Nekontrolovatelné návaly vzteku: Odveďte svou energii jiným směrem.

12. září 2011 Rozvoj osobnosti

agrese, cholerik, vztahy, vztek

Dobrý den,

občas mám problém s výbuchem vzteku. Myslím si (i to o mě říká manželka), že jsem činorodý, zručný, praktický, mám bystré uvažování, jsem ambiciozní, občas lehkovážný, samostatný, rychlý, občas nespokojený s okolím. Nejhorší jsou projevy vzteku, které přicházejí náhle, avšak zřejmě s varováním nenadálé změny nálady. Je zajímavé, že nálada se mi může změnit během chvilky a ani nevím, co to způsobilo.

Pak již stačí, aby žena nebo dítě něco řekly, tedy u dcery je to třeba odmluva na můj požadavek nebo žena mě nějak odmítne nebo nesouhlasí nebo namítá „nesmyslem“ (dle mého) a již se z mé strany rozjede zvyšování hlasu, argumenty, až to končí mým řevem. Občas i něco rozbiju. Moc mě to mrzí, hlavně to, že konflikt vždy vychází z maličkosti.

Na důležitých věcech se normálně domluvíme. Nevím, jak se mám ovládat. Již jsem to zkoušel, ale nejhorší je, když mě tchýně nebo tchán nebo moje žena začnou uklidňovat a říkat, jak nemám křičet a podobně. To řvu ještě víc, protože si myslím, že nemají právo mě dirigovat a v mém věku ještě vychovávat. Pak je mi to líto, zvláště proto, že vlastně psychicky deptám mojí citlivou ženu i hodnou dceru. Upozorňuji, že se to stává zatím tak maximálně dvakrát do měsíce. Je to jenom část toho, co bych chtěl vysvětlit a říci, ale je zde málo místa a písemně se to nedá celé objasnit. Jsem asi moc komplikovaná osobnost. Co s tím? Chci to řešit. Děkuji.

Pavel, 12. září 2011

26 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Názor odborníka

Petr Pražák odborník psychologie.cz

Dobrý den Pavle.

To, že si uvědomujete svůj problém a máte velkou motivaci ho řešit, znamená, že nejméně z půli máte vyřešeno. Vztek či agrese je typická a někdy i velmi účelná reakce na překážku. Jak sám dobře vnímáte, i když dosáhnete svého, má bohužel z dlouhodobého hlediska negativní dopad na naše vztahy. Řešení vašeho problému můžeme nalézt v několika rovinách.

Prevence

Ideální je vždy podobným situacím předcházet, abychom je nemuseli řešit. Zkuste se zamyslet, co těmto výbuchům vzteku předchází. Nakolik je situace, kdy se rozčílíte, skutečnou příčinou vašeho výbuchu vzteku a nakolik je pouze pomyslnou poslední kapkou. Je možné, že se ve vás hromadí nevyjádřený vztek za delší čas a pak dojde k pomyslnému efektu papiňáku. Zamyslete se, kdy doma, v práci, na našich silnicích či jinde zažíváte pocity frustrace či vzteku a potlačujete je. Zkuste si najít bezpečný ventil na odreagování. Ideální bývá tělesná aktivita.

Předvídání

Pokud dokážete odhadnout, že se výbuch vzteku blíží, máte mnohem lepší šanci ho zastavit. Uvědomte si, co bývá spouštěčem, co výbuchu vzteku bezprostředně předchází. Co je pro tyto situace typické?

Zklidnění či odvedení energie

Před každým výbuchem emocí existuje okamžik, kdy máte šanci ho vědomě zastavit. Naše babičky radily počítat do deseti, další vhodnou metodou na zklidnění je soustředění se na dech. Pokud energie začíná nekontrolovaně stoupat, může být řešením opuštění situace a odvedení energie jinam - místo abyste pokračovali v diskusi, odcházíte na procházku či sekat.

Minimalizace škod

Když se komiksový Zelený Hulk pod vlivem hněvu proměnil v neovladatelnou příšeru, všichni věděli, že je dobré mu uhnout z cesty. Problém není ani tak výbuch vzteku sám o sobě, jako jeho negativní vliv na vaše blízké.

Udělejte si při řešení tohoto problému ze svých blízkých místo obětí vašeho vzteku spojence. Jak uvádíte, uklidňování ze strany blízkých vaši spirálu vzteku spíše roztáčí. Jaká by tedy byla nejlepší reakce vašeho okolí, aby se spirála vzteku spíše zklidnila či zastavila? Co můžete udělat proto, aby vaše případné „bouchnutí“ nemělo negativní dopady? Zkuste si o tom otevřeně promluvit a udělat dohodu. Pro vaši inspiraci, často zde místo uklidňování pomáhá nadhled a humor.

