Neumím mluvit o pocitech: Když pocity neprojevíme, projeví se samy.
Dobrý den,
již dlouhou dobu mám problém se svými emocemi vůči partnerovi. Dusím je v sobě, nebo jsem pak velmi nepříjemná na mé nejbližší okolí.
Pokud u mě vznikne vztahový problém, neumím ho s partnerem řešit. Všechno si nechávám pro sebe a řeším to ve vlastní hlavě. Někdy je to proto, že si myslím, že řeším fakt jen maličkosti, které jsou nepodstatné. Někdy ale cítím, že bych s tím opravdu chtěla něco dělat, ale mám jakoby strach mu něco říct. Nejspíš, abychom se nepohádali... nevím.
Hrozně tím trápím sama sebe a někdy přemýšlím i o různých nesmyslech, které nejsou pravda. Sama přitom nic nevyřeším. Po nějakém čase se tyto problémy většinou nahromadí a já vybouchnu u nějaké blbosti, ke které to nebylo vůbec adekvátní. Následně se doma sesypu, co jsem to zase udělala.
Snažila jsem se přemluvit sama sebe, abych s partnerem více komunikovala a říkám si: vždyť o nic nejde. Nějak se mi to ale nedaří plnit. Možná to je i tím, že reakce partnera na každý problém skončí tvrzením, že se neumím otevřít a říct, co vlastně chci. Sice si popovídáme a mně se uleví, jsem ale ta špatná, která neumí mluvit narovinu.
Uvědomuju si, že před okolím schovávám tu svou slabou část. Nechci, aby viděli, že se mě třeba něco dotkne, nebo že mám nějaké problémy s partnerem. Vlastně se téměř nikomu neumím svěřit se svými pocity, protože málokterému člověku opravdu věřím.
Absolutně nevím jak z toho ven. Vím, že musím začít u sebe, ale nevím vůbec jak. Děkuji za odpověď
Nikki, 10. června 2011
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami
.jpg)
.jpg)
Dobrý den Nikki,
hned na začátku musím ocenit, jak daleko jste v identifikování svého problému dospěla. Klobouk dolů: k takovémuto náhledu na sebe se s některými klienty dopracuji třeba až po několika měsících práce.
Zní to tak, že si už velmi přesně dokážete pojmenovat, v čem by mohl být „zakopaný pes“. Uvědomila jste si, že když nastane nějaký problém (představuji si to tak, že vám třeba něco nevyhovuje nebo vadí), nedokážete to přímo a bezprostředně vyjádřit, ale čekáte s tím. Mezi tím si v duchu fantazírujete o tom, co by znamenalo to říci, místo toho, abyste to prostě zkusila a uviděla. Možná se bojíte konfliktu, nepříjemných emocí, možná si dokonce fantazírujete o tom, že by vás takovou partner nechtěl. V důsledku toho zůstáváte se svými pocity a představami sama, hromadí se ve vás a nakonec to už nevydržíte a vypustíte je při řešení nějaké „maličkosti“. Čili v situaci, kdy už partnerovi vůbec není jasné, proč se najednou tak nepochopitelně rozčilujte (on pochopitelně neví, že se vaše emoce hromadí už od jiné události). Vy si pak možná připadáte, že to přeháníte, což vás zpětně utvrzuje v tom, že je třeba si hlídat, jak své pocity ventilujete. A je to takový bludný kruh. Čím více to zastavujete, tím více se to hromadí a o to méně adekvátní situaci (kontextu) vaše reakce ve výsledku je.
Je to problém, se kterým se ve své terapeutické praxi potkávám poměrně často. Už proto se domnívám, že by bylo dobré, abyste si našla psychoterapeuta, se kterým na tomto problému budete moci nějakou dobu systematicky pracovat. Má zkušenost je podložená tím, že takovýto způsob zacházení se svými pocity má většinou nějakou historii a není nahodilý. Obvykle se brzy ukáže, že lidé, které trápí takovýto problém, mají nějaký důvod své pocity skrývat. Třeba díky tomu, že v minulosti ze strany důležitých osob dostávali na své emoce negativní odezvu. Docela by to sedělo na pasáž, co jste napsala o schovávání „své slabé části“ (možná si sama vzpomenete na nějaké zážitky, kdy na projevy „slabosti“, třeba pláče, někdo z vašeho okolí zareagoval tak, že vás to od dalšího podobného projevu odradilo). Projevování emocí může však být spojené také se zážitkem něčeho nepříjemného (například, když je rodič alkoholik a v opilosti si doma vylévá své splíny), či s vyrůstáním v prostředí, kde nebyla příležitost se naučit, jak emoce zdravě vyjadřovat a díky tomu prostě jen nevíme jak. Je tu X možností.
Důvody mohou být různé a je na psychoterapeutovi, aby vám pomohl zjistit, proč máte zažitý právě takovýto způsob zacházení se sebou. Když přijdete na to, jak a proč jste se to takto naučila, bude pro vás již snadnější rozlišovat, zda je na místě tento způsob používat dál, když vás již spíše omezuje, než aby vám pomáhal něco zvládnout. Přeji vám hodně odvahy na trnité cestě sebepoznávání.
S pozdravem
Mgr. Ondřej Novák, klinický psycholog
+7 trefné