovat“, lidé mi nepomohou, budou reagovat negativně, odmítnou mě, budou se vámi cítit obtěžovaní?

Pocit, kterým na mě dýchá váš příběh, je pro vás jistě velkou koulí u nohy. Umím si představit, jak vám taková forma „bytí“ ve světě ztěžuje každodenní fungování a omezuje vaše aktivity, vztahy s lidmi, pracovní život i radost ze života.

Dvě tváře téhož pocitu
 

Takové vztahování se ke světu má dvě stránky. Jednu, kterou můžeme nazvat „altruistickou“, „pokornou“, nebo „citlivou“. Ve smyslu: „Nechci druhé nijak zatěžovat, a proto všechno musím zvládnout sama. Nepovažuji se za lepší než ostatní, ostatní mají přednost, neunesu vystavovat svou aktivitu očím ostatních“.

Je to možnost, při které jde na první pohled o to, že „si nezasloužím podporu, pomoc a zpětnou vazbu ostatních“. Myslím, že takový postoj skutečně svádí k utěšování se něčím, na čem se nepodílejí ostatní, ale co přináší odreagování. Zároveň však takové odreagování přináší „trest“ ve formě pocitů viny. A ty mohou být opakováním pocitů viny, jaké cítíte ve vztahu k druhým lidem.

Když se však podíváme pozorněji, uvidíme možná také druhou stránku vašeho vztahu k lidem a ke světu obecně. Tím, že lidi nechcete „zdržovat a obtěžovat“, jim vlastně nedáváte šanci, aby vám pomohli – aby se cítili kompetentní, prospěšní, silní a schopní. A možná je tak odrazujete, protože se pak cítí ne-plnohodnotní.

Předpokládáte, že na vás budou lidé reagovat negativně. To je výraz nejistoty a obavy, která má pravděpodobně kořeny v prvních vztazích, které jste v dětství zažila. Takové pocity vás jistě velmi svazují v možnostech, jak se k lidem vztahovat. Vlastně jim vyjadřujete očekávání, že jsou neempatičtí, neochotní, zlí. Mluvíte ale také o vztahovačnosti, když říkáte, že řešíte „každé zamračení“: Jako byste předpokládala, že každý člověk díky vám prožívá výrazné emoce, což je vlastně trochu protipól k oné první stránce.

Proč mluvit o „sobeckosti altruismu“?
 

Obě stránky jsou spolu propojené, i když se to zdá paradoxní. Tu druhou, méně viditelnou stránku, zmiňuji hlavně proto, že mnoho lidí zažívá svůj svět podobně a mnoha lidem pomohlo, když na své prožitky získali náhled. Pocity, které ve vztahu k lidem popisujete, mají často pevný základ a špatně se jich zbavuje právě proto, že jsou považovány za nesobecké a druhými pozitivně vnímané. Jiný úhel pohledu lidem často pomáhá najít další možnosti, jak „být“ ve světě.

Rozumím tomu, že prožíváte především sebe a pravděpodobně tolik neřešíte, jak to působí na druhé lidi. Mám ale dojem, že to, co vás trápí, je problém bytostně vztahový. Je to takový bludný kruh – vy máte nějakou životní zkušenost ze své rodiny („byla jsem tak vychována“), ta silně ovlivňuje vaše očekávání od lidí, lidé toto očekávání a vaši nedůvěru cítí – a reagují také s nedůvěrou a s obavou z kritiky a odmítnutí, případně se vztekem na to, že se od nich očekává něco špatného. Vy si tak zpětně potvrzujete, že lidem se nedá věřit. A tak to může jít pořád dokola.

Vztah k jídlu jako metafora
 

Ještě se však vrátím k vašemu vztahu k jídlu. Ten je totiž krásným odrazem našeho vztahu k lidem. Symbolizuje přijímání (v širších souvislostech dimenzi dávání a přijímání) ve vztazích. Mluvíte o tom, že máte potřebu se „obalovat tukem“. Napadá mě otázka: není vaše potřeba sníst cokoli kompenzací přijímání, které si ve vztahu k lidem nedopřáváte? Jinými slovy, jestliže nemůžete přijímat žádnou pomoc, podporu, zpětnou vazbu, emoce od lidí, není jídlo jakousi náhražkou toho, co prostě člověk ke spokojenosti potřebuje?

Mám zkušenost, že přerušit takový bludný kruh není snadné. Jisté ale je, že přerušit ho musíte vy. První krok je na vás.

Nejúčinnější cesta k jeho přerušení je psychoterapie: myslím, že ve vašem případě by se výborně hodila terapie skupinová, kde máte možnost získat korektivní zkušenost díky ostatním lidem, kteří s vámi skupinovou terapií procházejí. Skupinová terapie nabízí mnoho účinných faktorů, které nejlépe fungují zejména v tématech vztahů s lidmi a vztahu k lidem a světu obecně. Skupina totiž svým členům poskytuje bezpečné prostředí, ve kterém si mohou zkoušet přijímat zpětné vazby a učit se nahlížet na věci novými způsoby. V současné době je tato forma terapie velmi dobře dostupná a je možnost vybírat z několika typů. Pokud máte zájem, přidejte komentář nebo napište do redakce, ráda vám pošlu kontakty, které budou odpovídat vašemu místu bydliště.

Nevím, jestli jsem správně odhadla směr, kterým jsem navázala na váš příběh, ale věřte mi, že jsem se mu věnovala ráda a bez pocitu, že bych byla jakkoli zdržována. Jsem moc ráda, že jste nám napsala a vyjádřila nám tak důvěru. Vyjadřujete tím také svou ochotu „dát kůži na trh“, vystavit se „hodnocení ostatních“, přijmout energii vynaloženou druhými. To je moc dobře a přeji vám, ať si to dopřáváte stále častěji i tam, kde vás lidé znají.

Zdraví Milena Nováková