Rozhodnutí žít naplno: Využijte svou houževnatost a vůli k životu.
Dobrý den,
chtěla bych se vás zeptat a poprosit o zhodnocení, zda je možné to, co právě chci napsat. Mohu se opřít jen o pár faktů, vše je pak jen náznakové a mlhavé. Dnes je mi přes 30 let. Vím, že vše nemůže mít jen jednu příčinu, spíše se vše na sebe nabaluje jako sněhová koule. Řekněme ale, že to, co máme nejhlavnější, je život sám a pokud tedy toto je narušeno, je potřeba se dostat k tomuto základu.
Bylo mi 12 či 13 let, změnila jsem školu a dostala se z pozice vůdce třídy na místo žáka, který je nenáviděn, či spíše snadným terčem (má matka učila na stejné škole - myslím, že k tomuto již není více co dodat). Vzpoměla jsem si, že v té době se mi rapidně změnilo písmo na nečitelné a kreslila jsem si do sešitů hroby a kříže.
Kolem 18. roku mě začaly napadat myšlenky, že támhle skočím pod vlak, támhle se nabourám. Jen tak nenápadně, ale vcelku život pokračoval dál. Odmítala jsem dlouho partnera a děti, prošla anorexií - díky nenávisti vůči sobě, vybudovala dům a zaměstnání, které mě dnes uspokojuje a uživí.
Fascinuje mě, jak je to těžké a kolik let to spolyká, než člověk vnitřně obrátí svojí pozici a změní rozhodnutí, které udělal, aniž si toho byl ve dvanácti vědom? Nic z těchto pocitů nenaplní plně mé vědomí, uvědomuji si je jen mlhavě. Pozoruji, že pokud mi do vědomí prostoupí myšlenky, že jsem se rozhodla žít, zaplaví mě to radostí, ale stále pochybuji. Potřebuji snad dalších 18 let než se rozhodnu žít naplno?
thief606, 22. února
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami
.jpg)
+10 trefnéDobrý den,
píšete, že tím nejhlavnějším je život sám. S tím nezbývá než souhlasit. Nakonec, co jiného vlastně máme. Zároveň píšete o tom, že váš vztah k životu je nějakým způsobem neustálený. Myslím, že během života se většina z nás setká s otázkami po jeho smyslu a s potřebou jeho smysl prožívat. Píšete také o radosti, která přichází, když se rozhodnete žít a zároveň o pochybnostech. Mohu si domýšlet, že jde o pochybnosti právě o smyslu žití, pochybnosti o tom, jestli to má cenu.
Z toho, co píšete, také vyplývá, že jste si mnohým prošla a dokázala toho hodně překonat. Což svědčí o vůli k životu a vaší síle unést tíhu a bolest, kterou život někdy přináší. Víte, odkud tato síla žít vychází? Jste si své síly vědoma? Myslím, že zkušenost s anorexií není zrovna z nejlehčích. A vy jste se s ní dokázala vypořádat. Nepodlehla jste nenávisti vůči sobě. Píšete o potížích ve škole, kdy jste během přesunu z jednoho kolektivu do jiného ztratila svou pozici a ocitla se v opačné. I navzdory tomu jste později dokázala být úspěšná v zaměstnání, vybudovala dům, zázemí. To vše poukazuje na vaši houževnatost navzdory trápení žít a nevzdávat se. Myslím, že je to důležitý zdroj a vaše silná stránka.
Také se mi zdá, že hledáte nějakou příčinu, čím to všechno začalo. A zároveň správně uvažujete o tom, že příčin může být mnoho. Pro život je někdy užitečné pochopení, v čem je jádro problému. Na druhou stranu se může stát hledání příčiny pastí, ve které uvízneme a zapomeneme žít to, co máme, co je tady a teď. Najít v tom rovnováhu je i pro mě samotného stálým hledáním.
Při čtení vašeho dotazu mě také napadá, jestli máte svou radost z uvědomění chuti žít s kým sdílet. Jsou kolem vás lidé, kteří naslouchají, kteří jsou pro vás oporou? A zároveň přichází i otázka, jestli máte s kým sdílet své pochyby, nejistotu?
Někdy se můžeme ocitnout v situaci, kdy kolem nás není nikdo, s kým bychom mohli své radosti a trápení sdílet. Pokud je tomu tak i u vás, tak mi připadá smysluplné se ptát také na to, jestli jste kdy vyhledala odbornou pomoc. Psycholog či psychoterapeut může být nejen odborníkem, který s konkrétní potíží pomůže či poradí, ale také člověkem, který poskytuje lidskou podporu.
Nakonec se ptáte, jestli potřebujete dalších 18 let k tomu, než se plně rozhodnete žít. Odpověď na tuto otázku nemám. Věřím, že pochybnosti mohou být někdy bolestné a bylo by pochopitelné, kdybyste toužila po větší jistotě. Přeji vám, abyste dokázala využít své síly a nacházela stále víc oné radosti z chuti žít. Aby tato chuť vítězila nad pochybnostmi. A také abyste nacházela oporu ve svém okolí, ať už mezi blízkými nebo třeba v podobě kontaktu s psychologem či psychoterapeutem, ke kterému budete mít důvěru.
Jakub Koutný