Nechci dělat to, co jsem studovala: Správná cesta nám přináší radost.

24. listopadu 2011 Práce a kariéra

kariéra, práce, rozhodování, studium

Dobrý den.

Táhne mi na dvacátý pátý rok a dokončuji vysokou. Ani na gymplu jsem pořádně nevěděla, co chci jednou v životě dělat. Vybrala jsem si něco, co mě ve skutečnosti moc nezajímalo, ale dobře to znělo. Sama sobě i okolí jsem pak úspěšně nalhala, že má volba je ideální. Byla jsem o tom hluboce přesvědčená, okolí je bohužel přesvědčeno doteď. Zvolila jsem si kariéru, pilně pracovala, obětovala jsem své falešné představě několik zásadních let abych pak zjistila, že jsem to zvorala.

Při studiu jsem se seznámila se svým nynějším partnerem. Moje hodnoty se obrátily vzhůru nohama. Chci rodinu a děti, chci klidnou tichou práci. Není to pobláznění, je to úvaha, která mi v hlavě už chvíli tajně zraje. Ale už je pozdě. Asi mi řeknete, že nikdy není pozdě, ale já se bojím, že je. Protože potřebuju nějak přežít, budu muset do práce, kterou nechci dělat. Ráda bych znova studovala, ale začínat od nuly mě děsí. A to zásadní: moje okolí to vůbec nechápe a viní mě z toho. Partner mi říká, že zbytečně zahazuju to, pro co jsem dosud žila, pro co mám vlohy a co mi jde. Ale já to dělat prostě nechci.

Rodiče moje úvahy mrzí. Na jednu stranu jejich zklamání chápu. Cítím se divně vinná, nezodpovědná. Čas je drahý, mám pocit, že si nemůžu dovolit začít znova a jinak. Možná se ve mně „jen“ bouří hormony, jsem zkrátka ženská, které došlo, že na kariéru kašle, že chce děcka a normální práci. Ale holt nebudu úspěšná a bohatá. A to je chápáno jako selhání, jako divná zrada. Tak nevím, něco je špatně.

Anna, 24. listopadu 2011

41 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Názor odborníka

Milena Židlická

Milá Anno,

měla jsem velkou radost, když jsem četla vaše řádky. Uvědomila jsem si, jak jsou dnešní mladí lidé otevření a dokáží velmi reálně zhodnotit sebe a své okolí. Bylo pro mě příjemné zjištění, že již ve svých devatenácti letech dokážete vyjádřit, co chcete. Máte pravdu, je občas velmi těžké jít za svým snem, za svým přáním, za svou představou. Společnost, rodina, přátelé dokáží někdy velmi ostře prosazovat své názory, které často neladí s těmi našimi.

Čím to je? Není to tím, že každý, třeba i podvědomě, sleduje svůj vlastní zájem a předkládá ho jako ten nejlepší pro toho druhého? Ale vždyť každý jsme jedinečný a to, co je pro jednoho skvělé, báječné a nejlepší, pro toho druhého je nepřijatelné, špatné a stresující. Každý z nás je expert na svůj život. Proto také vy jste expertkou na ten svůj. Jen vy víte, co je pro vás právě to nejlepší. Máte pravdu, někdy je těžké na to přijít, ale správně kladenými otázkami a snahou odpovídat na ně pravdivě se určitě k tomu, co vám bude dělat radost, dostanete.

Správná cesta je ta, která nám přináší radost. Jestli se nám stane, že změníme názor a rozhodneme se jít jinudy, než dosud, pak je to v pořádku. Jsme lidé a lidé mění své názory v návaznosti na situace, do kterých se dostanou v návaznosti na své zkušenosti a dosažené poznání. Každý se rozhoduje v dané chvíli podle toho, jak nejlépe dovede. Je proto logické, že po čase, ve kterém získáte nové zkušenosti a nové znalosti, se rozhodnete jinak.

