Neumím se rozhodnout: Připusťte si, že můžete dělat chyby.

Milá Vendy,

myslím, že to, s čím bojujete, není vůbec neobvyklé. Vždyť téměř každý z nás máme při dělání větších rozhodnutí pochybnosti, nejsme si úplně jistí a často chceme brzy vidět nějaké potvrzení od života, že jsme se rozhodli správně.

Z toho, co píšete, mám dojem, že to není o tom, že byste nevěděla, co chcete. Zdá se mi, že máte jasno v tom, že chcete být lékařkou. A to je podle mě jedno z nejzávažnějších životních rozhodnutí – zvolit si svou profesi. To jste již dokázala úspěšně udělat. A z toho, co píšete, nemám dojem, že byste pochybovala nad svým rozhodnutím pro tuto profesi. Teď jen vlastně váháte nad tím, jaký obor je ten správný. Zkuste se zamyslet nad tím, jak jste se dokázala rozhodnout. Jak to, že se vám podařilo si z těch tolika různých VŠ a oborů vybrat právě medicínu? Co vám při tomto rozhodování dobře fungovalo? Třeba byste to mohla použít i pro některé jiné situace, které v životě řešíte.

Taky jsem si všiml, že hned na úvod píšete, že máte problém s činěním „větších rozhodnutí“. Znamená to tedy, že u menších rozhodnutí to není? Pokud ne – jak to, že menší rozhodnutí vám jdou dobře? Co při tom děláte jinak, že to jde? Znamená to tedy přeci, že se rozhodovat umíte. Jen možná máte pocit, že ta větší rozhodnutí jsou nevratná a proto je třeba být tak zodpovědná, jak píšete. Zkuste se možná zamyslet nad tím, co nejhoršího by se vlastně mohlo stát, kdybyste podle vás udělala „špatné“ rozhodnutí. Není to tak, že by to vlastně nebyla žádná velká tragédie? Že byste tím například naopak získala nějakou zkušenost a možná i díky tomu jste lépe věděla, co od života chcete a co ne a dokázala jste se pak lépe rozhodovat?

Možná je to u vás vlastně o trochu něčem jiném. Podle mě víte, co chcete – někde hluboko uvnitř sebe určitě, o tom jsem přesvědčený. Ale možná máte spíše strach ze špatného rozhodnutí. Strach z toho, že když musíte volit mezi dvěma věcmi, tak že o tu jednu přijdete. Já v tom vidím strach z přijmutí plné zodpovědnosti za svá rozhodnutí a činy, za svůj život. Jak koneckonců píšete s tou školou – zkusím druhý medicínský obor a když to nevyjde, tak se vrátím na původní školu. Já v tom spíš slyším – bojím se přijmout plnou zodpovědnost za své rozhodnutí a nechávám si ještě zadní vrátka. Podle mě to automaticky musí vést k tomu, že tomu pak bude odpovídat i vaše duševní a energetická investice do dané věci. A tím, že do toho nepůjdete na 100%, tak to třeba tak úplně nevyjde a vlastně vám to potvrdí vaši původní tezi, kterou možná na podvědomé rovině máte – že to vlastně možná není ta správná cesta, to správně rozhodnutí. Začarovaný kruh.

Takže moje rada – zkuste to nebrat tak vážně. Já vím, jednoduše se to říká a sám vím, jaké to je. Připusťte si, že můžete dělat chyby. Že se může stát, že se nerozhodnete úplně správně. Ale že to nevadí! Že vás to naopak něco naučí, něco vám to dá, něco víc zase budete vědět o sobě samotné. A to vám pomůže i při budoucím rozhodování. Vždyť pokud to není otázka zdraví nebo dokonce života, tak to obvykle můžeme vždy napravit. Přece jak jinak se učit než zkušeností? Mnozí se v tomto snaží o dokonalost, o to dělat jen ty správné věci, nedělat chyby, všechno dopředu skvěle promyslet a vymyslet. Můj názor a moje zkušenost je, že mnohdy je lepší méně přemýšlet a jít do toho více po hlavě a pak pozorovat, co se děje. Z toho se učit a poznávat tak lépe i sebe sama.

Moje partnerka by vám k tomu možná ještě řekla, že vše se děje přesně tak, jak má. Takže pokud se naučíte dělat rozhodnutí rychleji, tolik to neřešit a prostě se vydat na cestu, tak i pokud to nebude to úplně „nejsprávnější“ rozhodnutí, tak to tak mělo být. Mělo vám to něco ukázat, abyste se mohla naučit něco nového, obohatit se, posunout se dále.

Milá Vendy, přeji vám, ať to zvládáte lépe. Ať se dokážete osvobodit ze zajetí nutnosti rozhodnout se vždy perfektně. Jsem přesvědčený, že to můžete dokázat, že bude lépe.

Pavel Milan Černý

P. S.: Taky píšete, že u všeho neustále řešíte seznamy pro a proti. Nezískal jsem z toho dojem, že by to byl způsob, který vám vždycky funguje a vyhovuje. Spíš je to možná něco, co už děláte automaticky a možná i proto, že nevíte, jak jinak na to. Zkuste to někdy i bez toho. Odhodlejte se k novému kroku. Neřešte rozumové pro a proti a zkuste víc vnímat svojí intuici (kterou ženy, zdá se, mají rozvinutější než my muži) a indicie, které vám sám život dává. Obvykle to je tak, že dostáváme impulzy, které nám mají napovědět, co je pro nás ta správná cesta. Zkuste se naučit pozorovat, co se děje kolem vás, kdy se cítíte dobře a kdy ne. Moje osobní zkušenost je, že ten pocit v břiše je vynikající barometr a pomocník. I přesto, že vám rozum (který ovšem jede ve starých, zajetých kolejích a navíc naše myšlenkové vzorce jsou často nevědomky převzaté od jiných lidí – od rodičů, od okolí, z toho co někde čteme „že by se mělo“ atd.) říká něco jiného. Je to osvobozující.