Šikana ve druhé třídě?
Dobrý den.
Mám takový problém. Moje dcera chodí do druhé třídy a její nejlepší kamarádka ji neustále šikanuje, křičí na ni a dokonce ji asi dvakrát lehce fyzicky napadla. Holka mi to nechtěla ze začátku říct, ale podařilo se mi ji přesvědčit, že mi takové věci říkat může.
Řekla jsem to jejich učitelce a ta mi na to odpověděla, že si ničeho nevšimla a kdyby něco, že se o to nějak postará. Jenže tohle probíhalo už i v první třídě. Rozdíl byl akorát v tom, že ta holka byla zlá na víc děvčat – strašně žárlila a to jí, myslím, zůstalo do teď.
Několikrát jsem dceři říkala, ať to řekne paní učitelce, ale ona mi na to řekla, že nechce být žalobníček a že si stejně ta spolužačka začne vymýšlet a lhát, že za to může moje dcera. Ona to nakonec vzdá a paní učitelka to nechá být. A pak jí ta spolužačka začne vyhrožovat, že jestli to řekne, tak uvidí. A někdy to té holce nějak sepne a zas je na dceru moc příjemná a jsou zas nejlepší kamarádky. Dcera jí to odpustí.
Ta holka je snad nějaká hyperaktivní a bere nějaké prášky, přijde mi dost labilní a často vzteklá. Dcerka je nekonfliktní osůbka a bojím se, že má po mně to, co jsem nikdy nechtěla: není průbojná.
Navíc – do jejího roku a půl jsem žila s partnerem, který mě fyzicky i psychicky týral a myslím, že některé věci jistě dcerka zaznamenala. Myslíte, že to na ni mohlo mít vliv? Jak s tím bojovat - když spolužačku nikdo nechytí při činu? Jsou nějaké kurzy asertivity pro děti?
Děkuju moc za odpověď.
Mamča, 6. prosince 2010
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami
.jpg)
Dobrý den,
pokusím se reagovat na váš dotaz, který se týkal šikanování vaší dcery.
Začnu už u druhé věty vašeho dotazu. Píšete: „Její nejlepší kamarádka ji neustále šikanuje“. Říkám si, co je to za „nejlepší kamarádku“, když její interakce s vaší dcerou se dá popsat slovy „neustále šikanuje“. Odtud bych začal. Promluvil bych si na vašem místě s dcerou a otevřeně jí sdělil, že za kamaráda lze považovat jen člověka, který se k nám chová slušně, respektuje naše hranice, včetně nesouhlasu a kterému není lhostejné, jak se cítíme.
Kamarádka nekamarádka
Zajímal bych se o to, proč si za „kamarádku“ vybrala právě dotyčnou osobu (problém může být třeba v tom, že nemá jiné kamarády a takovýto problematický vztah vnímá jako jediný možný). A nerozpakoval bych se navrhnout jí takovéto pseudokamarádství ukončit a hledat ho jinde.
Pokud by toto nestačilo, doporučil bych vaší dceři, aby se pokaždé rázně ohradila, když jí dotyčná „kamarádka“ bude dělat cokoli, co je jí proti mysli. Je totiž možné, že vaše dcera má reálný problém rozlišit, co je ještě přijatelné chování ze strany blízkého člověka a co už ne a jak je na to vhodné reagovat. Tím se již dostávám k vaší otázce ohledně vlivu zkušenosti z prvního roku a půl života. Ano, vliv to mít může.
Vliv zkušenosti z dětství
Díky tomu, že toto období je „preverbální“, což znamená, že dítě v tomto věku neuvažuje v pojmech (slovech) a není schopno svou zkušenost slovně vyjádřit, se zážitky ukládají ve formě procedurální paměti. Vaše dcera si pravděpodobně nepamatuje přesně, co se u vás dělo, nedokáže to reprodukovat, ale může mít zvnitřněné určité reakce na konkrétní situace. Například „když někdo křičí, mám strach a bojím se cokoli udělat“. To může souviset s tím, jakou u vás pozorovala reakci na situace, kdy jste byla napadána a co v tu chvíli sama prožívala.
Naučit se bránit
Abych to shrnul: Povzbudil bych vaši dceru, aby se pokusila vůči takovému chování ohradit, naučil bych ji i konkrétní věty nebo reakce (např. „Tohle mi nedělej, nelíbí se mi to. A jestli to zopakuješ, budu nahlas křičet, dokud nepřijde paní učitelka“). Pokud by to nestačilo, jako rodič bych situaci dál řešil opakovaným kontaktem s třídní učitelkou a v případě nedostatečné spolupráce i s ředitelem školy.
Další z možností je kontakt s rodiči problematické dívky. Rozhodně nenechávejte situaci nedořešenou. Je důležité, aby vaše dcera prožila a zakusila, že se za ni v takovéto situaci postavíte (a takovéto chování pak může zvnitřnit a „postavit se v budoucnu i sama za sebe“), když to ona sama zatím nezvládá, a to i kdyby to mělo být značně komplikované a vést třeba až ke změně školy. Vycházím přitom ze zkušenosti z psychoterapeutické práce s dospělými lidmi, které takováto zkušenost výrazně poznamenala.
Asertivní rodič - asertivní dítě?
Co se týče „kurzů asertivity pro děti“, o ničem takovém v ČR nevím. Myslím, že dostatečnou pomoc by vám mohl zprostředkovat kontakt s dětským klinickým psychologem. Vzhledem k tomu, že zde existuje provázanost i s tím, čím jste si prošla vy sama, nemusela by být od věci ani rodinná terapie vás a dcery. A pokud se domníváte, že i vy sama máte potíž asertivně reagovat, mohla byste sama vyhledat psychologa. Zprostředkovaně by to mohlo pomoci i vaší dceři. Mějte na paměti, že pro ni ještě mnoho let budete tím nejdůležitějším učitelem vy.
Na závěr chci ocenit to, že se snažíte situaci řešit a nebojíte se vyhledat radu. Takových rodičů si vážím. Držím vám i vaší dceři palce.
+8 trefnéS pozdravem Mgr. Ondřej Novák, klinický psycholog a psychoterapeut