Nedokážu se svěřit ani psycholožce.
Vždycky jsem to měla tak, že jsem si kupu věcí nechávala pro sebe. Hlavně ty důležité věci, o mně. To, jak se cítím, co se mi líbí, koho miluji, co se mi nelíbí, co mě děsí,... Neříkala jsem to ani kamarádkám, ani třeba mamce nebo sestře.
Nyní vím, že jsem zároveň vždycky podvědomě toužila po člověku, kterému bych mohla tohle všechno říct. Když jsem si našla přítele, vkládala jsem do něj naděje, že mu budu moct kdykoliv cokoliv říct a on to přijme a pochopí. Což samozřejmě byla očekávání marná. Deziluze pro mě byla těžká, ale překonala jsem ji a jsem ráda. Rozumíme si v mnohém, ale ne ve všem, mohu mu říct leccos, ale ne všechno. A těší mě to, tak je to v pořádku.
Pořád ale hledám někoho, komu bych mohla říci to, s čím se příteli nesvěřuji. Blízké kamarádky nyní nemám žádné. Začala jsem před časem docházet do poradny k psycholožce, na kterou jsem ze začátku chrlila vše možné.
Nedávno v noci jsem se probudila se strašlivým pocitem děsu a zmatku, v hlavě žádná myšlenka, jen tyhle pocity. Nemohla jsem ležet, nemohla jsem stát, nemohla jsem chodit, nemohla jsem spát. Nevím, jak dlouho jsem se v tomhle stavu posunovala po bytě, nakonec jsem usnula a od té doby se nic podobného neopakovalo.
Přistihla jsem se, že o tom nechci psycholožce říkat, zároveň mám ale strašlivou touhu to někomu říct. Nevím, co s tím. Nevím, jak o tom s psycholožkou mluvit. Začínám pochybovat, zda se tenhle můj konflikt (touha se svěřit vs. neochota a strach svěřit se někomu určitému) někdy spraví.
Elvira, 4. listopadu 2010
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami
Zdravím vás, Elvíro,
se zájmem jsem si přečetla váš dotaz. Je moc hezky napsaný. Mám pocit, že si dokážu představit trochu z toho, jak přemýšlíte, jaká jsou vaše přání či těžkosti. Zdá se, že dokážete popsat věci, které zažívá hodně lidí, ale ne každý se nad nimi takto zamýšlí.
Píšete, že jste si vždy spoustu věcí nechávala pro sebe – hlavně těch důležitých. Opravdu to tak bylo vždy? Ještě než jste se setkala s reakcí okolí? V dalších řádcích čtu kromě touhy po možnosti kdykoli cokoli říct i přání být vyslyšena, přijata, pochopena. Což komentujete jako „samozřejmě marné“. Ani ve vztahu s přítelem, kterému můžete říct hodně, se vám tohle přání nesplnilo. Zajímalo by mne, v jaké části vašeho přání se to zaseklo – nemůžete říct všechno? Nemůžete to říct kdykoli? Nejste vyslyšena? Nejste přijata? Nejste pochopena?
A co vás o tom přesvědčilo? Něco asi ano – tipovala bych, že nějaká negativní zkušenost. Přesto to zkoušíte dál – a to se mi líbí. Začala jste se svěřovat psycholožce, napsala jste sem… Myslím, že moment, ve kterém se nyní s vaší psycholožkou nacházíte, může být pro vaši další společnou práci velmi důležitý.
Něco, co vás trápí v jiných vztazích, se vám dostalo i do vztahu s terapeutem. Což mnoho terapeutů vidí jako velkou příležitost k pozitivní změně v životě klienta.
Proto vám doporučuji svěřit se se svými úvahami psycholožce. Myslím, že ani nemusíte popisovat, co se vám konkrétně přihodilo, důležité je to, co píšete v posledním odstavci. Věřím, že to dokážete vysvětlit stejně dobře, jako jste to vysvětlila tady. V osobním kontaktu to chce ještě navíc důvěru v člověka, kterému se svěřuji. A taky odvahu – věřím, že ji máte!
Hodně zdaru přeje
Mgr. Jana Brzkovská
+11 trefné