Přítelkyně je HIV pozitivní: O míře vaší podpory nechte rozhodnout ji.
Dobrý den,
jsem třicetiletý muž, mám téměř o deset let mladší přítelkyni. Před prvním pohlavním stykem jsem říkal, že by bylo dobré zajít na testy. Dělal jsem to tak vždy. Přítelkyni to přišlo úsměvné až nepodstatné. Z testů vyšlo, že je HIV pozitivní. Je to možná trošku zvláštní, ale můj vztah se k ní následně změnil ve spoustě věcech. Jsem na ní strašně hodný, milý a věnoval bych jí každou minutu svého života.
Je to již deset měsíců a ona se cítí svázaná. Nebydlíme spolu, vídáme se několikrát v týdnu, ale i to je pro ni těžké. Často třeba říká: „Já tě trápím po psychické stránce, tak ty bys mi mohl třeba říkat, že jdeš na rande, aby taky něco ublížilo mně samotné. Chci na tebe taky žárlit.“
Po zprávě o její nemoci jsem začal mít psychické problémy, navštěvuji terapie. Chtěl jsem, aby šla se mnou. Ona říká, že žádné takové terapie nepotřebuje, že jediný, kdo má problém, jsem já. Já jí to nezazlívám a ani ji do ničeho nenutím, jen jsem potřeboval podporu. Vím, že mám spoustu psychických problémů, které začínají mou žárlivostí a končí až přespřílišnou snahou být jí nablízku a být stále s ní. To cítím jako omezovaní mé i její svobody.
Situace mě tak svazuje, že nejsem pomalu schopný vykonávat svoji práci a najít si čas na sebe. Dříve jsme si spolu na téma její nemoci často povídali, také o mé psychické nemoci, ale poslední půlrok to tak nefunguje. Příjde mi, že bere svou nemoc jako něco, co neexistuje.
Rád bych jí pomohl. Ale je to možné?
Petr, 15. února
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami
Názor odborníka
odborník psychologie.cz:
Nevýhoda internetové poradny spočívá v tom, že každý, kdo příběh čte, ho může chápat po svém a akcentovat nějakou jeho část. Nikdo přeci netvrdí, že se má Petr stát asistentem jejího dožití. Naopak říkám, že ji má podporovat jen tak, jak ona to chce. Problém podle mě tkví v tom, že se ji snaží pomáhat víc, než ona potřebuje.Podívejte se na to takto zjednodušeně. Petr má přítelkyni. Ta je HIV pozitivní. Petr z toho má psychické potíže. Petr chce, aby ho přítelkyně podporovala v jeho obtížích, které jsou způsobeny tím, že ona je nemocná.... příběh samozřejmě pokračuje dál a točí se v kruhu nepodpory a trápení, ale podle mého názoru problém začíná tady. Je v tuto chvíli namístě, aby Petr chtěl po přítelkyni podporu v potížích, které jsou způsobeny tím, že ona je smrtelně nemocná? Já myslím že nikoli. Ale samozřejmě netvrdím, že mám patent na pravdu.
.jpg)
.jpg)
Dobrý den, Petře,
děkuji za váš dotaz. Je zřejmé, že se hodně trápíte. Tak moc, že vlastně ani není jasné, co je to největší trápení. Hodně jsem přemýšlel co napsat, ale přiznám se, že nějaká ucelená odpověď mě nenapadla. Budu tedy reagovat na jednotlivé body, které mě zaujaly.
Jestli všemu dobře rozumím, tak s přítelkyní jste spolu deset měsíců. Od doby, co jste zjistil, že je HIV pozitivní, máte psychické problémy, kvůli nimž chodíte na terapie. Zároveň se snažíte být přítelkyni stále nablízku, až tím omezujete sebe i ji a ona se takové blízkosti brání. A stejně se brání rozpravám o své i vaší nemoci.
Na úvod bych chtěl ještě říci, že všichni, kdo se zabývají sexuální výchovou či léčbou sexuálně přenosných chorob, by vás mohli uvádět jako příklad toho, jak má vypadat zodpovědné sexuální chování. Přes vší snahu o osvětu a výchovu není příliš obvyklé chodit před prvním pohlavním stykem s novým partnerem na testy.
Otázkou ale je, co tahle opatrnost udělala s vaším vztahem. To, co vaší partnerce zpočátku přišlo „úsměvné a nepodstatné“, pro ni možná mělo i nádech nedůvěry. To, co jste ale nakonec zjistili, vám zachránilo život a ji ve dvaceti letech konfrontovalo s tím, že má smrtelnou nemoc, na niž – v případě, že se bude léčit a v léčbě spolupracovat (pokud se zázračně nenajde léčba) v horizontu 20-30 let pravděpodobně zemře.
+18 trefnéPoté, co se člověk dozví takto závažnou diagnózu, potřebuje nějaký čas na to, aby se se vším vyrovnal. Určitě jsou způsoby zralejší a méně zralé, ale vaše přítelkyně zcela určitě potřebuje žít normální (nebo normálnímu se alespoň co nejvíce blížící) život. Proto odmítá (ať už vědomě či nevědomě) stále dokola mluvit o své nemoci, proto vaši přehnanou péči nejspíše chápe jako omezující. Zkuste si odpovědět na otázku, zda byste se k ní choval stejně, kdyby HIV pozitivní nebyla. Pokud si odpovíte, že ne, ptejte se dál, jak byste se tedy choval. A pak se tak chovat začněte.
Píšete, že potřebujete podporu. Když to řeknu záměrně hodně „drsně“ a zkresleně, máte přítelkyni, která má v těle virus, který ji pomaličku zabíjí. Řekl bych, že má dost starostí sama se sebou. Opravdu po ní ještě chcete, aby vám byla oporou? Opak je totiž pravdou. Vy máte být (pokud o ten vztah skutečně stojíte) oporou pro ni. Ale o tom, co ji „podpoří“, nechte rozhodovat ji. Zatím se zdá, že vy ji ze všech sil podporujete podle svého tak moc, až jste z toho oba vyčerpaní.
Zmiňujete se také o tom, že chodíte na psychoterapii. Sice nepíšete proč, ale dovolil bych si tipovat na úzkostně - depresivní potíže. Pokud chcete své přítelkyni skutečně pomoci, zkuste podporu hledat u svého terapeuta a zároveň se zaměřit na to, abyste s přítelkyní měli co možná nejvíce „normální“ vztah.
Držím palce,
Pavel Král