Nezvládám svůj vztek.

25. října 2010 Rozvoj osobnosti

agresivita, komunikace, sebeovládání, vztahy

Dobrý den,

chtěl jsem se zeptat na nějaké fígle ohledně mého problému: mám období, kdy mě neskutečně „vytočí“ naprosto cokoli.

Chovám se pak velice zle (sprostě nadávám, řvu, obviňuju z naprosto nesmyslných věcí, mám nutkání někoho praštit, ulevit si tím). Jsem takový na každého v okolí (na děti, na partnera) a někdy mi to vydrží i několik dní.

Dá se toho nějak zbavit? Ideálně svépomocí :)

Děkuji

Lumir, 25. října 2010

55 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Názor odborníka

Michal Mynář odborník psychologie.cz

Dobrý den, Lumíre.

Váš dotaz mě potěšil. Emoce a jejich zvládání je totiž téma, které je mi velmi blízké a dlouhodobě se mu věnuji.

Nevím jen, zda dokážu zcela naplnit vaše očekávání. Takto na dálku vám sice mohu nabídnout nějaký „fígl“, jak zvládat situace akutního vzteku, ale s emocemi je to jako s požárem v lese. Oheň nehoří jen na povrchu, ale šíří se i skrytě – pod povrchem. Pokud se zaměříte jen na to, co je zjevné, plameny vyskočí znovu na nečekaném místě a bude potřeba znovu a znovu vynakládat energii na jejich hašení.

Jedna věc je tedy zvládání situací, kdy vztek vyšlehne zdánlivě odnikud a na několik dní vás ochromí a ovládne. Tady je pomoc relativně jednoduchá – vztek musí mít možnost se odreagovat. Najděte si činnost, při které můžete emoci bezpečně fyzicky vybít. Mě pomáhá běh, jiným jízda na kole, kickbox, štípání dřeva… Je důležité, aby se jednalo o fyzicky náročnou činnost a je dobré ji provozovat nejen v obdobích vzteku, ale i v mezidobích relativního klidu. Pomůže vám to zmírnit jak intenzitu návalů vzteku, tak prodloužit klidnější fáze mezi nimi.

Problém vzteku se vám takto sice velmi pravděpodobně podaří lépe zvládat, nepodaří se vám však návalů vzteku zcela zbavit.

Pořád zde bude zůstávat nenápadný doutnající hněv „pod povrchem“, připravený znovu a znovu vyšlehnout, když nastanou vhodné podmínky. Spustit ho může cokoliv. A tento neuvědomělý zdroj hněvu je potřeba zmapovat. Nikoliv teoreticky (racionálně), ale prožitkově: dostat se k němu, zažít ho, konfrontovat se s ním a transformovat ho z „nepřítele“ na „spojence“.

Jako kdyby už toto nebylo samo o sobě dost obtížné, je zde ještě jeden faktor, který celou situaci znepřehledňuje: Vztek bývá většinou emoce sekundární. Často souvisí s pocitem bezmoci, nespokojenosti, s pocitem, že svůj život nemáme tak zcela ve svých rukou, nebo že nám svět nenabízí, co bychom potřebovali. Příčina bývá u každého jiná a zde bychom o tom mohli hodiny mluvit a teoreticky to rozebírat, ale jediné, co byste si z toho odnesl, je abstraktní představa – nikoliv reálná prožitá zkušenost s vlastní emoční skutečností.

Pokud byste se chtěl o svých emocích dozvědět víc, zažít si, že se dají nejen zvládnout, ale I transformovat a konstruktivně využít, doporučil bych vám buď krátkodobou individuální terapii s někým, kdo se na toto téma specializuje, nebo nějaký seminář zaměřený na zvládání emocí.

Za sebe bych vám rád doporučil seminář mého kolegy Jana Bendy „Krocení démonů“ (bližší info zde). Sám rovněž připravuji seminář s podobným zaměřením „Sedlání tygra – překonej strach a zkroť své temné já!“, který se uskuteční v druhé polovině listopadu (bližší info zde).

Pokud by vás, nebo někoho dalšího z čtenářů téma práce s emocemi zajímalo hlouběji a chtěli byste se o něm dozvědět víc, než vám mohu nabídnou zde, doporučuji vám k přečtení následující dva tituly:

BENDA, J. (2010): Dokážete se smířit se svými démony? Psychologie dnes, 16 (3), 48-52.
HÁJEK, K. (2007): Práce s emocemi pro pomáhající profese. Praha, Portál.

