Proč lidé trpí samomluvou? A proč to pozoruji častěji u žen?

2. července 2010 Zdraví

komunikace, osamělost, samomluva, zdraví

Když jezdím po městě, často, ale opravdu překvapivě často vidím jít člověka, častěji ženu, která si povídá sama pro sebe. Co ty lidi k tomu vede? Mám dojem, že to je častější ve městech, kde není práce, nejsou ideální podmínky pro bydlení. Nebo je to o něčem jiném? Je to zvyk těch komunikativních? To by mi to na stará kolena hrozilo taky! Dnes jsem z auta zase viděla ženu, ta i gestikulovala rukama. Jen jsem si řekla - další jedna. Může mi to někdo vysvětlit? Já myslím, že o tom ty lidi ani nevědí.

Zdenka, 2. července 2010

59 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Názor odborníka

Radkin Honzák odborník psychologie.cz

Moje odpověď by mohla začít odkazem na mozkové struktury šimpanzů a goril, které jsou pokládány za vývojové předchůdce našeho centra řeči, ale myslím, že tím by její rozsah nepřiměřeně narostl, takže pojďme k jádru věci.

Proč ženy? Ty mají skutečně daleko rozvinutější řečová centra než muži a proto i odlišný, především bohatší styl komunikace. Muži jako lovci nesměli vyplašit hovorem kořist, zatímco ženy jako „strážkyně hnízda“ musely naopak neustálou komunikací kontrolovat jeho zabezpečení. Zjednodušeně řečeno: muži vydávají prohlášení, zatímco ženy „ševelí“. Muži nepovažují ticho za ohrožující nebo dokonce agresivní, ženy ano. Muži (pokud nemají vysloveně „kecavé“ zaměstnání) pronesou za den asi 2000 slov a k nim a mimo ně použijí dalších 5000 neverbálních signálů, tedy grimas, gest a dalších, zatímco ženy je trojnásobně trumfnou a denní úhrn jejich vyslaných slovních a neslovních signálů činí více než 20 000.

Mlčí-li spolu dva muži, je to normální (třeba rybáři), mlčí-li spolu dvě ženy, je v tom nepříjemné napětí. Jak již bylo řečeno, ženy vnímají ticho bez komunikace za ohrožující. Komunikace (od communis = společný) jim přináší pocit většího bezpečí. Není nijak vzácné, že zejména starší osamělé ženy rozprávějí se svými domácími zvířaty (to konečně dělaly na vesnici hospodyně běžně; moje babička když „dávala“ kravám, prasatům a slepicím, na ně neustále mluvila), ale také s květinami, obrazy, především portréty, rodinnými památkami, starým „věrným“ nábytkem, nebo na hřbitově s těmi, kteří je předešli na cestě k řece Styx.

Jestliže je ticha přespříliš a intrapsychické napětí stoupá, mohou ženy, ale i muži začít oslovovat sami sebe. Typickým modelem je zpěv v pustém lese. Napětí z osamění ale může narůstat i mezi lidmi, s nimiž není možno navázat kontakt. Všichni vedeme neustále jakýsi vnitřní dialog, který se za těchto tísnivých okolností může projevit také navenek. U někoho se z toho stane (zlo)zvyk.

No a pak je tu také možnost, že dotyčná osoba nemluví sama se sebou, ale že má v uchu ten ďáblův vynález a s někým telefonuje. Jelikož ví, že telefonický partner je daleko, přidává na hlase a některé závažné části svého sdělení doprovází energickými gesty. To se přihodilo mně a popsaným způsobem se choval řidič, který mě měl vézt z Prahy do Písku a zpět. Než jsem vyluštil pravou podstatu jeho počínání, uvažoval jsem také o možnosti vyhnout se mu širokým obloukem, nějak se dopravit na výpadovku a risknout autostop.