A že tomu ostatní nerozumí? Jde jen o to, najít takový způsob komunikace, aby váš nový názor přijali. Jakmile ho řeknete sobě, dokážete ho říct i ostatním. Jakmile ho vyslovíte nahlas, sebejistě a s rozvahou, ostatní vaši sebedůvěru ucítí a váš názor začnou akceptovat. Možná ne hned, ale za čas ano, protože pochopí, že vy jste jistá sama sebou, svým rozhodnutím a vírou, že vaše rozhodnutí je v této chvíli právě to nejsprávnější, protože vám přináší radost a štěstí.

Přeji vám hodně sebedůvěry, která vám přinese dosažení vašeho přání.

Milena

+5 trefné

Komentáře 8

Nella Z.: Mila Anno,

asi vas prekvapim. Jsem o generaci starsi nez vy a to, co popisujete znam. Po maturite jsem vahala a tak jsem se nechala nasmerovat okolim. Zvoleny smer byl narocny a ja jsem ziskala pocit, ze to nezvladam, coz mne vykolejilo. Obklopena lidmi, kteri meli silnejsi osobni motivaci nez ja, chtelo se mi vseho nechat a stahnout se zpet do prostredi, kde jsem vse zvladala bez vetsiho snazeni. Jako vy jsem bojovala se strachem "zklamat" a presvedcovala jsem se, ze vlastne "nejsem stavena pro tento narocny obor a ja chci vlastne jen rodinnou pohodu" a "klidnou tichou práci".

Nejak jsem doklepala prvni cast studia a zacala hledat. Neverila byste jak je tezke, najit klidnou praci, s platem za ktery se da vyzit (pokud nechcete byt dozivotne zavisla na rodicich nebo na partnerovi). Diky statne nahode jsem ale "docasne" klidne a tiche misto nasla v pribuznem oboru.

Po 2 letech teto (mimoradne dobre placene) prace, ale bez vetsich naroku na muj intelekt, jsem utekla zpet studovat. Mela jsem totiz pocit, ze mi jinak zakrni mozek. A taky protoze jsem si uvedomila, ze se v klidne praci nudim a ze muj puvodni obor je bohatsi nez jsem myslela.

Dnes pracuji v oboru, ktery jsem studovala, ale v pozici, o ktere bych si drive - take z neznalosti - myslela, ze to neni nic pro mne. Prekvapive mne ma prace velmi bavi a jsem v ni dobra.

Chce to odstup a nesnazit se rozhodnout ted svuj cely zivot dopredu. Muzete totiz jednou zmenit nazor a bez ukonceneho studia bude navrat tezsi.

napsáno 20. ledna reagovat +2 trefné

Petr Toman: Anno, z toho, co píšete, mám dojem, že rozhodnutí ve vás tak jako tak "tajně zraje" a potřebujete jen trochu času (a případně podpory) pro získání odvahy ke změně.

Uvědomit si životní hodnoty v 25 letech zdaleka není pozdě (znám lidi, kteří jsou nuceni udělat totéž ve 40 nebo 50 letech) a je to rozhodně dobrá zpráva! Píšete, že jste "nevěděla, nezajímala, nalhala, obětovala, zvorala" - teď už ale víte, co chcete: "Chci rodinu a děti, chci klidnou tichou práci." Je pochopitelné, že máte obavy ("Už je pozdě. Začínat od nuly mě děsí."). Každá změna, zvláště životní, přináší nejistotu (proto se tolik lidí trápí v nevyhovujících zaměstnáních a vztazích), ale bez tohoto kroku do neznáma budete "muset do práce, kterou nechci dělat", a to nikoliv dočasně.

Zásadní pro vás je: "okolí to vůbec nechápe a viní mě z toho". Je dobré si uvědomit, že jde o váš život a vaše hodnoty. Pokud vás mají lidé ve vašem okolí skutečně rádi, těžko si mohou přát, abyste byla nešťastná (a dělat, co nechcete). Zkuste je přimět, aby se na vše podívali vašima očima, třeba pak najdete podporu nebo vás alespoň pochopí.

