Pocit zbytečnosti: Nevytvářejte na sebe příliš velké tlaky a stres.

Milá Selenn,

myslím, že chápu vaše pocity. Máte dojem, že ještě nedávno bylo dobře, ale že teď se nedaří. Škola vám nejde tak, jak byste si představovala i přesto, že se hodně snažíte. Vnímáte to tak, že jste neměla jinou možnost než změnit práci a v té současné nejste spokojená. Asi máte pocit, že si zasloužíte víc.

Možná máte momentálně pocit zbytečnosti, ale zdá se mi, že zapomínáte na to, co jste dokázala – úspěšná maturita, úspěšné přijímačky na VŠ, sama se uživíte. Je to snad málo? Vám už to asi přijde automatické, ale není to tak obvyklé a samozřejmé, jak si možná myslíte. Máte za co na sebe být hrdá. Mně se zdá, že především nevěříte sama sobě a sama v sebe. Bylo to tak vždycky? Vsadím se, že ne. Když se zamyslíte, určitě přijdete na mnoho životních situací, kdy jste si dokázala věřit a byla jste přesvědčená o své užitečnosti. Kdy to bylo? Jaké to byly situace? Co v těchto situacích bylo jinak než dnes? Zkuste se nad tím zamyslet a najít nějaké zdroje, které byste mohla použít i na svou dnešní situaci.

Totiž – není to náhodou tak, že ty náročné situace nám vlastně pomáhají víc než to, když jde vše hladce? V jedné knížce jsem četl krásnou větu: „Problémy dávají životu smysl.“ Posouvají nás. Nutí nás se měnit, dělat změny, být flexibilní. Někdy se nám do toho moc nechce, protože jsme rádi ve své komfortní zóně. Většině z nás se tam líbí. Vystoupit z ní znamená dělat věci jinak, činit změny. Což často bolí a trvá. Ale ve finále je to jen a jen ku prospěchu. A člověk to pak zpětně vždy ocení.

Zkuste se nejprve zamyslet. K čemu vám je ta vaše současná situace dobrá? Co vám to dává? Co se tím učíte? Zkuste se na to prostě podívat z druhé strany. Doteď, zdá se mi, jste svou situaci viděla dost černě. Ale podle mého nic není jen jednostranné, jen dobré nebo špatné. Vždy máme dvě strany mince – jen je třeba hledat. Jsem přesvědčený, že na tom najdete i ty světlé stránky.

Na mě to, co píšete, působí tak, že jste momentálně ztratila jakoukoliv víru, že bude lépe. Píšete, že se bojíte, že v životě už nic nedokážete a že vás ubíjí, „kde jste skončila“. Navrhuji – zkuste se pořádně zamyslet nad tím, kde byste vlastně chtěla být. Jak to tam bude vypadat? Co budete dělat? Jak budete přemýšlet, až tam budete? Jak bude váš život vypadat? Zkuste si udělat obrázek toho, co vlastně chcete.

Až to budete mít, tak si zkuste odpovědět na další otázku – co byste mohla teď hned udělat pro to, abyste se k tomuto cíli alespoň o kousek posunula? Co by byl ten nejmenší možný krok, na kterém byste sama na sobě poznala, že už jste na správné cestě za svým cílem, za stavem, který si přejete? Opravdu to nemusí být nic velkého. Jde o to začít. Nestát na místě, ale vykročit.

Myslím, že ten první malý krok pro vás bude velmi důležitý. Teď možná máte pocit, že se vám svět sype pod rukama, možná máte i pocit jakési nespravedlnosti vůči sobě – jak to, že se vám toto stalo, jak to, že jste se dostala tam, kde jste… Já jsem však přesvědčený o tom, že se tím můžete leccos naučit a především, že je to jakási zkouška toho, zda umíte vzít život pořádně do vlastních rukou. Teď jste nespokojená. Dobře, tak pojďme udělat něco pro to, aby mohlo být jinak, lépe. Udělejte první malé krůčky. Zkuste se soustředit ne na současnou situaci, kterou hodnotíte negativně, ale na budoucnost, na situaci, kdy už vám bude dobře. Garantuji vám, že vám to může pomoct, dodat energii a možná i dobrou náladu.

Ještě mě napadá k tomu, co píšete ohledně školy – nesnažíte se možná až příliš? Co to trochu pustit? Může se to zdát paradoxní, ale mnohdy když věci „pustíme“ neboli necháme jim více jejich vlastní průběh, tzn. začneme více věřit životu samotnému, tak často stresová situace zmizí a najednou to začne jít, začnou se dostavovat výsledky. Sám jsem si to mnohokrát zažil – něco jsem moc chtěl, snažil jsem se, jak to šlo, a až teprve když jsem zvolnil a přestal to „drtit na sílu“ (už jsem to vlastně trochu vzdal), tak se věci pohnuly dopředu. Já jsem byl díky tomu uvolněnější, spokojenější a navíc to ještě začalo fungovat.

Mně se zdá, že je to u vás především o tom, abyste sama byla v pohodě. Sama se sebou. Zdá se mi, že se stresujete, že na sebe vytváříte velké tlaky. Zkuste se opět zamyslet – kde v sobě máte klidné místo? Co vám pomáhá k tomu, abyste byla klidnější? Při čem se cítíte vyrovnaně a v pohodě? Zkuste v tom opět nalézt nějakou indicii, kterou byste mohla použít i nyní.

Milá Selenn, přeji vám, abyste dokázala posunout svůj pohled na nynější situaci a začala jí vnímat ve světlejších a živějších barvách. Držím palce, abyste dokázala udělat první malé krůčky, které vám pomohou na cestě vpřed. Myslím, že není důvod obávat se, že to nezvládnete.

Pavel Milan Černý

P.S.: Musím přiznat, že mě ve vašem posledním odstavci dost zarazil popis vašich spolupracovnic. Na jednu stranu sama sobě nevěříte a máte pocit zbytečnosti, na druhou stranu hodnotíte své kolegyně jako „omezené“ a o jejich rodinách se vyjadřujete podle mě dosti nevybíravě. Je to zvláštní kontrast. Nemyslíte, že kdybyste byla sama se sebou víc v pohodě, sama si víc věřila, tak že by se vás to možná tolik nedotýkalo a neměla byste potřebu takovýchto soudů?

P.P.S.: Osobně nevidím důvod, proč byste neměla najít práci, která vás bude obohacovat, v oboru, který chcete a to tak, abyste u toho mohla studovat a přesto se dobře uživila. Jsem přesvědčený o tom, že příležitostí je mnoho. Jen je hledat a být otevřený/á k tomu, že možná některé věci budu muset začít dělat trochu jinak než doposud. Někdy je to tak, že se nám naše přání vyplní trochu jinak, než jak jsme si je původně naplánovali. A vlastně proč ne? Vždyť život by byl nuda, kdyby všechno šlo přesně podle našich představ.