Nezapadám do kolektivu: Komunikujte způsobem, který je vám přirozený.
Dobrý den,
již od útlého věku mě trápí problém, který jsem nucena řešit čím dál víc. Na základní škole jsem nikdy nebyla moc přijímána do kolektivu, naopak jsem bývala terčem posměchu spolužáků, urážek a chování, hraničícího až s psychickou šikanou. Zůstávala jsem sama v koutě a prala se s věčnou samotou a pláčem. Cítila jsem se nepřijímaná, ošklivá, neschopná a nezajímavá. S každou další marnou snahou začlenit se a získat své místo jsem se čím dál více uzavírala a stávala zamlklejší a vyděšenější z jakéhokoli rozhovoru či kontaktu s lidmi. Teď jsem již na vysoké, a ačkoli jsem se na sobě snažila hodně pracovat, tyto pocity a ošklivé vzpomínky mě pronásledují pořád. Dnes už sice netrpím komplexem méněcennosti, dokonce mám i zdravé sebevědomí, nicméně z kolektivu jsem vyřazována stále.
Vím, že mě ostatní nezatracují a kdybych více komunikovala, neměla bych problémy zapadnout, ale po těch letech mám úzkost mluvit se spolužáky či jinými lidmi, se kterými se moc neznám. Kdykoli přijdu do nového prostředí, intenzivně se snažím mluvit jako ostatní, bavit se jako ostatní, ale mám pocit, že mi to ubírá příliš energie a po nějaké době dospěju do bodu, kdy už nemůžu. Namísto touhy změnit svoje „prokletí“ se dostaví úzkost, která mi sevře hrdlo, která mě už nepustí, a v ten moment jako by mi ujel vlak bez šance navázat tam, kde jsem začala. A tak nakonec zase sedím sama v koutě, přestože bych strašně moc chtěla být jako ti extroverti okolo mě. Mám vůbec nějakou šanci to změnit?
Martina, 4. října 2011
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami
.jpg)
.jpg)
+4 trefnéDobrý den, Martino,
přečetla jsem si váš příběh a jsem ráda, že jste se na tuto poradnu obrátila. Mrzí mě, že jste zažívala v dětství posměch a nepřijetí od spolužáků. Nedivím se, že vás to vedlo k uzavřenosti, pocitům méněcennosti a obavám z kontaktu s lidmi. O to více si zasloužíte ocenění, že dnes – i přes nepříjemné vzpomínky – se už méněcenná necítíte, máte zdravé sebevědomí. To je skvělé, jak jste to dokázala? Píšete, že pocit vyřazení z kolektivu stále zažíváte a ptáte se, jestli máte šanci to změnit. Ano, věřím, že ano. Nevím, jestli se z vás může stát superspolečenský extravertovaný člověk a nevím, jestli má cenu se o to snažit.
Úplně chápu, že vás to vyčerpává. Píšete o „prokletí“, které, zdá se, chcete změnit, zlomit. To je něco, co mne vede k dalším otázkám – kde se to prokletí vzalo, jak velký vliv má na váš život, jestli jsou chvíle, kdy má vliv menší nebo dokonce žádný, co v takových chvílích děláte? A hlavně – jestli věříte, že by příběh vašeho života mohl vypadat jinak – že by žádné prokletí nebylo a vy se nemusela snažit nic lámat. Prostě byste se bavila s lidmi, protože je to pro vás zábavné a přínosné. Možná ne tak jako extroverti okolo vás, ale tak, jako vy, Martina. Vím, že to není tak jednoduché a nemusí to jít hned, ale také v tom hledání a uskutečňování změn nemusíte být sama – šikovný psycholog či psychoterapeut vám může pomoci. A kromě něj samozřejmě i jiní lidé okolo vás.
Držím vám pěsti!
Jana Brzkovská