Přejídám se kvůli úzkosti: Jídlo lásku nenahradí.

3. listopadu 2011 Závislosti

Dobrý den.

Mou bolestí a také starostí je přejídání. Už čtyři roky se jednou či dvakrát do týdne přejídám ohromným množstvím jídla. Jím z potřeby, touhy a chutě. Mám potřebu se přejíst, sníst vše, co mě v tu chvíli uspokojí. Někdy mám představy, že jsem sama v obchodním domě a mohu se na vše vrhnout. Je to ulítlé. V důsledku toho jsem přibrala, ale snažím se udržovat cvičením, které mám ráda.

Lituji své tělo, sebe i mou duši. Z veselé slečny se stala tichá samotářka, která trápí sama sebe. Nechápu, proč tohle se sebou provádím i když znám všechny důsledky - únava, spánkový deficit, zažívací problémy, neučení se. Vím, že je to nedostatek lásky. Chci partnera, tuším, že by to poté zmizelo, i když se bojím, že každou bolest budu v důsledku zvyku řešit jídlem.

Paradox je v tom, že se vedle kluků necítím dobře. Přitom je mám ráda! Líbí se mi, jak jsou veselí, živí a dokáží rozproudit život. Nevím, proč to v sobě mám, přitom to mít nechci. Jsem vedle nich nejistá a berou mi mou pohodu. Vždy si přeju, ať už dotyčný odejde, i když mě třeba rozesmál. Nevím, jak z toho kolotoče vyskočit, ale je pro mě stresové vedle nich být a proto poté jdu a přejím se. Nebo se naopak přejím ze samoty. Také každý den bojuji s nutkavou myšlenkou nepřejíst se po příchodu domů ze školy, asi to pro mne znamená: tak, jsi doma, udělej si dobře.

Nevím, kde se ve mě vzala ta úzkost z kluků, ale jestli to nepřekonám, tak se nehnu z místa, na kterém stojím už čtyři roky. Prostě mi přijde, že se dál nevyvíjím. Co bych si přála je společnost, zábava. Ale nejsem toho schopná.

Klára, 3. listopadu 2011

22 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Názor odborníka

Veronika Šuráňová


Dobrý den, Kláro,

z vašeho příběhu je vidět, že jste bystrá dívka, která se nebojí klást si otázky ohledně toho, co se vám v životě děje. Píšete, že máte problémy s přejídáním, čtyři roky stojíte na místě a ráda byste dokázala překonat úzkost z kluků, být více s lidmi. Vypadá to, že nyní stojíte na křižovatce. Vy víte, co chcete, což je výhoda a zároveň jeden z počátečních kroků, které vedou k řešení.

Já se na úzkosti, ale i na jakoukoliv jinou duševní bolest, dívám jako na signály, které nám naše duše dává, když nás upozorňuje, že je třeba něco změnit, nebo něčemu věnovat pozornost.

Strach je ve své podstatě přirozená reakce na rozpoznatelné nebezpečí, může nás před něčím chránit. Úzkost bývá neurčitější forma strachu. Problém nastává ve chvíli, kdy nám začne strach či úzkost vládnout a blokovat nám naši cestu.

Když jsem četla váš příběh, vzpomněla jsem si i na své vlastní nejistoty s muži, o které jsem v minulosti stála, u kterých jsem si přála, aby mé city opětovali. Je to do jisté míry běžné a zejména v mladém věku tento strach v různé míře prožívá každý. Většinou jde o strach z odmítnutí a z toho zůstat jak se říká „na ocet“.

Čeho se obáváte vy? Co spouští vaši nejistotu?

Být milován je potřebou každého člověka. Každé dítě, když přichází na svět, očekává, že bude milováno. Na základě této bezpodmínečné rodičovské lásky si tak může budovat pocit, že „je na světě a mezi lidmi správně“. Když pije mateřské mléko, může prožívat uspokojení a může přitom také cítit lásku a péči svého rodiče. Ti mu také dávají limity, díky kterým si buduje schopnost dávat limity a meze i samo sobě, být autonomní. Stejně tak později mezi vrstevníky zažívá přijetí a odmítání.

Vy si přejete lásku (být milovaná) a vztah, ale když nastane situace, ve které jste s klukama, přijde ona úzkost, která vám možnost navázat bližší kontakt blokuje. Poté, když jste doma se svými pocity, jako je například osamění, mohou přicházet i různé potřeby a touhy, vy se pak snažíte nasytit jídlem. Jakoby jídlo v tu chvíli mohlo nahrazovat lásku, po které toužíte, utišovat nepříjemné stavy, které prožíváte. Správně uvažujete, že i přestože byste byla s partnerem, je možné, že jídlem budete řešit jakékoliv jiné duševní nepohodlí.

Říkám si, že jsou pro vás možná některé nepříjemné pocity a schopnost je unést, nebo vědět jak s nimi naložit, tak obtížné, že vidina rychlé úlevy prostě najedou začíná být poměrně nutkavá.

Doporučila bych vám psychoterapii - navštívit odborníka, se kterým můžete pracovat na tom, abyste mohla i nepříjemné emoce plně prožít, přijmout a unést. Má zkušenost je taková, že poté ztrácí svoji intenzitu a přestávají nás blokovat.

Přeji vám, abyste si svoji cestu ke štěstí vybojovala a mohla si svůj život a vztahy s lidmi užívat.