+6 trefné

Komentáře 11

Ezis: To jsem ráda, že v tom nejsem sama :-) Mně se osvědčilo jednak pít co nejméně kofeinových nápojů a pít hodně tekutin - když jsem najezená, napitá a nemám v sobě kofein, jsem o něco méně náchylná k výbuchům vzteku. A také pomáhá prolomit začarovaný kruh - obvykle vyletím na ty, kteří už vědí, že mívám záchvaty vzteku a tak trochu mě berou jako "tu náladovou a vzteklou". Přišlo mně, že všichni, co tu píší, že mívají výbuchy vzteku, zároveň píší, že jim to je hrozně líto. To podle mě znamená, že jsme lidé s citlivým svědomím - takže pak máme pocit provinění a vyčítáme to sami sobě, a pak jsme samozřejmě zase o to víc náchylnější k vybuchnutí. Takže se mně docela osvědčilo začít sama sebe považovat za "tu veselou, vyrovnanou a trpělivou" :-)

napsáno 4. dubna reagovat +0 trefné

angie: Dobrý den,opravdu obdivuji Pavla, že si dokáže přiznat, kde je problém.
U nás je to podobné, ale i trošku jiné v tom, že manžel obviňuje druhé, hlavně děti (které nejsou o nic méně jiné, než jejich pubertální vrstevníci), že ony za všechno mohou a já se jich zastávám a všichni jsme se proti němu spikli.On sám žádný problém nemá. Děti dělají "bordel" a všechno ničí. Jsme spolu již 17 let a dodnes jsem měla pocit, že dokážu jeho cholerické záchvaty korigovat a mírnit také jeho depresivní stavy, a také tomu tak dosud bylo, ale stupňuje se to a já už nějak ztrácím sílu.Můj muž má podobné vlastnosti jako výše Pavel a já si ho vždy velmi vážila jako šikovného a inteligentního člověka, který má navíc podobné zájmy jako já. Jeho otec trápil podobně jeho matku, ke stáří ji komandoval a nakonec jí i vyhrožoval a sprostě nadával. Manžel vždy tvrdil, že nechce být nikdy jako on.Dnes mám pocit, že se mu začíná nebezpečně podobat.
Poslední dobou (cca 2 roky) nám začal dělat ze života peklo a to zcela zbytečně. Máme vše, co potřebujeme - dům, dvě auta, oba slušné zaměstnání, nestrádáme (ale zjistila jsem, že on si to asi nemyslí). Proto nechápu, že ho vytáčí maličkosti, řve, dokáže dvě hodiny řvát jako tygr a pak dělat pár dnů dusno, dřív ho to přešlo, dnes to v sobě živí.... Děti ho přestávají díky jeho chování respektovat, já si ho přestávám vážit. Jak tohle zastavit?Už jsem bezradná. Místo klidné druhé poloviny života žít v pekle? Mám ho moc ráda,ale jak se dá takhle žít?

napsáno 17. října 2011 reagovat +2 trefné

Rasťo: Mojim výbuchom predchádza stres, vyčerpanie. "Kontrolujem" sa celý život a vo chvíľach únavy to už často nejde, vybuchnem v jednom prípade z desiatich. "Prevencia a predvídanie" sú nanič. Kým stihnem niečo zaregistrovať, viem už len to, že kričím... Doslova sa len zhora dívam na besniaci živel.
Skúšal som aj lieky na upokojovanie, bez účinného výsledku.
Zmenil som život, odstránil maximum stresových faktorov, ostalo to.
Je to vo mne, ako to bolo v mojom ockovi.
Bol by som rád, keby niekto na to našiel recept. Moje najbližšie okolie sa tie dva výbuchy mesačne naučilo akceptovať. Vedia, že to prejde, že sa na našich vzťahoch nič nemení. Ospravedlním sa, ideme ďalej.
Horšie je to s ľuďmi, ktorí nemajú rovnakú povahu a teda nie sú schopní "skutočne porozumieť". Rozumejú hlavou, ale nezažili. A práve toto komplikuje neuveriteľne vzťahy. Samotné zamestnanie je problémom. Poradíte?