+36 trefné

Komentáře 19

kristýna: No je mi 14 let a trpím samomluvou nikomu sem to neřekla protože by si všichni mysleli že sem blazen ale nevím jestli mate pravdu stím že sou ty ženy kteroé tim trpí ukecane ja totiž ne ja sem ticha ale doma sem sama pro sebe ukecana až moc.

napsáno 13. května reagovat +1 trefné

Ludmilla: Mluvení bez posluchače mi nepřijde nijak divné, protože spousta vět, které si člověk říká sám pro sebe, je vlastně nácvik na budoucí skutečnou komunikaci s někým reálným. Taky je rozdíl mezi myšlenou větou a nahlas vyslovenou, některé vyslovené věty zní hloupě a nemá smysl se jimi dále zabývat, a jako myšlenka se tváří přijatelně. Taky to je něco jako zaklínání, protože pomyslet si "nejez to" je hezké, ale zařvat to na sebe je lepší. A často, když mám chuť narazit do neurvalého řidiče a sdělím mu, že je ...cokoliv, tak prostě nenarazím, a stačí mi to. Myslím, že to je velmi virtuální odbourání emocí (často agrese) a velmi prospěšné.

napsáno 20. března reagovat +1 trefné

Anežka: A v případě, že samomluva není jen tlachání pro sebe, zahánění ticha, urovnávání si myšlenek, atd...ale zoufalá touha po komunikaci, která není dostupná? Když člověk nemá komu se svěřit, s kým otevřeně mluvit nebo jen prohodit pár nedůležitých slov, ale přesto to jako tvor společenský potřebuje, je to v pořádku? Já si připadám osamělá ať jsem sama nebo obklopena jakýmikoliv lidmi, závidím jim běžnou konverzaci, kterou s nimi nejsem schopná vést i když se snažím a tak si tu potřebu vynahrazuji tím, že mluvím sama se sebou. Jsem tak jediná, kdo mi dá za pravdu, kdo mě chápe. Nejspíš to vidím všechno horší než to je, ale myslím, že nemám v životě skutečné přátele či někoho, komu by na mě záleželo. Trávím dny sama, mám panickou hrůzu vyjít do společnosti, protože by se ode mě mohlo něco očekávat, protože nevím, jak se mám chovat, protože vlastně nejsem zvyklá žít běžně s ostatními lidmi, ačkoliv po tom zároveň toužím. Vypěstovala jsem si takto docela slušnou nenávist k většině lidí, nejspíš pramenící ze závsti a z rozhořčení nad tím, že jsem jim lhostejná a že oni mají něco, čeho si dostatečně neváží.

napsáno 20. září 2011 reagovat +4 trefné

Radkin Honzák odborník psychologie.cz: A což začít tím, že budete komunikovat přes internet? Tam jednak nemusíte být tak pohotová, jak si představujete, že byste měla být a za druhé máte dost času na to, abyste přesně analyzovala partnerovu odpověď a nepociťovala v ní jen tu jednu tóninu, na kterou jste naladěná - tedy nepřátelství.

napsáno 20. září 2011 reagovat +7 trefné

Marek: Určitě jsem pro, je to fajn, ale stejně i když to sám dělám, stejně se na druhý takový podívám s podezřením. Divný, ale je to tak. Můj malý osobní poznatek je, že moje vlastní samomluva prudce narůstá, když se cítím provinilý. Obhajuji se? Přu se superegem? Nevím, toliko empirie.

napsáno 25. května 2011 reagovat +1 trefné

Sandra: Nojo, taky si povídám sama se sebou, ale to dělá hodně lidí v okolí. Ujasňuju si svoje myšlenky nahlas, když už je v nich moc velký zmatek. Někdy se prostě potřebuju nahlas povzbudit (když už to nikdo jiný neudělá, no :) a občas taky mluvím na televizi. A co má být? Připadá mi to jako normální, přirozený ventilek a nikomu tím neubližuju.

