Nevím, jak dál: Terapeut může být váš průvodce, ale práce je na vás.

11. ledna Úzkosti a deprese

sebedůvěra, strach, terapie, úzkost

Dobrý den,

ani nevím, jak začít. Je toho ve mně tolik. Potřebuju se snad jenom někomu vypovídat, poradit se. Je mi dvacet čtyři let, jsem nezaměstnaný a mám pocit, že v životě stagnuju. Nevím, jak a kam dál. Mám v sobě hodně věcí zakořeněných z dětství. Rodiče se hádali, moc mě nechválili, spíš za všechno kritizovali. Prostě u nás nebyla žádna harmonie, spíše stres.

Mám nízkou sebedůvěru, neznám vlastní hodnotu. Neumím komunikovat s lidmi, udržet si přátelské vztahy. A mám pocit, že mě ovlivňují životy druhých lidí, nežiju ten svůj. Jen stojím na místě a furt řeším druhé. Z lidí mám strach. Mám pocit takové prázdnoty a bezradnosti, že dny, týdny a měsíce ubývají a já pořád nic pořádného nedělám. Je toho prostě hodně a já to neumím nikomu pořádně říct, mám pocit, že nemám komu.

Doma nekomunikujeme, nemám blízké přátele. Otec měl před třemi lety nehodu a zůstal na vozíku a já se o něj staral. Pak se rodiče rozvedli a teď zase řeší majetkové vyrovnání. Navíc už dlouho na mně z ničeho nic doléhá taková vnitřní nervozita, že nevím, co mám dělat. Také nesnáším, když na mě někdo začne křičet a zvyšovat hlas. Nedokážu se ovládnout a začnu křičet také, začne mi silně tlouct srdce a někdy si představuju, jak toho člověka začnu mlátit a ubližovat mu. Jinak se bránit neumím.

Děkuji za přečtění a případnou radu.

Ivan, 11. ledna

13 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Názor odborníka

Tomáš Rektor

Milý čtenáři,

děkuji za hezký dotaz. Vlastně jste to všechno hezky shrnul sám. Potřebujete vyslechnout a možná poradit. Jinými slovy, potřebujete terapii.

Mluvíte o tom, že stagnujete. Zní to, jako kdyby se ve světě, na který jste byl zvyklý, už nedá žít a žádný jiný neznáte. Nevíte si rady se sebou, s emocemi a se vztahy. Na to skutečně žádná rada neexistuje. Terapeut vás vyslechne a nabídne vám bezpečný vztah. To je první a možná i nejdůležitější krok.

Pak vás čeká spousta práce. Naučit se pracovat s emocemi, aby to nebyla jen oscilace mezi úzkosí a výbuchem. Poznat sebe, smířit se s minulostí a vydat se do budoucnosti. Čeká vás práce s budováním si vlastního světa, který už nebude světem rodičů. Bude to vaše práce, terapeut vám může sloužit jako průvodce.

Takže, pokud přeci jen chcete radu - najděte si dobrého terapeuta. Neotálejte a nenechte se zastrašit. V celé té beznaději jsou dva světlé body. Ten první je, že jste nám napsal a zjevně toužíte po změně. Ten druhý je, že v tom starém světě zřejmě už nemáte co ztratit.

+8 trefné

Komentáře 4

Romana: Dobrý den, taky mám někdy pocit, že stagnuju. V dětství jsem mívala hodně stresu, teď někdy řeším víc druhé než sebe. Mívám pocit, že ze sebe nedokážu vydloubnout to svoje, čím jsem, stát se, čím jsem. Mně tohle hledání přijde strašně pochopitelný, i ty pocity bezradnosti z toho. A kdo je rád, když na něho někdo kříčí? A kdo nemá chuť se bránit a nemá chuť někdy tomu druhému skočit po krku, když rychle nemůže najít odpověď, reakci..Občas to má alespoň na chvilinku každý, když není robot, i když se to dá určitě snížit na minimum ku spokojenosti vnitřní i vztahové. Já v takových chvílích spíš zkoprním a trochu přestanu vnímat tělo, což taky není vůbec ideální. A pak jsem strašně šťastná, když se zhluboka nadechnu a tu odpověď nebo gesto najdu, někdy dřív, někdy pozděj. Někdy sama, někdy s pomocí někoho..Přeju úspěšné hledání a aby se vám dařilo na nějaké menší úspěchy a radosti nabalovat další, s průvodcem v psychoterapií, vedle psychoterapie, v každodenním životě.