napsáno 15. září 2011 reagovat +1 trefné

Martin Jáchim: Dobrý den, nevím jestli vám poradím, ale rád bych vás alespoň inspiroval. Vy jste schopen reflektovat svoje chování, dělat něco konkrétního pro změnu, mluvit o tom s bližními. Jste vážně super chlap. Jediný problém u vás je "přepínač hněvu". Nemáte ho pod kontrolou. Klíčové je, že stejnými výbuchy trpěl otec. Totiž, malé dítě (vy) vystavené takové bouři negativních emocí, má jen málo možností, jak situaci zvládnout. Pokud je vyhrocená přespříliž a ono není schopno vzdorovat, zkratuje to jeho vůli. Pak se to co normálně filtruje mysl dostává rovnou do podvědomí a stává se součástí vytěsněného. Takže se scéna hněvu zapíše bez možnosti korekce myslí a ta má navíc do této oblasti zakázaný přístup. To je vlastně také váš stav, když dnes křičíte a jste mimo. Takže algoritmus té bouře je zapsaný, funkční ale pro vaši mysl nepřístupný. "Rvát to do něj pod tlakem...", to je typická věta. Klíčem by mohlo být ne pochopení vás, ale pochopení otce. Pokud nevidíte přepínač hněvu u sebe, podívejte se na otcův... Co bylo impulzem pro jeho "vybití", k čemu mu vybití nakonec posloužilo? Klid od dětí, sebevědomí, strach manželky, vybití negace, nebo definice toho co pro něj jste?/ Pokud by šlo o vybití stresu, stačí si uvědomit, že jde o špatný způsob jak dosáhnout dobrého cíle. A naplánovat si třeba pravidelný sport... Myslím ovšem, že v těch chvílích křiku o vás otec tvrdil něco, co do dneška nedokážete přijmout a pokud se k tomu někdo z vašich blízkých přiblíží rozjede se hněv.

napsáno 15. září 2011 reagovat +0 trefné

Rasťo: ďakujem za reakciu.
Problém je, že tých spúšťačov (u mňa, či u ocka) je ohromné množstvo. Nedá sa špecifikovať niečo konkrétne... až na všeobecnú vetu: "veci nejdú tak, ako si človek (jeho vnútro) nevedome predstavoval, plánoval".
Napr. je skutočne pokojné nedeľné odpoludnie, nevinná poznámka: "Nevyjdeme niekam von." a už je to tu - záchvat. Neveriacky sa sám na seba dívam už dve-tri sekundy po jeho začiatku, doslova sa smejem sám na sebe... keď záchvat skončí o pätnásť sekúnd, ospravedlním sa a odídem s hanbou do inej izby.
Preto športy a odvádzanie energie iným smerom nepomáhajú.
Neposlieham sa ani na nevedomé prenosy od ocka. Môj vlastný syn začal mať prvé záchvaty ako štvorročný... pritom svedkom "môjho záchvatu" bol až vtedy, keď mal deväť. Dovtedy sa mi podarilo rodinu od toho uchrániť.
Myslím teda, že je to akosi zauzlené v mozgu...
Ale už som príliš osobný, prepáčte.

napsáno 18. září 2011 reagovat +1 trefné

Martin Jáchim: Rasťo, tohle je spíš na konzultaci z očí do očí a tu tady nezvládnem ;o)Ve vašem okolí jistě najdete vhodného specialistu. Pokud bych vás přeci jen inspiroval, najděte si mě na Facebooku, myslím, že "soukromou inzerci" zde nepodporují. Přeji vám krásný den.

PS: víte, co mě nejvíce osobně rozesměje? Když jsem unavený, hraju si na sebe samého (či na otce), jakože jsem v děsným tlaku, mám u toho ty svý klasický hlášky... I to je jedna z cest, která mi pomohla. Je to k popukání, se schválně "rozčílit" nad vším, co mi po cestě ke kávovaru přijde do cesty. :o)

napsáno 19. září 2011 reagovat +2 trefné

Elen: jsem moc ráda,že jste to takhle upřímně napsal..uplně se v tom vidím..a spouštěče také sama neodhadnu-prostě najednou jak když do mě 220 vletí a já mohu puknout vzteky..neovládám se..pak si to vyčítám,říkám si jak jsem nemožná..že se neumím ovládnout..je to hrozné..-(

napsáno 3. ledna reagovat +0 trefné

Veronika: Dobrý den,

já myslím, že příčina návalů vzteku může být skryta hluboko v podvědomí, v naučených vzorcích myšlení. Je těžké ji odhalit, ale myslím, že když si člověk uvědomí, že problém je v jeho hlavě a ne v ostatních, pak má šanci s tím něco udělat. Myslím, že problém může být například v potřebě mít vždy za každou cenu pravdu, ve strachu, že člověk není druhými dost respektován, ve strachu z kritiky. Je pak na každém, aby popřemýšlel, kde se jeho konkrétní vzorce myšlení vzaly (většinou asi pochází z dětství) a jak je změnit tak, aby prožíval život více pohodově a dovolil i ostatním být sami sebou.

