Partner je psycholog. A přestal mě poslouchat: Jak na něj vyzrát?

Dobrý den, Jano,

vypadá to, že váš vztah prochází fází krize. Píšete, že z pracovních důvodů žijete každý v jiném městě, což jsem si vyložil tak, že spolu trávíte zřejmě jen víkendy. Zmiňujte se, že samo o sobě je to zdrojem frustrací a konfliktů. A že když už máte příležitost potkat se, tak je pro vás komunikace s partnerem náročná, protože máte pocit, že s vámi komunikuje jako s klientem. Představuji si to tak, že komunikace s vámi neprobíhá horizontálně – tj. že nemáte pocit, že byste s partnerem byla v rovnocenném postavení a že by mezi vámi docházelo k dialogu, ve kterém se vyváženě střídá naslouchání a reakce obou stran. Místo toho vysvětluje, interpretuje, hledá skryté významy a vy se pak cítíte nepochopená, nemilovaná. Vaše vysvětlení situace je takové, že je to tím, že partner začal pracovat jako psycholog - a že z této pracovní role nedokáže po odchodu z práce vystoupit. Což mi připadá jako docela smysluplné vysvětlení. A plně chápu, že takovýto způsob kontaktu vás ještě více frustruje.

Zkouším si představit, co se asi tak děje v hlavě vašeho přítele. A berte to, prosím, jen jako úvahy nebo hypotézy (je mi jasné, že interpretací a teoretizování o problémech jste si v poslední době užila až až) někoho, kdo má k dispozici jen omezené množství informací.  Představuju si, že váš partner se také nějak pokouší vyrovnat se změnami ve vašem společném vztahu. Kvůli práci s vámi tráví jen omezené množství času (to jen v případě, že mu současné uspořádání také nevyhovuje) a v tom se ještě musí potýkat s řešením „mnohých frustrací a konfliktů“, jak sama píšete. Náplní jeho práce je bohužel také zabývat se hledáním řešení mezilidských konfliktů a frustrací mnoha lidí a tak zřejmě často sahá po dostupném naučeném způsobu – tj. podívat se na to profesionálně, analyzovat, hledat podtext, souvislost, najít příčinu.

Možná se pak cítí jistěji, kompetentněji, možná i trochu nad věcí. Možná se tak brání nepříjemným pocitům například  bezmoci, bezvýchodnosti, vlastní frustrace nebo třeba i pocitu viny (ale to už hodně spekuluju). Tím spíš, pokud pracuje metodou, která staví na vhledu do problému a porozumění příčinám (to je případ zejména psychodynamicky anebo psychoanalyticky orientovaných psychologů, kteří jsou v tomto způsobu cvičeni v rámci psychoterapeutických výcviků).

Možná to souvisí s tím, že nastoupil do nové profesní role a je jí ještě příliš pohlcen, což by mohlo vysvětlovat, proč má potíž tento způsob kontaktu odložit po odchodu z práce. Anebo je natolik ztotožněn s tímto přístupem k řešení problémů, že je k němu nekritický a neuvědomuje si jeho rizika. Pro každou  z těchto variant, která mě napadla, mě jako společné připadá, že jde nejspíš o způsob vyrovnávání se s novou rolí. A k tomu obvykle patří nějaká doba hledání se a tudíž i chybování.

Má rada je, zkuste mu dát čas na to, aby se v nové roli zabydlel (vzhledem k tomu, že jsem také psycholog, tak bych si přál dostat ještě jednu šanci). Je zcela na místě, že mu dáváte najevo, jak vám v tomto způsobu kontaktu s přítelem je a jaké pocity to ve vás vyvolává. Opakujte mu to, protože i pro něj je to cenná možnost korekce. Záleží pak na něm, jestli ji přijme a poučí se z ní. Dovedu si představit, že mu například opakovaně řeknete: „Když se mnou takto mluvíš, cítím se nemilovaná, neviděná, neslyšená“ a následně ho zarazíte v pokusech situaci dále rozpitvávat (například tím, že hovor ukončíte nebo dokonce odejdete).  Nebo že ho požádáte: „Prosím teď mě deset minut jenom poslouchej a nic na to neříkej“. Dejte si přitom pozor, aby byl partner na kontakt naladěný. Z vlastní zkušenosti vím, že psycholog může leckdy přicházet domů s pocitem nechuti k jakémukoli kontaktu.

Další úvahy mám ale k tomu, nakolik je tato situace (s bydlením každý v jiném městě) dlouhodobě udržitelná. Znamená to, že tento stav momentálně nevyhovuje vám, nebo i partnerovi? Máte nějakou dohodu o tom, do kdy je pro vás toto uspořádání přijatelné?

Poprvé po dlouhé době mám také dilema ohledně doporučení psychologických služeb. Obvykle se v rámci odpovědi snažím lidi nasměrovat na osobní kontakt s psychologem nebo psychoterapeutem, nebo třeba manželským či rodinným poradcem. Ve vašem případě si ale říkám, že už je asi „přepsychologizováno“ a že by možná stálo za to, podpořit vás v tom,  abyste spolu s partnerem využívala i příležitostí ke kontaktu s dalšími „normálními“ lidmi. Například se společnými známými apod. Váš přítel tak získá další příležitost ke korekci vlastního postoje, protože pokud je má intuice správná, tak mu i ze strany přátel či známých dá brzy někdo najevo, že „pracuje i ve volném čase“.

Přeji vám, ať se s vaším přítelem dá brzy zase normálně mluvit.

S pozdravem

Mgr. Ondřej Novák, klinický psycholog