napsáno 25. května 2011 reagovat +10 trefné

+10

Ezer: Myslím, že pravdu měl Cimrman, který tvrdil, že řeč nevznikla potřebou komuinikace, ale je základní lidskou potřebou, člověk se zkrátka potřebuje "vykecat", proto samomluvou více trpí ženy. Není to myšleno špatně, akorát si myslím, že nemá cenu zkoumat něco, co už věděli naší předci (tedy můj děda tvrdil něco podobného jako Cimrman :-))

napsáno 5. května 2011 reagovat +1 trefné

Yo-chan: Tez mluvim sama se sebou, skoro nonstop, ani nevim jestli je to nemoc, nebo uchylka, nebo jenom porucha, je mi to celkem jedno. Kdyz sem venku tak se kontroluju, vim ze nemam mluvit a vydrzim to, ale jenom co prijdu domu tak se podivam do zrcadla v predsini a reknu si "no jo" a od te chvile kdy se citim v bezpeci nekontrolovatelne komentuju vse co se prede mnou vyskytne - jiz zminovane navstevy lednicky (to je standart) ale nejvice je to asi opravdu na internetu, preci jenom je zde hodne informaci a clovek citi urcitou potrebu se vyjadrit. Horsi uz je, i kdyz byvam casto doma sama, kdyz potkam rodice, kteri se me neustale dotazuji s kym ze se to vybavuju. Nejhorsi je to s otcem, protoze chodi potichu a vetsinou ho neslysim kdyz prichazi a tak mam dojem ze nechtene vyslechl uz par mych intimnich monologu. Jinak myslim ze se samomluva da povazovat za ventil. Neni to nejlepsi ventil, ale neni ani nejhorsi. ;) Vsechny se stejnou poruchou zdravim. ;)

napsáno 24. dubna 2011 reagovat +13 trefné

+13

Tereza: ja take když jsem na internetu mluvim si sama pro sebe co se mi libi a furt mluvim jako by to nešlo přestat když du do lednice mluvim jako kdyby nekdo tam semnou byl?! furt si snikim povidam ale nejde to zastavit když mam neco na mysli řeknu to nahlas du sama do mesta nakpovat furt si říkam co si koupi m atd nahlas a vubec nevnímam lide co jsou kolem mne když mluvm nejde to zastavim ale samomluvou mluvim jenom když jsem sama :( nechápu to je to u me asi zlozvik :/..

napsáno 18. prosince 2010 reagovat +3 trefné

Jana: Taky v tom lítám:-). Myslím, že se tím jaksi vyrovnávám se skutečností, kterou očekávám a připravuji se na ni, nebo se v situaci imaginární vyrovnávám s tím, co bych chtěla a není, a nebo situace byla jiná, než jsem chtěla, nedokázala jsem třeba správně na někoho reagovat, tak si to v hlavě znovu promítám a odpovídám mnohem trefněji a najednou už to není jenom v hlavě. Potom se jen zběsile rozlížím, kdo to viděl, kdo to slyšel:-).

napsáno 26. září 2010 reagovat +12 trefné

+12

DÁDULKA: .JÁ NESOUHLASÍM MŮJ MUŽ JE OPRAVDU CHLAP A MLUVÍ SI SÁM SE SEBOU JÁ TO NEDĚLÁM ASI MÁME PŘEHOZENÉ GENY NE VÁŽNĚ JÁ TO NEDĚLÁM ,ALE ON TAK JAK JE TO S UTŘIĎOVÁNÍM MYŠLENEK U ŽEN?

napsáno 18. června 2011 reagovat +0 trefné

Radkin Honzák odborník psychologie.cz: Jak u které - některá si je neutřídí nikdy...

napsáno 18. června 2011 reagovat +3 trefné

PAIB: Myslím, že pan doktor Honzák, jako odborník,
"trefil" hřebík na hlavičku. Mám švagrovou,
velmi hodnou starou paní. Ta mlčí pouze ve spánku
a jinak hovoří skutečně non stop. Pokud bych musel
žít s ní,byl bych už dávno v Bohnicích.
Zdravím pana doktora H. i ostatní zainteresované.
PAIB