napsáno 4. ledna reagovat +1 trefné

Martin Jáchim: Dobrý den, souhlasím veskrze s panem Pražákem, tenhle problém mě také do nedávné doby trápil.Je skutečně jen ta jedna pravá chvíle, ve které je třeba se zastavit a odpovědět si na otázku: "Co mě skutečně naštvalo?". Sám intuitivně cíctíte,že vaše jednání jde proti vám. Vlastně ani nevíte odkud se bere. Samozřejmě, svoji energii shromažďuje a kumuluje z jiných, běžných životních situací, ale podstata jejího uvolnění je někde jinde.
Věřte mi, stačí se zastavit pouze jednou a máte nad tím nadosmrti kontrolu. Jde totiž o to, přijmout vytěsněné, část svého stínu.Jde o dlouhodobý vnitřní rozpor mezi přáním či názorem a realitou. Tam kde realita nesouhlasí s naším postojem, musíme "nevidět".
V mém případě mě ke vzteku ve vztahu s partnerkou její touha mít za každých okolností pravdu, i když se její argumenty reality týkali jen málo. Nevytočilo mě ani to,že neměla pravdu, ale na ní upírá právo mě. To jsem si nemohl připustit, protože by mi došlo, že se mnou jednoduše nepočítá. Realita říkala: To nepůjde!, ale já si stál na svým: To půjde!. Jediná šance pak byla odklonit svojí i její pozornost výbuchem vzteku,aby pravda nevyšla najevo.
Když jsem se poprvé "zastavil" a vklidu poanalyzoval, zjistil jsem, že mi stačí říct: "Nevadí, necháme si každý svou pravdu, mám tě rád." a nemusím se cítit provinile za své chování. Hned na to jsem si intuitivně položil otázku, jestli je šťastný nápad stavět život na člověku, kterého můj názor v podstatě nezajímá. A tím jsem se dostal k jádru pudla..

napsáno 12. září 2011 reagovat +10 trefné

+10

Elen: dobrý den,jako kdybych četla svoje slova.. mívám děsné záchvaty vzteku..a sama sobě se divím..a pak směju..je to šílené a obtěžující pro každodenní život..nejhorší je,když za mnou přijede na pár dní kamarádka z ciziny,strašně se na ni těším,že budu mít změnu,že si spolu užijeme volno a relax,většinou vyrazíme do wellnes nebo sauny..a pak mě začne strašně vytáčet svými otázkami-podle mě absolutně zbytečnými..nemyslím tím,že bych si nechtěla popovídat o ,,našich životech,, změnách,zážitkách atd..ale doslova mě vytáčí její dotazy ohledně malicherných věcí..špatně se to popisuje a proto bych uvedla pár konkrétních situací..jedeme v autě,řeknu-podej mi kabelku prosím-a ona-kde je?tuhle růžovou?proč ji chceš?..a takhle následují otázky jedna za druhou aniž by čekala na odpověd..přitom se současně v autě otočí,takže už při první otázce je jasné,,kde by ta kabelka a si mohla být,když jedeme v autě(NA ZADNÍM SEDADLE,ŽE?KDE JINDE..) a že je růžová..už jsem ji to několikrát řikala,že mě tohle štve..jinak ji mám strašně ráda a vždy se na ni moc těším..a mám s tím problémy i u jiných lidí..hlavmě v rodině..NE U CIZÍCH ..třeba moje mamka mě dokáže totálně vytáčet-absolutně nevědomky..já se držím zuby nehty,abych něco neřekla a někdy nevydržím a vybouchnu a když nevybouchnu,tak jsem schopná dva dny přemýšlet-proč a jak je možné,že mě tolik rozčilují konkrétní situace nebo moji blízcí..jsem z toho smutná,točí mě i partner a často si říkám,že jsem asi nesnesitelná..přitom sama nejsem dokonalá

napsáno 3. ledna reagovat +1 trefné

Petra: Mnoho lidí (většina?)přemýšlí ústy, mluvením si formuluje a tříbí myšlenky. Lidem, kteří myslí uvnitř a vysloví až hotové myšlenky, to může jít dost na nervy...
A taky si hodně lidí myslí, že ticho je trapné a mluví, jen aby nebylo ticho. Nepomohlo by, brát "přemýšlecí otázky" jako otázky, na které není nutné odpovídat...?

napsáno 4. ledna reagovat +2 trefné