+9 trefné
Komentáře 4 Rozbalit vše
Jana: Bylo mi tehdy asi 33 let, moc dobře si na to období vzpomínám. Bydleli jsme v Ostravě. Po příchodu z práce jsem každý den doslova vymetla ledničku, snědla jsem vše na co jsem přišla. Pokud už nic nebylo, šla jsem nakupovat, abych zaplašila úzkost! Bylo to smutné období, plné povinností. V práci se mi nedařilo. Vím, že jsem se tehdy po dlouhé mateřské dovolené vracela do práce. Tehdy jsem se ze všeho dostala jen díky svým rodičům.Nebýt jich, asi bych to všechno vzdala.
napsáno 28. ledna reagovat +0 trefné
Olga Trampotová: Ahoj Kláro. Mám pocit, jako bych to co píste napsala já pred deseti lety (je mi 27)! Byla jsem ve velmi podobné situaci. Prejídala jsem se k nenávisti, plnila se az do puknutí a pak zplihle sedela, navzdory zdurelém zaludku, v ohromné prázdnote, která byla tak prázdná, ze jsem ani nemohla plakat! Hrozne moc jsem touzila po lásce, ale jakmile se v mém okruhu objevil nejaký zástupce opacného pohlaví, stala se ze mne zakriknutá, poplasená a nervózní beruska s výbusným srdcem. A mám pro vás dobrou zprávu: Uz to tak vubec, ale vubec nemám. Ani jedno, ani druhé. Spís to mám úplne naopak. Mezi chlapama jsem tak výrecná az mne to prekvapuje a jídlo si uzívám jako nikdy. Vypadá to jako ruzová reklama na vlozky, to co písu, ale je to proste tak. Byla to dlouhatánská cesta, která trvala pár let. Prvne jsem s pomocí podporujících kamarádu srovnala sama sebe a nakonec si nasla úzasnýho chlapa, jehoz nejoblíbenejsím koníckem je pet mi ódy. Sebevedomí mám na rozdávání a tak rozdávám. Písu vám tohle vsechno proto, abyste neztrácela nadeji. Není to lehká cesta, ale zázraky se dejí. S trochpou stestí a spoustou odhodlání se za deset let probudíte a zjistíte, ze vase nocní mury uz vás nijak moc nedesí. Preju hodne stestí a síly a kdybyste chtela pokecat, tak tady je muj email: olga.trampotova@gmail.com
napsáno 8. listopadu 2011 reagovat +4 trefné
+4
andrea: dobrý den jmenuji se andrea a jsem na tom podobně jako slečna s víše uvedeného článku., v 8 letech mi umřel otec, dva roky na to babička z matčiny strany a za další dva roky prababička.Tito lidé byli moje rodina,druhá strana rodiny se po smrti otce od nás odvrátila. Mamka měla sama starostí spousty,aby unesla bolest ze stráty, postarala se o dva sirotky ,chodila do práce, a dál žila bez toho, aby se složila nebo začala se špatným způsobem života.U mamky se z takto nahromaděného stresu a frustrace rozvinula lupénka u mě to bylo horší v tom, že jsem strátu začala nahrazovat jídlem. nejdřív jsem tomu nijak nepřikládala význam, ale pak jsem se dostala do puberty a jelikož jsem nechápala co se v mamce odehrávalo kladla jsem určitou míru viny i jí, takže každá hádka (a nebylo jich málo) se zajídala víc a víc.,našla jsem v jídle jistou útěchu.Jak jsem rostla uvědomovala jsem si svůj problém víc, jenže začlo být pozdě ze stráty a díky tomu i z toho jak vypadám jsem si v sobě vybudovala bariéry,obavy a fóbie ze kterých, i když se snažím nejde vybruslit a když ano tak tak nepatrně ,že si to sama ani neuvědomuji a to je další rána co léčím jídlem.Vím že můj nedostatek lásky tkví v brzském a krutém ukradnutí dětství.a na to další nabalované těžké situace ze mě udělali metrákovou kuličku plnou frustrace,stresu a strachu z přirozeného koloběhu života.vím že potřebuji pomoc jenže můj strch mě brzdí i v tom udělat první krok.
napsáno 4. listopadu 2011 reagovat +1 trefné
+1
Pavlína: andreo, je fajn, že ste se svěřila sem! už to je první krok, teď ještě vykročit. Nebojte se říci o pomoc i opakovaně. Navíc vyhledat pomoc - to můžete udělat i přestože máte strach. Je to přirozené mít obavy. Držím Vám palce!
napsáno 8. listopadu 2011 reagovat +3 trefné
+3
Přidejte nový komentář: splňující pravidla diskuse Můžete napsat ještě 1500 znaků

Vážení čtenáři, spolu s vámi pečujeme o kultivovanost a vysokou úroveň obsahu.

Moderátor schválí komentář, který:

  1. obsahuje váš funkční e-mail (nezobrazuje se ostatním)
  2. nevytrhává myšlenky z kontextu, soustředí se na podstatu
  3. nabízí vlastní argumenty, ne jen nesouhlas

Čtenáři, kteří pravidelně přispívají kvalitními komentáři, získají od moderátora heslo pro „bezbariérový“ přístup do diskuse.

Děkujeme za váš příspěvek.

už mám heslo

Nemám heslo

Veronika Šuráňová

Veronika Šuráňová

Psychoterapeut

Individuální a skupinová psychoterapie, krizová intervence, působí také v soukromé psychoterapeutické praxi.

Související články

Jak narození dítěte mění osobnost ženy

Jak narození dítěte mění osobnost ženy

Porod ženu změní. Zrychlí její reakce, aktivuje ostražitost vůči okolí.

Rodina a děti
Hoří, má panenko na desátou

Hoří, má panenko na desátou

Nesvatbov, nový dokument Eriky Hníkové, ukazuje větší teror než všechny díly Saw dohromady.

Štěstí
Redakce Creative Commons Rss

psychologie.cz Vydává Mindlab