+11 trefné

Komentáře 4

Blanka: Ahoj, i já mám co do činění se vztekem a přesně jak píšete, jsem v té chvíli také sprostá a zlá. Snažila jsem se s tím něco dělat, potlačovat to, ale o to větší výbuch pak přišel. Co pomohlo mně, bylo to, že jsem se za to hlavně přestala odsuzovat. No a co, vždyť každý máme nějaké ty mouchy. Všichni chceme být dokonalost sama, ale často zapomínáme na to negativní, které je také součástí našeho života, naší osobnosti. Dnes dělám to, že když se mi chce (samozřejmě doma) zařvat "do pr..", tak prostě zařvu "do pr.." a ještě si to pěkně vychutnám. A ono už to najednou ani není tak časté. Snažím se brzdit a "nevychylovat" kvůli každé blbině, ale když už, udělám to s potěšením.
Přemýšlela jsem kolikrát proč to vlastně dělám, co mě k tomu vede. Je to zoufalství, bezmoc. Možná je to tak u nás vzteklounů u všech, co myslíte? Kdyžtak mi to vyvraťte pokud tomu tak není, možná je to u každého jinak. Když se děje něco, co mi vadí a nedokážu to ovlivnit, ztrpšuje mi to život a já nevím jak se s tím vypořádat, vybuchnu. Když to neumím po dobrém, udělám to po zlém. Kolikrát jsem si všimla, že jsem "vylítla", zařvala a pak mi bylo do breku.
Možná jde tedy o to, nesnažit se za každou cenu řídit celý svět, nesnažit se mít naprosto všechno pod kontrolou a když mě třeba vytáčí soused co dělá už půl hodiny děsný kravál, říct si něco ve smylu: No, nejsem přece na tom světě sama. A nebo to, že nemusí být pořád po mém.

napsáno 13. prosince 2011 reagovat +6 trefné

Milča: Dobrý den.Mám opačný problém..já jsem ta na druhé straně..vše co řeknu je špatně..za vše můžu já..já manželovi (60) jen ubližuji..nemám ho ráda..mám jedovaté řeči..Jenže nic s toho není pravda..ale on to tak vidí..taky po mě řve i za to za co nemůžu,nebo neřeknu..a jsem ta nejhorší svině jaká na světě je..občas chce po mě něčím hodit..před týdnem to byl hrníček s kafím,rozpřáhl se na mě,nakonec to hodil na židli,i stěny zalité..a teď po mě stále křičí a vyhrožuje,že příště mě ho hodí na hlavu..on si svou chybu nepřizná,ani bych mu nic neřekla..jednou jsem říkala jestli by si nešel na léky..třeba by mu to pomohlo...pry s něho blázna neudělám..ale já bych mu chtěla pomoci,ale nevím jak..chodila jsem i psycholožce před 2 lety,chtěla aby taky došel..nedošel,škoda..nevím jak se mám chovat já,při jeho výbuších hněvu..jen co zabírá,že já mlčím a mlčím třeba 2 dny a on se uklidní a pak začnu mluvit normálně..co se stalo nepřipomínám a je na chvíli zase klid..Přijde mě to dost líto,vždy jsem se o rodinu starala,teď i vnoučky ráda pohlídám..myslím si,že si tohle nezasloužím..snažím se to nějak ustát..si říkám,že on asi za to nemůže,že je nemocný..dříve takový nebýval,Ráno jí 5 léků,od srdce a tlaku.Po práci pije,denně 6 piv a někdy i slivovici..vím,že by neměl,ale raději nic neříkám,aby nebylo zle..většinou ty návaly vzteku má když nemá vypito..Nevím jak mu pomoci..stárneme,měli by jsme si užívat klidu,vnoučátek,přírody a hezkých věcí kolem sebe..místo toho slyším jen výčitky,škoda.

napsáno 1. listopadu 2011 reagovat +3 trefné

Jana: Také mám období, kdy mě cokoli vytočí, dá se říci každá hloupost! Začnu zuřít a kříčet na manžela. On mi ale jednou řekl: TO NESMÍŠ !!! Řekl mi to tak důrazně, že jsem opravdu přestala. Už několikrát jsem využila možnosti zavolat na linku důvěry, telefon jsem si našla na internetu. Vždy se našla cesta z mého problému a tím i zahnat vztek. Je to ta největší pomoc, když na druhé straně telefonu je laskavá a příjemná paní a já jí nejsem lhostejná.

napsáno 27. července 2011 reagovat +2 trefné

Tynna: Taky mám stejný problém jen nevím kam se obrátit nebo na koho. Jsem z Českých Budějovice a nevím kdo by mi pomohl s ovládáním vzteku. Pokud s tím nezačnu něco dělat přijdu o člověka který pro mě hodně znamená.

napsáno 27. července 2011 reagovat +8 trefné