A co se týče mínění, že když není žena "úspěšná a bohatá", je to "selhání" a "zrada" - tak to je prostě mýtus a nesmysl v jednom. Nenechte si vnutit pocity viny za to, že neplníte sny někoho jiného! Dokonce máte plné právo být chudá a šťastná, když budete chtít :-)

Přeju hodně štěstí!

napsáno 25. listopadu 2011 reagovat +11 trefné

+11

Anna J.: Milá Anno,
po přečtení vašeho dopisu jsem se lekla, jestli jsem nebyla náměsíčná, protože jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem to napsala... Pak jsem si všimla, že jste o 3 roky mladší:) Nejste sama.

napsáno 25. listopadu 2011 reagovat +2 trefné

Markěta: Dobrí den na těchto srankách jsem poprví a po přečtení jiných lidí i ja se rozhodla říc muj problém.Dlouhích 9 let nežiju v klidu a radosti,pořád se něčeho bojím a to o syna.Je mu 10 let po rozvodě me začal muj bývalí manžel psichycky týrat.Pořad se snaží mě pripravit o syna,Skoro každý rok se soudíme a dnes jsem se dozvěděla že opět bude soud,o svěření do jeho péče.Ale já už mám pocit že to nezvládám.Kudy chodím tam brečim,v praci mám problémi protože to nejde udržet a většinou utíkam na záchod.Nevispala sem se dobře ani nepamatuju a zhubla jsem během 1 měsice 6 kylo.Někdy mám problém se jen zvednout s postele.Nejhorší je že i syn to vnima a už i on ma strach a uskosti že pujde k tátovy.A to už mě niči a mam pocit že nemám sílu na tu bezmoc,a nato jak mi 9 let šlape po krku.A ničí nám mít zněčeho radost.A to se mu povedlo.S koro ob den sní řeším nějaký problém který si vymyslí a to trvá už moc dlouho.A kdiž jsem si šla říc o pomoc ,bylo mi řečeno že je otec že to muže.Ale nikdo nechápe co mi musíme prožívat.Jen se bojím že tenhle soud a okolnosti kterí se před ním budou dít už nezvládnu.Už ted sem psichycky na dně .Bojim se už si i prečist sms aby mě syn neviděl jak mě to ničí a jak sem pak neschopná se zvednout ze židle a fungovat normálně.Ale pořád si opakuju že mám syna a musým být sylná.Ale nějak to přestává zabírat,ale vím že svého syna miluju a udělám proněj vše.Proto nerozumím proč to už nezabírá a nedokážu se před ním udržet s pocitama a ze stresem kterí mám.Děkuji

napsáno 25. listopadu 2011 reagovat +1 trefné

Karel: Milá Markéto,
jediná moje rada je: navštivte poradnu (pro partnerské vztahy, partnerskou, manželskou, nebo jak se to všechno jmenuje), tam jsou sociální pracovnice, které vám pomohou.
Karel

napsáno 25. listopadu 2011 reagovat +1 trefné

Zuzana: Milá Anno, také mi Váš příběh trochu připomněl vlastní zkušenost a věřte, že je blízký i spoustě dalších lidí. Vystudovala jsem vysokou školu, práci jsem si nakonec našla mimo obor, i když vystudované částečně uplatňuji. Kolikrát mě napadlo, že s dnešní jasnější představou a zájmem bych si byla vybrala jiný obor, ale po maturitě jsem váhala a hlavně se bála a nevěřila si. Dnes vím, co by mě zajímalo studovat. Ale mám malé dítě a další priority. Tak si tento zájem pěstuji pro sebe, třeba to někdy uplatním... Při studiu jsem ale poznala krásné město, jedno další v zahraničí, pár blízkých lidí, nasbírala cenné zkušenosti, které mě dovedly, kde a kdo jsem teď. Nikde není psáno, že musíte pracovně pokračovat na dráze, po které jste se vydala volbou studia. Myslím, že je dobře, že jste si uvědomila, co chcete a nechcete, i když by třeba okolím očekávaná varianta byla pohodlnější a snazší. Určitě i tahle cesta Vám přinesla cenné poznání a zkušenosti. Nebojte se a jděte za tím, co Vás láká. Je to Vaše cesta! Hodně dalších lidí Vás pochopí. Nemáte definitivně rozřešeno a pro tento život nalajnováno, rozhlížejte se dál, nemusíte studovat třeba další školu, jsou i kurzy, semináře, další vzdělávání, možné třeba i při práci, která by Vás bavila, nebo si jděte za prací, která pro Vás bude klidná, ve které budete spokojená, a ani dál studovat nemusíte... A z ničeho se nemá dělat věda, ani z vědy, natož ze života, mé oblíbené moudro pana Wericha... Držím Vám palce!

