Prosí, ať neodcházíme: Partnerský vztah zanikl, ale rodičovský zůstal.
Dobrý den,
pokusím se být stručná. Je mi pětadvacet let a s manželem (42) jsme spolu osm let, z toho pět let jako manželé. Máme pětiletou dceru.
On je vesničan vyznávající staré věci a myšlení po staru, já jsem z rozvedené rodiny (vlastně všichni z mé rodiny jsou rozvedení) a jsem spíše živější povahy. Problémy jsme měli vlastně již hodně brzo, jen to nedospělo tam, kam teď. Nedokázali jsme o problémech mluvit a já se snažila si „zvyknout“.
Krom ostatních okolností – lze je shrnout jako odlišný pohled na svět – je tu jeden, myslím, nejzásadnější problém. Postupně to totiž došlo až tam, že nejsem absolutně schopná s ním spát. I pouhé pomyšlení na to mě ubíjí. Divná nejsem, s jiným mužem to jde, i když vím, že se to nedělá.
Před dvěma a půl lety jsem chtěla odejít, ale manžel se zhroutil a já jsem slíbila, že zůstanu kvůli dceři. Teď to přišlo znovu a mně připadá lepší, když bude mít dcera oba rodiče, i když nebudou bydlet spolu, než aby vyrůstala v nefungujícím vztahu. Nejhorší je, že manžel by to chtěl lepit. Jenže já už nechci – a ani mi to nejde! Vím, že potřebuje jistotu, aby mohl dále fungovat, ale bojím se, že mu ji nemohu poskytnout. Celou tu dobu jsme tak nějak přežívali (teda aspoň já). Jemu se zdálo, že je to lepší… bála jsem se mu už cokoli špatného říct. Brečel, držel mě za ruku a prosil, ať neodcházíme, že nás má rád. Je mi ho líto, ale taky je mi líto sebe.
Nedokážu si představit, že by to tak mohlo fungovat do konce života… vím, že by to nešlo. Taky vím, že tohle si musím vyřešit sama, jen bych byla ráda za názory někoho nezaujatého. Děkuji za názor!
Kája, 1. července 2011
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami
Názor odborníka
odborník psychologie.cz:
Vážená paní Ivo,poradna rozhodně nemůže (a nesmí) komukoliv vnucovat SVŮJ NÁZOR, je tady od toho, aby pomohla partnerům se dohodnout na řešení.
Jednak do jisté míry působí jako "tlumočník"; když je situace takhle zaseklá, tak se dohadující dvojice většinou vůbec neslyší a každá strana mele to svoje. Poradce (dnes vznešeně "mediátor") pak vlastně sice jen zopakuje, co některý z nich právě řekl, ale jemu je ta druhá strana ochotna naslouchat a tak může opravdové dohadování začít.
Druhý podstatný úkol je v tom, že většinou každá strana vidí jen to svoje řešení a o jiném neuvažuje. Poradce může hledat kompromisy, ukazovat na jejich výhody, nabízet postupy, na něž partneři sami nepřišli, a také upozornit, co by se mohlo stát, když... se udělá to či ono.
Jestli jste si v dotazu všimla, pisatelka vůbec nevzala v úvahu, jak bude reagovat dcera - a to je jedna z připomínek, kterou je naprosto nutné projednat.
.jpg)
.jpg)
Vážená paní Kájo,
děkuji vám za důvěru a půjdu hned k věci. Mám pro vás jedinou radu: navštivte i s manželem partnerskou poradnu. Přestože tam muži ze zásady neradi chodí (my jsme totiž experti na všechno a žádné rady nepotřebujem), myslím, že v této kritické situaci tam půjde a nebudete ho muset ani moc přesvědčovat.
Pracoval jsem v takové instituci pět let a proto vám ji doporučuji. Poradna není totiž jen pro to, aby lidi usmiřovala a dávala dohromady, ale proto, aby jim pomohla dohodnout se na řešení. Ve vašem případě na co nejméně bolestivém – především pro dceru – rozchodu.
Proč si myslím, že je vhodný vstup nějakého profesionálního prostředníka? Domnívám se, že situace ve vaší rodině je příliš citově přehuštěná a že představuje doslova výbušný terén. Kdybyste to nepociťovala sama, už byste dávno byla pryč a vůbec byste se neobracela na naše stránky. To, co vás brzdí, je zčásti také obava, co se stane, když řeknete jasně, že nadobro ze vztahu odcházíte.
Z vašeho dopisu vyplývá, že pociťujete k manželovi „nepřekonatelný odpor“, jak mluví úřední jazyk a já se musím zeptat: co pociťuje k otci vaše dcera, co on k ní a jak bude vypadat řešení? S dítětem je rozchod zapeklitější. Podívejte se na celý problém chvíli z nadhledu a pochopíte, proč vám doporučuji mediátora.
Když se dva lidé setkají a najdou v sobě zalíbení, sympatie přerostou v lásku a vznikne vztah partnerský, který lze znázornit třeba jako svázanost horolezeckým lanem. Řekněme, že toto lano je červené. Mají-li se dále v lásce, vezmou se a mají dítě. Teď těch lan, které označují vazby přibývá. K červenému přibude ještě modré, které představuje vzájemný vztah rodičovský a od každého z rodičů vede jedno zelené lano k děťátku.
Když je červené lano zničeno, jak se stalo ve vašem případě, zůstávají ještě zbývající tři, která nelze s odchodem vzájemné lásky partnerů zrušit.
Jsem dost zkušený, své řemeslo dělám padesát let a z vašeho dopisu mám silný dojem, že řešení tohoto vztahového propletence je dneska nad síly kohokoliv z vás, protože citové reakce, které popisujete (váš extrémní odpor a manželova závislost) vám mohou velice ztížit dohodu, zamlžit racionální uvažování a vést k nešťastným krokům.
Přeji vám úspěšné rozřešení nelehké osobní, rodinné i životní situace a vaší holčičce přeju, aby jí zůstali oba rodiče, kteří ji budou mít rádi a budou se moci ve věcech výchovy dohodnout, přestože už mezi nimi jiná citová vazba neexistuje.
Radkin Honzák
+23 trefné