napsáno 17. ledna reagovat +0 trefné

Nikola: Vážený pisateli,

z Vašeho dopisu mám pocit, že jste člověkem jakoby ,, nezakořeněným", jenž se vznáší nad zemí, nad běžnými životními dráhami okolních lidí. Není zjevné, jaké máte vzdělání nebo čím se v životě zabýváte, proto nevím, do jaké míry je Vaše životní cesta předurčena, ale na druhou stranu je jasné (pokud nemáte právě zaměstnání a v životě ,,stagnujete" jak jste sám napsal) že se ona Vaše životní dráha příliš nerozvíjí a to Vás možná také přivádí k úzkosti a hlavně vnitřní prázdnotě. Proto bych doporučovala zaměřit veškeré Vaše úsilí na hledání směru, ve kterém byste se rád ve svém životě vydal. Pokuste se alespoň emočně oprostit od Vaší rodiny a zapřemýšlejte, co Vás v životě baví a čím byste se mohl zabývat. Vzpomeňte si, co Vás bavilo v dětství nebo rané dospělosti a pokuste se na to navázat. Vybudujte si své koníčky, věnujte jim maximální úsilí a pěstujte je po co nejdelší dobu. Toto by totiž mělo dát Vašemu životu smysl a navíc také větší náhled na okolní záležitosti. Pokud budete ve svých koníčcích úspěšný a bude se Vám dařit, zvýší Vám to jistě i sebevědomí a vlastní sebeúctu. Jste mladý muž. Není pozdě na změny ani na velká rozhodnutí :)

napsáno 11. ledna reagovat +2 trefné

Alena: Dobra rada, ale....
Mam podobny problem jako Ivan. Ono je tezke najit, co me v zivote bavi, kdyz uz i v detstvi to bylo kazdou chvili neco jineho a stejne tak v dospivani, kdy uz to byla spise stagnace ( utek k alkoholu , ale to bylo hlavne kvuli mym problemum s mezilidskymi vztahy ). Neustale negativni myslenky ( tzv. hazeni si klacky pod nohy typu nebudu to delat, protoze to stejne z nejakeho duvodu nezvladnu atd.) a desivy strach z neuspechu, to je asi ten problem. Konicky, krome cteni,zadne nemam. Proste se nedokazu nicemu dlouho venovat. Drive nebo pozdeji me vse zacne nudit.Ve finale je mi 29, bez VS a stale nevim, co v zivote delat a co me vlastne vubec bavi.. Jedine co vim je, ze to asi nebude nic, kde je vyzadovana zrucnost, protoze mam obe ruce levy :) To jen tak na odlehcenou. Jinak jsem se rozhodla navsivit psychoterapeuta, ale musim podotknout, ze to neni zrovna levna zalezitost a kazdy si to urcite dovolit nemuze! Ikdyz jsem trochu skepticka, tak tomu dam sanci. Ivane preji ti, abys nasel odvahu a silu s tim zacit neco delat co nejdrive. Ja jsem v tvem veku nemela ani jedno a ted toho lituji. Snad oba najdeme v zivote svou cestu. Hodne stesti.

napsáno 11. ledna reagovat +2 trefné

Veronika: Dovolím si jen poznámku k ceně za psychoterapeuta. Já navštěvuji psychologa zdarma (navštěvovala jsem jich již několik a vždy zdarma, návštěvy proplácí pojišťovna), takže si nemyslím, že to musí být vždy drahá záležitost.
Přeji hodně štěstí v cestě za duševním klidem:)

napsáno 12. ledna reagovat +2 trefné