Neumím odpustit otci: Na některé odpovědi občas sami nestačíme.
Dobrý den.
Můj otec nás opustil, když jsem byl ještě malinký mimčo. Celý život o nás nejevil zájem, stěží zavolal na narozeniny nebo Vánoce. Sem tam poslal stovku, abych se cítil lépe. O nějaké opravdové podpoře, vedení v životě a vzoru se mluvit nedalo a nedá.
Je mi skoro třicet, celý život mi to bylo vcelku jedno, tedy aspoň jsem si to myslel. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak moc mi v životě chyběl, jak moc jsem byl zklamaný, že za mnou nejezdil, nevěnoval se mi. Jak moc jsem záviděl kamarádům správnýho tátu. Neumím mu odpustit a pořád cítím zlobu. Viním ho za to, že můj život nebyl a není lepší a hrozně se v tom stále dokola „plácám“.
Nedávno jsem ho po letech oslovil emailem s tím, že bych chtěl vše srovnat a začít znova a on se neobtěžoval ani odpovědět. Respektive odpověděl tím, že je zrovna moc „busy“ a že se ozve. A už se neozval. Chtěl bych, aby tahle kapitola pro mě už byla uzavřená, ale jen těžce se dobírám zdárného konce. Je to pořád ve mně, pocity jsou stále velmi živé, stejně jako poslední, sedmnáct let stará vzpomínka, když jsem ho náhodou viděl.
Cítím, že to ovlivňuje můj život a je to velmi nepříjemné. Nevím, zda sám dokážu najít cestu, když mi to tolik let nešlo a nejde. Doba, kdy mi to nedocházelo, byla zjevně v mém vztahu k němu jednodušší. Cítím se, jako bych léta dostával falešné naděje, že tátu mám, přitom jsem ho nikdy neměl. Bolí to si to přiznat.
Michael, 17. února
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami
.jpg)
.jpg)
+2 trefnéDobrý den, Michaeli,
píšete o svém vztahu a pocitech vůči otci, o tom, jak se snažíte vyrovnat s tím, že jste s otcem nevyrůstal. Je to smutné psaní. Píšete, že bylo jednodušší, když jste nad tím nepřemýšlel, bylo vám to jedno. Teď si víc uvědomujete, že vám otec chyběl a chybí.
Myslím, že je to přirozené a moc nevěřím tomu, že někomu může být úplně jedno, jestli otce má nebo nemá. Tím spíš, když otec někde žije a o své dítě neprojevuje zájem nebo je ten zájem jen formální. To prostě mrzí, bolí, je líto. A není jednoduché si to připustit, právě proto, že pak člověka trápí nepříjemné pocity, pochybnosti, otázky.
Vidím jako vaši statečnost a zralost, že jste se na tuto cestu dal. Ptáte se, jestli si v tom dokážete poradit sám. Nevím, nejprve mě napadlo, že ano. Zdá se ale, že už jste dost hledal sám a určitě byste si zasloužil pomoc. Proto, pokud budete mít nadále nepříjemný pocit, že se nikam neposunujete, doporučuji vám vyhledat pomoc psychoterapeuta.
Hodně sil!
Jana Brzkovská