Posedlost prací.

29. prosince 2010 Závislosti

práce, workoholismus, závislosti, závislost na typu chování

Dobrý den,

máme kamarádku, která je posedlá prací. Pracuje v zaměstnání, doma, vede zájmové kroužky a nabírá si stále více a více povinností.

Jsme malé sdružení kamarádů, kteří si chodí zazpívat a zahrát a tím nabít baterky, ale i tady nás nabádá k práci a je rozhořčena, že se hudbě málo věnujeme: rozptylujeme se povídáním a málo pracujeme. Na naše argumenty, že se nescházíme za účelem práce, neslyší.

Od rodinných příslušníků víme, že už téměř nespí – nebo jen pár hodin. Večer už občas reaguje zmateně a mluví z cesty. Sama se však cítí normálně a vše vysvětluje svou pílí.

Rádi bychom jí pomohli, ale nevíme jak. Patrně by potřebovala odborníka, ale sama nepřipustí, že s ní něco není v pořádku. Nedá ani na své dcery. Její manžel je materialista a se zlomenou nohou by s určitostí k lékaři zašel, ale o odborné pomoci v psychických záležitostech si patrně myslí své.

Děkuji.

Cindy, 29. prosince 2010

2 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Názor odborníka

Tomáš Rektor

Milá Cindy,

Dostat do léčby někoho, kdo je závislý, je velmi obtížné. A ještě obtížnější je to u někoho, kdo je závislý na práci. Protože ta je přeci ušlechtilá: Přece se někdo nebude léčit jen proto, že je pilný, ne?

Přesto to není beznadějné. Každá závislost, i ta na práci, člověku mnohé bere. A to je většinou cesta, jak dotyčného či dotyčnou dostat k odborníkovi. Ze začátku zpravidla nemá smysl ho nabádat, aby se šel léčit s přepracovaností. To je přeci jeho silná stránka, ne slabá. Ale třeba by to šlo přes nespavost. Únavu. Poruchy koncentrace. Snížení výkonu. Prostě zkuste poslouchat, na co si vaše známá stěžuje. A samozřejmě se můžete jít poradit s odborníkem pro začátek vy sami.

Zdravím, Tomáš Rektor

+2 trefné

Komentáře 4

Pavel: Sám se cítím závislým na práci. Nebo tedy řeším něco velmi podobného. Řekl bych, že tohle je něco jiného, než závislost na nějaké návykové látce. Vidím to docela zřetelně, příčinou je prachsprostý mindrák. Táta neumí ocenit mou práci, můj výkon, mé výsledky. Jeho život spočívá v plnění povinností, já jsem zase tvůrčí povaha, a on chápe tvůrčí činnost jako něco sice zajímavého, ale nepotřebného. A tak podávám naprosto heroické výkony a pořád jako kdybych čekal, že mě otec pochválí. Nepochválí. Pokud ano, pak jen za to, že splním nějakou tu povinnost, tak, jako on. Řešení hledám v úctě ke své práci. Mám svůj úkol na tomto světě a co dělám, má pro mě smysl. Ovšem abych přestal kvůli práci (i když jde jen o koníčky) ponocovat, zdá se, že budu potřebovat pomoc psychologa. A dokonce se zdá, že můj psychiatr to nevyřeší. Ten mě akorát napomene, abych chodil brzy spát. Jak to ovšem zařídit, když v mé duši sídlí něco, co mě pohání k heroickým výkonům? S komplexem je takřka nemožné bojovat sám. Toto psaní budiž výzvou pro mě i pro všechny, kdo trpí podobným problémem, aby se nebáli navštívit odborníka a hledat zdroje duševní pohody a rovnováhy.

napsáno 15. října 2011 reagovat +3 trefné

Jana: Myslím, že jste v životě hodně nešťastný. Já jsem prožila něco podobného. Máma mě nikdy nepochválila. Myslím si že je to hodně důležité. Měla na mě vysoké nároky, ale já na ně nedosáhla. Ocenil mě až můj druhý muž. Je rád, že doma uvařím a uklidím. Neposílá mě nikam cvičit. Nevadí mu ani, že mám jen obyčejnou práci. Každý den mi dá pocítit, že mě má rád.

napsáno 15. října 2011 reagovat +1 trefné

Jana: Myslím si, že za tím opravdu něco stojí. Moje spolupracovnice je doma životní nula, muž prý jde v 8 večer spát, nepovídá si s ní. Přehlíží ji i jinak a ona to těžce nese. Zato v práci je jednička, vzorná, pečlivá, doslova se všichni nestačíme divit, jak jí to jde. Práci si doslova vyhledává.

napsáno 25. června 2011 reagovat +1 trefné

Barbora Romanovská: Z vlastní zkušenosti, kdy v mém blízkém okolí workoholismem trpěla příbuzná, vím, že cesta k léčbě je dlouhá. A co já vím, tak často za ním stojí hluboké osobnostní problémy, že prací si léči jiná bolavá místa. Dlouho to vypadá, že člověk opravdu práci potřebuje k zahnání smutku (máme to tak skoro všichni), ale v určitém okamžiku překročí hranici.

My jsme s příbuznou několik let naváděli, ať si zajde k odborníkovi, ale ona, že ne. V poslední době se to vyhrotilo natolik, že začala trpět krutou nespavostí. Podívali jsme se tedy na internet a pohledali, kde by se mohla obrátit na pomoc. Nabídli jsme jí konkrétní varianty a slíbili, že ji tam doprovodíme, pokud se sama bojí. Do teď to byla ona, kdo si o odbornících typu terapeut, psycholog myslela své. Takže jsme na to museli pomalu, obezřetně, postupně ji seznamovali s věcmi okolo terapie, jak to chodí atd. Trvalo to dva roky tři roky, než se udála nějaká změna. Takže jediná rada je - vytrvat! Myslím, že pokud takovým lidem nabídneme konkrétní pomoc, svou účast na tom, už je pro ně jednodušší přijmout problém.

Přeji hodně sil do budoucna, protože tohle je běh na dlouhou trať!

napsáno 15. března 2011 reagovat +2 trefné