Bojím se, že neuniknu: Jak zlomit determinaci?
Nedávno jsme se ve škole učili o determinaci. V překladu to znamená, že člověk zůstane v takové společenské vrstvě, ve které se narodil. Jelikož je můj otec alkoholik, matka hysterická a labilní, sestra prostitutka, jeden bratr gay a druhý závislý na automatech, mám opravdu strach, že determinaci podlehnu.
Už rok přebývám u své tety a rodiče navštěvuji jen jednou měsíčně. Tolik jsem se těšila, že budu mít naději na normální život. Zlepšila jsem se ve škole a i mé chování nabralo jiný směr. Poslední dobou se mi však hroutí svět. Ztrácím přátele a doma jsem pod tlakem.
Vím, že si za to všechno můžu sama. Dělám mnoho chyb. Jsem sobecká, pyšná a hrozně náladová. Na všechny okolo jsem hnusná a chovám se přesně jako můj otec. Povýšeně a arogantně. Přestože si své chyby uvědomuji, mám hrozný strach, že už se z toho nedostanu.
Někdy přemýšlím o sebevraždě, i když jsem křesťan a vůbec: měla bych být šťastná. Mrzí mě, jak se chovám k lidem okolo. Je vůbec nějaká naděje, že neskončím jako moje rodina? Předem děkuji za odpověď.
Abigail, 22. dubna 2011
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami
.jpg)
.jpg)
Milá Abigail,
děkuji za váš dotaz. Našla jsem v něm spoustu podnětů k přemýšlení a věřím, že mohou i další čtenáři vašeho příběhu. Do jaké míry mě ovlivňuje rodina? Jak o mně vypovídá to, jak se chovají mí rodiče a sourozenci? Či jak se ptáte přímo vy - je vůbec možné žít jinak, než moje rodina, a být někým jiným?
Váš dotaz ve mně vzbudil hlas psychologa, na kterého se obracíte, ale také hlas z mého druhého studijního oboru - filozofie, ve které jsem se setkala i s deterministickými teoriemi, o nichž zřejmě mluvíte. A za třetí hlas člověka, který má svou rodinu a přemýšlí o tom, které věci chce po jednotlivých členech opakovat, a které ne, a jestli se mu daří udržovat si v tom takovou sebereflexi, jako to vidím u vás...
Možná s tím nebudou všichni souhlasit – vlastně jsem si tím dokonce jistá. Já mám ale zkušenost, že se každý může vzepřít tomu, co dostává do vínku, tomu, co se „naučil“ od rodičů a všech dalších lidí, od kterých se kdy co naučil – a i tomu, jak mnoho let žil a jaký byl a co by někdo nazval neměnným. Jen k tomu musí mít dostatečný důvod. Věřím, že člověk může žít úplně jinak, než jeho rodina. A to jak v dobrém, tak i ve špatném slova smyslu.
S obojím se setkávám ve své praxi a právě tam také s tím, že lidé zvládnou takové změny a zvrátí „předurčenost“. Obrátí svůj život úplně naruby tam, kde by byl lícem nějaký deterministický předpoklad nebo předsudek společnosti, že když se člověku v rodině dělo to a ono, bude i on takový a takový... Dokonce si myslím, že to jako lidé děláme častěji, než jak se o tom mluví. A vede mě to k úvahám, jaké příběhy zdůrazňujeme: zda ty, kde někdo pokračuje „ve šlépějích“ někoho jiného ve špatném slova smyslu a kde tedy naplňuje myšlenky determinace, či příběhy, kde někdo dokáže něco jiného. Mám to štěstí být často svědkem těch druhých příběhů. A ty ve mně vypěstovaly silnou důvěru v lidské možnosti a kompetence.
Na vaši otázku tedy odpovídám takto. A chtěla bych také říct, že hodně přemýšlím o tom, jak že se to dá udělat: něco změnit či začít žít jinak. Mám pocit, že vy už jste začala – že spíš píšete o tom, jak pokračovat a možná si v tom důvěřovat. Jednou z velkých inspirací je ve vašem dotazu to, jak pracujete s reflexí sama sebe. Jak jmenujete vlastnosti, které poznáváte i u svého otce. Mít odvahu nalézat u sebe to, co by chtěl člověk měnit, je totiž myslím první velký krok, který vidím, že máte za sebou.
Přeji vám na vaší cestě mnoho úspěchů!
+14 trefné