Dobrý den,
trápím se kvůli vztahu s mužem na dálku, který dobře funguje už 3 roky. S přítelem jsme ale od sebe daleko 200 km, jezdí každý víkend za mnou a máme se zhruba do roka stěhovat na společné místo do města, kde má práci. Stává se mi, že kdykoliv v minulosti jsem měla problémy stran zodpovědnosti za sebe v životě či např. partnerský vztah, neuměla jsem si s tímto poradit.
Vyprofilovalo se to dokonce do stavu, kdy jsem místo toho, abych se rozešla s partnerem, kterého jsem neměla ráda, nabyla přesvědčení, že jsem homosexuální (vzrušují mě sexuální představy spojené se ženami, z mužů mám podvědomý strach). Tehdy jsem navštívila sexuoložku, podstoupila vulvopletysmografický test (výsledek – heterosexuální orientace), pochopila tehdy, že orgasmus je o tom otevření se druhému člověku. A úplně jsem se uklidnila ohledně mé domnělé homosexuality.
Nyní se ale mé homosexuální myšlenky vracejí, mám strach se stěhovat za partnerem, mám strach ze zodpovědnosti. Partner je přitom úžasný člověk, mám ho ráda, jsem velmi ráda, že si vybral zrovna mě za partnerku, se kterou plánuje strávit život, rozumíme si. Přitom velmi toužím provdat se za něj a mít s ním děti – na to se on zatím necítí. Jsem zmatená ze svých pocitů, emocí, homosexuálních představ. Život se ženou si neumím představit, nejsem si jistá, zda bych sexuální kontakt s nějakou ženou byla schopna uskutečnit, tíhnu k ženám spíše pro pocit bezpečí s nimi (můj vztah s otcem i matkou byl problematický).
Bára
Názor odborníka
Milá Báro,
z vašeho popisu na mě působí dvě klíčová slova – bezpečí a zodpovědnost, přičemž i téma vašich homosexuálních tužeb a fantazií vidím v tomto kontextu a nikoli jako hlavní „zápletku“. Přemýšlím, jak spolu u vás bezpečí a zodpovědnost souvisejí – slovo zodpovědnost používáte ve spojení se strachem („strach ze zodpovědnosti“), jako by zodpovědnost byla skoro opak bezpečí. Co pro vás znamená být zodpovědná? Mám představu, že jste možná nezažila nějaký přijatelný model zodpovědnosti a dospělosti, který byste mohla a chtěla následovat.
Zodpovědnost lze vnímat a prožívat velmi různě – jako neustálé plnění (něčích) očekávání, povinností, dávání přednosti různým „závazkům“ apod. V takovém modelu obvykle není moc místa na touhu, přání, potřeby. Nebo zodpovědnost může znamenat odpovědnost vůči sobě a své duši, určitou svobodu, že se rozhoduju pro nějakou cestu a svá rozhodnutí nesu se vším, co přinášejí. Pak může být zodpovědnost určitou péčí o duši – svou i druhých. Můj oblíbený autor Thomas Moore připomíná, že zodpovědnost, v angličtině responsibility, je vlastně response ability – schopnost odpovídat.
Odpovídat na měnící se podmínky života, své potřeby, potřeby naších vztahů dle kontextu a hodnot, se kterými souzníme. Pro takovou schopnost bytí v kontaktu se svým vnitřním i vnějším prostředím člověk podle mě potřebuje bezpečí. Jinak nastoupí strach a pokusy, jak strachu odolávat, projevující se často vyhýbáním se rizikovým situacím (pro vás možná situace se stěhováním za partnerem, možná partnerský vztah s mužem s větší intenzitou a blízkostí vůbec) nebo „zapnutím superegového systému“ – jakési vnitřní instance, která vydává příkazy a zákazy ve snaze mít situaci pod kontrolou (u vás možná reprezentované tou „zodpovědností“).
Přijde mi, že potřebujete zvýšit pocit bezpečí jak sama v sobě, tak ve vztahu s partnerem – mužem. Možná vaše představy o ženském světě a spojení i se sexuálním podtextem ukazují na to, že se potřebujete spojit se svou „vnitřní ženou“ a posílit svou identitu jako žena. Ostatně archetypální psychologie razí myšlenku, že „symptom ukazuje směr“, kterým se duše ubírá, respektive má ubírat. Může být přínosné hledat způsoby, jak se spojit se svým ženstvím, nebo ho vůbec nově vybudovat, pokud – třeba i díky vztahu s mámou – nebylo dosud možné najít pocit radosti a síly z toho, že jste žena. Nemusí to však být doslovné, fyzické a sexuální spojení. Myslím, že jednou z cest by také mohla být psychoterapie s terapeutkou ženou a nějaký typ emoční vazby k ní.
Možná potřebujete posílení a potvrzení s ženským světem, abyste mohla jít dále a vztah s mužem, po kterém podle všeho toužíte (potvrzeno i sexuologickým vyšetřením), vás neohrožoval. Jako byste zatím nemohla bez strachu vstoupit do další životní fáze, dokud ta předchozí není naplněna (můžete si najít zajímavou psychoanalytickou vývojovou teorii Erika Eriksona s vývojovými úkoly a z toho vyplývající identitou člověka, kde nevyřešené vývojové úkoly se jakoby přenášejí do dalších období, kde už by člověk chtěl prožívat něco jiného). Může se objevovat strach z nezávislosti a uvědomění, že už opravdu nebudu dítětem a nebudu v pozici toho, kdo jen dostává a musím opustit svá nenaplněná očekávání a iluze o jejich naplnění, tak strach z opakování závislostí, který se přehraje znovu v partnerství.
V rodinné terapii existuje model rodiny jakožto „sociální dělohy“. Představte si analogii fyzického porodu s rozením osobnosti. V tomto modelu je dítě nejprve ve světě matky a pak postupuje – jakoby porodními cestami – k otci a od něj dál do světa. Pokud je vše ideální a „funguje“ jak matka, otec, vztah s každým z nich a jejich vztah, jsou rodiče ti nejlepší průvodci ke „vchodu“ a vypuštění do světa. U toho pomyslného vchodu by měl stát člověk s pocitem bezpečí v sobě a s dostatečně pevnou identitou. Pokud se něco z toho od ideálu dost odchyluje (a to zažívá asi většina lidí), stávají se síly matky a otce spíš zdrojem problémů. Pokud fáze „u matky“ neproběhne dobře, je vstup „k otci“ opravdu spojen s velkým strachem – z převálcování až zničení ženství, jeho narušení atd.
V kontextu uvedeného modelu mi přijde, že možná potřebujete nejprve to posílení a spojení se ženstvím a následně hledání způsobu, jak být ve vztahu s mužem – vaším partnerem. Do nějaké míry a v nějaké formě by bylo dobré, aby partner věděl, co prožíváte (mluvíte o tom vlastně? Ve vašem popisu jsem ohledně tohoto nenašel žádné indicie) a mohl vám nějak pomoci alespoň porozuměním.
Můžete vnímat své představy jako připomínku toho, co potřebujete – zažít bezpečí, spojit se s (vnitřní) ženou a pak být v partnerském vztahu tak, abyste se nebála a nebyla svázaná „zodpovědností“, která je v současném pojetí nejspíš převlečeným strachem. Bezpečí vede ke svobodě – svobodnému prožívání, pocitu vlastní síly a schopnosti odpovídat na signály z vnitřního a vnějšího prostředí. Věřím, že s nasloucháním své duši a dobrým doprovodem najdete svou cestu. Držím palce.
Aleš Borecký
