Nový život - a stesk po starém domově.
Nedokážu se zorientovat ve svých pocitech. Po 27 letech manželství jsem se před týdnem odstěhovala od manžela, zrovna tak i můj přítel, s kterým jsme se delší dobu scházeli.
V manželství jsme ani jeden nebyli spokojeni, důvody nebudu popisovat. Děti máme již na VŠ, tak jsme se rozhodli, že se odstěhujeme od partnerů a budeme žít spolu. Jsme spolu šťastni a moc jsme se na sebe těšili. Zrealizovali jsme tak společně odchod.
Pro manžela to byl šok, proběhly všechny emoce, které k této situaci patří, probírali jsme celý náš život od A až do Z, kde jsme kdo chybovali a podobně. Nakonec i on pochopil, že to bude úleva i pro něho: poslední dobou jsem ho dost trápila.
Dcery jsou dospělé, jedna s námi už delší dobu nežije. Ty mé rozhodnutí pochopily, s tím, že se o studující dceru budu dále starat a co nejvíce se s ní scházet.
S manželem jsme se na všem dohodli a řekli jsme si, že budeme nadále přáteli, že náš vztah může takto fungovat lépe než předtím. Vycházíme spolu v pohodě. Takže bych i já měla být OK, že vše proběhlo bez komplikací. Jenomže vždy, když přijdu do nového bytu, padne na mě divný pocit. Začne se mi stýskat po domově, kde zůstala s otcem moje dcera a psi, kde jsme si vše vybudovali k obrazu svému, cítila jsem se tam bezpečně a dobře.
Přestože jsme s přítelem šťastní, tak na tomto pocitu jsme se shodli oba. Vzájemně ze sebe cítíme smutek a stesk, kdy jsme ztratily možnost vnímat přítomnost dcer doma, i když šlo vždy jen o chvilku.
Je to jen dočasné? Neovlivní to náš vztah?
Nina, 3. ledna 2011
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami
.jpg)
Milá Nino,
Pokud bych měla váš příběh uložit do nějakého šuplíku, pak by to byl ten s názvem „Neukončené záležitosti“. Poměrně jednoduchá je situace, kdy je manžel tzv. padouch, nezodpovědný člověk, který nemá zájem o rodinu a svým chováním jí jen škodí. Rozchod s takovým člověkem je úleva, kdy za sebou zabouchneme dveře a s radostí se můžeme oddat novému vztahu, který třeba už po nějakou dobu běžel paralelně.
Jinak vypadá situace, když je manžel hodný, zodpovědný člověk a přesto soužití s ním přináší frustraci a zoufalý pocit nenaplnění. I v tomto případě se může stát, že potkáme někoho jiného, s kým zažíváme pocit porozumění, bezpečí a vzroste v nás chuť vztah rozvíjet a prohlubovat. Rozčarování však může nastat ve chvíli, kdy navzdory dobrým předpokladům se tento vztah začne odvíjet jinak, objevuje se rozladěnost, napětí, smutek, někdy pocity viny.
V čem vidím problém: každý rozchod, rozpad rodiny, by se dal připodobnit k úmrtí. Abychom se mohli se ztrátou vyrovnat, potřebujeme projít určitými fázemi, které se periodicky opakují ve stále mírnější intenzitě, až nakonec dospějeme ke smíření a vyrovnání. A sem patří truchlení, tedy smutek a stesk. Vaše situace je složitější v tom, že tato fáze se neslučuje s jinou fází vašeho současného vztahu, která má byt optimisitcká a romantická.
Takže, svého truchlení a smutku se nebojte, dejte si pro ně prostor, vzájemně se podporujte a neberte truchlení druhého úkorně. Pokud by přeci jen míra vašeho smutku přesáhla míru únosnosti, vyhledejte poradce, který by vám tímto procesem pomohl projít.
Pro rychlou orientaci v problému vám zasílám titul knihy od Daphne Rose Kingma „Jak přežít rozchod“.
Vše dobré přeje Zdeňka Košatecká
+7 trefné