napsáno 24. listopadu 2011 reagovat +8 trefné

Oldřich Dotovský: Anno, je to vlastně docela jednoduché: váš partner, vaši rodiče ani vaši známí za vás do té práce chodit nebudou. Budete tam chodit vy, tedy je pouze na vás rozhodnout se, jestli to chcete nebo ne. V tomto rozhodování nefunguje žádná demokracie - hlasy vašich blízkých jsou pouze hlasy poradní. Vy jste jedinou královnou svého života, vy sama rozhodujete a vy také nesete následky těchto rozhodnutí. Rozmlouvání ze strany vašeho okolí může sloužit jako něco, s čím můžete své přání konfrontovat a ověřit si tak, jestli je dostatečně silné na to začít podle něj jednat. Ve chvíli, kdy zjistíte, že je, není co řešit.

Dobře víte, že budete-li dělat práci, která vás nenaplňuje, nebaví nebo je nad vaše síly, nebudete šťastná. Proto se můžete s čistým svědomím ohlížet po něčem jiném. Nikde není psáno, že člověk musí dělat to, co vystudoval. Dokonce ani není nikde psáno, že člověk musí dostudovat. Samozřejmě, že sejít z této předem vytyčené a vyšlapané cesty znamená pustit se do neznáma, do míst, kde můžete spoléhat jen sama na sebe, na své schopnosti. Samozřejmě, že to asi bude těžší. Ale pokud vám to za to stojí a věříte, že to zvládnete, jděte do toho. Vyplácí se to. (Mluvím z vlastní zkušenosti - rozhodnutí nedokončit VŠ považuji s odstupem několika let za jedno z nejlepších, jaké jsem v životě udělal.) Vaši blízcí budou nakonec (muset) vaše rozhodnutí respektovat.

napsáno 24. listopadu 2011 reagovat +16 trefné

+16

Anna.G: Milá Anno,

se zájmem a potěšením jsem si dnes ráno přečetla Váš příběh a trochu mně připomíná můj vlastní a to nejen proto, že jsem taky Anna, ale taky jsem před lety (jsem o více než generaci starší)šla studovat něco, co jsem vlastně vůbec nechtěla a co se mně ve skutečnosti bytostně příčilo. Vysokou školu nemám, v tom jsem odolala, ale v tom ostatním jsem se přizpůsobila požadavkům rodičů a tehdejší doby. Nemá ceny platkat nad tím, co bylo a co by bylo, kdyby nebylo. Mým nejlepším zaměstnáním byla práce pošťačky na vesnických odlehlých místech a můžu říci, že mě tato práce spolu se čtením ovlivnila a poznamenala asi ze všeho nejvíce. Ale objektivně musím říci, že léta strávená ve školách, do nichž jsem nechtěla, se neztratila a z každé ze škol jsem získala mnoho vědomostí (nebo snad všeobecné znalosti), které jsem v průběhu života potřebovala a využila. Řekla bych, že byste měla poslechnout sama sebe, alespoň mně se to vždy vyplatilo, a pokud jste dotlačena to něčeho, co Vám zcela nesedí, nezoufejte, nikdo nemůže dělat pouze to, co by chtěl. A věřte, že když bude dělat svoji práci, ať to bude cokoliv, otevřená a bez vnitřního odporu, ten čas takto strávený se zúročí v budoucnu.
Přeji Vám prima děti, dobrého muže a spokojený život.
Anna.G

napsáno 24. listopadu 2011 reagovat +14 trefné

+14

Přidejte nový komentář: splňující pravidla diskuse Můžete napsat ještě 1500 znaků

Vážení čtenáři, spolu s vámi pečujeme o kultivovanost a vysokou úroveň obsahu.