Nemluvím s tchyní tři roky: Kolotoč zlosti lze zastavit.

Dobrý den, Inko,

děkuji za váš dotaz. Jeho téma bude jistě blízké mnohým čtenářkám, které mají podobnou zkušenost. A určitě se pod ním rozběhne bouřlivá diskuse.

Dlouho jsem přemýšlel, jak na něj nejlépe odpovědět. Svůj problém líčíte poměrně obecně a je v něm pro mě spousta „bílých ploch“, které nechávají mnoho prostoru pro mé představy a domněnky. Proto mi nezbývá, než koncipovat můj příspěvek také dost obecně. Doufám, že v něm přesto najdete své odpovědi.

Málo místa pro královny
 

Vztah snacha - tchýně je jeden z nejproblematičtějších rodinných vztahů vůbec. Proč? Podle mého názoru je hlavním důvodem to, že ženy jsou, co se týká rodiny a rodinného zázemí, velmi teritoriální. Mnohem více, než my muži. Ženy vnímají svůj domov a rodinu jako intimní prostor a své „království“. Jsou proto velmi citlivé na kritiku nebo znejistění v této oblasti.

Čím silnější je ono přivlastňující „moje“ ve vztahu k vlastní rodině a domovu, tím větší je i citlivost vůči každému, kdo by to chtěl zpochybnit. Jen máloco je pro většinu žen tak citlivé téma, jako když někdo zpochybní jejich kompetence manželky, matky a tvůrkyně domácího zázemí. (I když se v posledních desetiletích stereotypní rozdělení mužských a ženských rolí hodně proměňuje a přetváří, toto je jeden z modelů, které jsou stále hodně živé.)

Nejčastějším důvodem střetu snachy s tchýní jsou tedy rozdílné představy o tom, jak by měla rodina (vztah, domácnost, …) fungovat a jakou v ní má mít každý svou roli. Ve vzájemných sporech ale ve skutečnosti nejde o správnost nebo nesprávnost těchto postojů. Jde o vymezování sfér moci. Teritoria dvou „královen“ se tady překrývají a partner/syn je „sporné území“. Samostatnou kapitolou je, jak se v podobné situaci zachová právě on, ale to by bylo na extra článek a tak mi promiňte, že zde tuto problematiku dnes pominu.

Vzájemné nepochopení, nerespektování hranic a z nich pramenící vztek hraničící někdy až s nenávistí může vztah tchýně a snachy dovést až na bod mrazu. A takový konflikt ovlivňuje nejen je. Rodina je celek, vzájemně propojený organismus a vliv podobné situace nelze izolovat. Má dopad i na další členy domácnosti. Děti jsou na skryté napětí citlivější, než si většina dospělých připouští a ovlivňuje je, i když se je ze svých rozepří snaží dospělí vynechat. Bohužel se často stává, že jsou děti používány jako zbraň, nebo jsou rukojmími v podobném sporu. Ocitnout se v takové roli často poznamená formující se dětskou osobnost na celý život.

Vzteklé perpetum mobile
 

Jak ale překlenout propast nepochopení, chladu a despektu mezi vámi a tchyní? Jak začít opravovat narušený vztah a přebudovat jej na hodnotách pochopení, vstřícnosti a dobré vůle? Jeden z nástrojů, jak na to, je ocenění.

Nespokojenost a vztek ovlivňují naše vnímání skutečnosti. Zaměřují naši pozornost jednostranně na to, co nám vadí, co nám kdo kdy udělal hrozného. A když myslíme na to, co nám vadí, jakou emoci to v nás živí? Nespokojenost a vztek. Je to jako perpetuum mobile. Pokud ho necháme, může tento samoživící se cyklus nenávisti a zloby roztáčet sám sebe do nekonečna. Náš vztek, či hněv jsou ale zátěž, která tíží hlavně nás samotné. I když nelze pokaždé ovlivnit, jaká emoce v nás kdy vyvstane, vždy se můžeme se rozhodnout ji nepřiživovat.

Z cyklu totiž existuje cesta ven. Je jí vědomé přesměrování pozornosti. Když se místo toho, co nám na dotyčném vadí, zaměříme na to, co bychom mohli ocenit, začneme v sobě rozvíjet a živit pozitivní pocity k druhému. Skutečnost nikdy není jen černá, nebo bílá. I na (ne zrovna milované) tchyni lze určitě nalézt něco, co na ní můžete ocenit. Stačí trocha úsilí a dobré vůle. Úsilí je potřeba, protože nejsme zvyklí takto myslet a mysl má tendenci držet se „vyšlapaných cestiček“. Dobrá vůle je zase nutná k tomu, abychom sami sobě dovolili odložit svou nenávist a neživili ji v sobě dál.

Narovnání zrcadel
 

Některé lidí odradí od vstřícného kroku to, že nechtějí, aby druhá strana měla dojem, že uznávají svou chybu a že ustoupili. Jiní mají pocit, že vstřícný krok by měla jako první udělat druhá strana. Další si řeknou: „Proč bych se měla snažit ocenit svou tchyni (snachu), když ona mě stejně nikdy neocení?“

Na to mám jednoduchou odpověď. Vzdát se svého pocitu ukřivděnosti je velká úleva především pro nás samotné. To vy se zbavíte nepříjemného prožitku. Neděláte to tedy pro druhého, ale pro sebe. Přece vás nebaví cítit se kysele pokaždé, když na svou tchyni nebo snachu pomyslíte, nebo ano? Pokud vás to opravdu nebaví, můžete to změnit.

To, že vystoupíte z koloběhu svého hněvu, vám umožní uvidět místo hněvem pokřivené karikatury opravdovější a úplnější obraz člověka před vámi. Může se stát, že když začnete vnímat vaší tchyni jako celistvého člověka se všemi jejími slabinami, ale i se všemi silnými stránkami, tak se k vám také tak (jako člověk) začne chovat. Ale i kdyby ne, tento nový pohled na ni s sebou přináší vnitřní odstup a nadhled. Ty vám pomohou zvládat vzájemná setkání ve větší pohodě nezávisle na tom, jestli se vaše tchyně také rozhodla změnit svůj postoj k vám, nebo ne.

Změna druhého člověka je mimo naši kontrolu. Pokud naši spokojenost podmiňuje změna někoho jiného, než nás samotných, přestáváme být pánem svého života. To, co však vždy ovlivnit můžeme, jsou naše pocity a postoje.

Pokud se rozhodnete tuto cestu nastoupit, pak vám na ní, Inko, přeji hodně štěstí.