napsáno 10. srpna 2010 reagovat +6 trefné

Michaela Paradise: Je mi 20 a mám 4 letého pejska, to, že mluvím sama pro sebe i na veřejnosti, že se rozčiluji nebo si sama odpovídám na otázky a podobně... to není dobré a někdy se až stydím, když se přistihnu a uvědomim si, jak na mě lidé koukají, bohužel někdy narazím i na známé a o to se pak cítím hůř, ale chci se zeptat, opravdu je tolik hloupé když s pejskem mluvím v autobuse, ve městě, zkrátká pořád... to mi nepřijde ani jako nezvyklé, ale často se mi diví a smějí se mi... mluvím s ním zkrátka jako by to byl syn ve věku 4-5 let. ukazuju mu kde letí jaké letadlo a z autobusu mu ukazuju pejsky a takový normální věci, co říkaj maminky dětem, já tak mluvím s pejskem... a rozumíme si, opravdu máme spolu takový vztah, že nemůžu říct,, že mi nerozumí, ba naopak, rozumím si s ním lépe jak s kýmkoliv jiným.. zná mě a já jeho, a to že nemluví ještě zkrátka neznamená,že spolu nemůžeme komunikovat, já zas perfektně rozumím jemu, to se nedá takhle o tom mluvit, ale můžu říct, že pokud budu mít syna, přála bych si, aby byl alespon z půlky takový jako můj Paradise, abych tu lásku a péči dokázala dát jednou svému dítěti a abych ho vychovala stejně tak dobře jako je Pari.. víte, já zkrátka dítě mám, je to pejsek a nikdy ho nikdo nenahradí, vím, že ani vlastní dítě, je to hrozné co? ale věřte, je to pouto a mateřská láska co k němu cítím... prominte, jen když už to ty lidi venku nechápou, musela jsem to někam alespon napsat, protože alespon tak budu mít pocit, že alespon někdo možná pochopí ....

napsáno 19. března 2011 reagovat +8 trefné

Jana: Já jsem pochopila, je to moc hezky napsané. Lidé by se měli ke zvířátkům chovat hezky. Jestli mě dnes něco potěšilo, tak to byl tento příspěvek.

napsáno 7. února reagovat +1 trefné

Radka: Já myslím, že každý, kdo má zvíře, ať už jakékoli s ním mluví. Podle mě to utužuje vztah mezi majitelem a zvířátkem. Já na svou fenečku také mluvím skoro pořád (rozhodně víc než na lidi). Také je to takové moje dítě, vím, že je ráda, když na ní mluvím. Jí je jedno, co říkám, hlavně, že se jí věnuju.
A mě zase těší, že jsou lidé, kteří své zvířátko mají tak moc rádi jako Vy.

napsáno 24. března reagovat +1 trefné

Petra Tomisova: Musím uznať, že sa mi to stáva tiež, a asi od detsva.
Skutočne to bude ale vrodenou ukecanosťou, pretože ak mám niečo v hlave, mám nutkanie to dostať von a keď už niet nikoho, kto by chcel počúvať, tak mu to niekomu proste nanútim, ale to začne rozprávať len tak do luftu.
Často mi pomáha rozprávanie "do vetra" i vyventilovať nejaký negatívny prežitok, ľudovo poevdané nasratie; časti so rozprávam pre seba nahlas, keď si potrebujem niečo vsugerovať, zapamätať ... sluchový vnem mi pomáha k tomu, aby som si zapamätala to, čo mám urobiť, kedy kam mám ísť ... často ak si to pre seba nepoviem nahlas, spokojne na to zabudnem.

napsáno 13. července 2010 reagovat +1 trefné

Mirka: Jo, moje máma se hodně hádala s televizí. Hlavně jim občas říkala:"Na vás jsme zrovna zvědavý, pozitůry." Byla doma většinou sama, ale dávala jim do těla i když tam měla návštěvu, byla na to zvyklá. Já jim ještě nenadávám, ale ono, kdoví, jak to jednou bude?

napsáno 5. července 2010 reagovat +12 trefné

+12

Petr: Stává se mi to také: např. pokud se připravuji na nějakou argumentaci s někým, s kým očekávám složitější komunikaci. Po chvíli přemýšlení jak na co bude reagovat, a co bych na to zase měl odvětit já, najednou zjistím, že to říkám nahlas. Většinou si to uvědomím až na konci první vyřčené věty...

napsáno 2. července 2010 reagovat +17 trefné

+17

Přidejte nový komentář: splňující pravidla diskuse Můžete napsat ještě 1500 znaků

Vážení čtenáři, spolu s vámi pečujeme o kultivovanost a vysokou úroveň obsahu.