Stres z komunikace: Se sociální fóbií pomůže včasná psychoterapie.

22. září 2011 Komunikace

komunikace, sociální fóbie, strach, tréma

Dobrý den,

již delší dobu mám problém otevřeně a uvolněně diskutovat s lidmi. Spousta lidí mi prostě nesedne a já se při konverzaci s nimi začnu pokaždé skoro stresovat. Bojím se, že něco řeknu špatně a jak na to stále myslím, začínám se z nervozity přeříkávat, komolím slova a chovám se nepřirozeně. Jen stěží udržuji oční kontakt, spíš tak kolem sebe těkám očima, chvíli zírám do země a ještě ke všemu se tvářím hrozně divně.

Lidé mě pak začnou odsuzovat a další konverzace s nimi je pro mě jen dalším trapasem. Někdy dokážu být v pohodě a docela se uvolněně bavit, jenže jakmile mám pak trochu horší náladu, hned se to na mě podepíše. To samé se děje např. při zkoušení před třídou. Často, když mám někde veřejně vystoupit. Přitom by můj mluvený projev mohl být mnohem lepší. Myslela jsem, že mám málo slovní zásoby nebo tak, ovšem nakonec mi došlo, že veškerou vinu na tom nesou jen a jen nervy.

Nechápu, proč se často nedokážu uvolnit, usmívat se, mluvit bez obav a užívat si to. Myslím, že velký vliv na to všechno má hlavně ZŠ. V té době jsem si procházela docela nelehkým obdobím - patřila jsem spíš mezi školní outsidery a hodně se na tom podílel můj vzhled (to už je minulost). Takřka denně jsem slýchávala od kluků vulgární narážky. Prosím, poraďte, už nevím co si počít. Moc děkuji.

Veronika, 22. září 2011

44 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Názor odborníka

Ondřej Novák odborník psychologie.cz

Dobrý den, Veroniko,

hned z kraje bych rád ocenil, jak jste sama k sobě všímavá. Ten popis toho, co se děje v situacích, jež vás stresují, je velmi detailní a přiléhavý. Přesně víte, co byste dělat neměla nebo měla, ale nemůžete si pomoci. Správně jste diagnostikovala, že problém se odehrává v psychické rovině a že pravděpodobně nějak souvisí s vašemi zkušenostmi z minulosti. Dalo by se hovořit o velmi lehké formě sociální fobie. Pokud byste si o této problematice chtěla něco přečíst, navštivte na internetu tento odkaz: http://psychologie.forumzdravi.cz/clanek-330-socialni-fobie.

Sociální fobie obvykle vzniká, když má člověk opakované nepříjemné zážitky v kontaktu s lidmi (např. jak popisujete s třídním kolektivem na ZŠ) a získá dojem, že je s ním něco v nepořádku. Tuto negativní zkušenost pak v dalších situacích promítá na ostatní přítomné a předpokládá, že i oni ho vnímají podobně (např. jako neschopného, divného, hloupého, ošklivého apod.). Na základě tohoto očekávání sám sebe vystresuje (spustí úzkostnou reakci - trému, nervozitu, napětí) a rozvine se u něj postupně strach z těchto situací. A to už je začarovaný kruh.

Cesta z tohoto problému je snadná. Veroniko, zkuste kontaktovat psychologa - psychoterapeuta, který by byl ochotný s vámi na tomto problému pracovat. Je třeba, abyste si pro sebe pojmenovala, jak ten problém začal, kdy se tyto potíže začaly objevovat a co přispívá k jejich udržení. Dobrou zprávou pro vás je, že své potíže chcete řešit relativně včas a je velká naděje, že se jich díky psychoterapii brzy zbavíte (nebo je alespoň zmírníte na přijatelnou úroveň).

Držím vám palce.

S pozdravem,

Mgr. Ondřej Novák, klinický psycholog

+3 trefné

Komentáře 2

Veronika: Dobrý den, Veroniko,

trápí mě podobný problém, navíc se v sociálních situacích hodně červenám, což je mi velmi nepříjemné a stydím se za to. Potýkám se s tímto problémem už od ZŠ, zkoušení před tabulí byl "horor". Na SŠ jsem zjistila, že na úzkost "pomáhá" alkohol, takže jsem to nějakou dobu řešila tímto způsobem, ale naštěstí jsem si uvědomila, že tudy cesta rozhodně nevede a vyhledala jsem psychologa. Dnes je mi skoro třicet, sociální fobie se u mě hodně zlepšila, kontakty s lidmi zvládám klidněji. Naučila jsem se léty lépe pracovat se svými strachy a úzkostmi, pochopila jsem odkud asi pramení. Dokonce jsem se se svým problémem svěřila několika kamarádům (což bylo dříve nemyslitelné) a "kupodivu" mě za to neodsoudili:)
I teď se někdy stává, že se úzkost vrátí, zrovna nedávno jsem ve společnosti hodně zčervenala a musela jsem se jít rozdýchat ven. Pořád je to dost nepříjemné, ale už zdaleka ne tak tragické jako dříve. Nevím, jestli se toho někdy zbavím úplně, ale jsem vděčná za pokrok, který jsem už udělala. A určitě pomohly i návštěvy psychologa, kde jsem mohla o svých problémech otevřeně mluvit. Dovolila bych si Vám tedy doporučit vyhledat psychologa, myslím, že by i Vám mohl pomoci.

Moc Vám držím palce, ať brzy pocítíte ve svém životě více pohody a klidu a přeji Vám hodně trpělivosti.

Veronika

napsáno 22. září 2011 reagovat +2 trefné

Zdenka: Veroniko, asi by vám terapeut uměl pomoci. Já si ale vzpomínám, že v době kolem gymplu jsem si byla taky dost nejistá. Měla jsem málo sebevědomí. Bylo to sice způsobeno taky tím, že jsme se občas stěhovali a když jsem měla svou partičku, tak zase do nového. A když jsem byla na gymplu, tak to bylo do Zlína. A to město mělo tehdy svou atmosféru a všichni mi připadali lepší, povedenější, modernější a neměla jsem odvahu se moc prosazovat. Dnes jsem pravý opak. Cítím se pomalu v každé situaci jako doma, umím si poradit, bezprostředně se seznamuji. Chci tím říci, že je to třeba věkem a prostředím, kde, jste. A možná, že z toho vyrostete.

napsáno 22. září 2011 reagovat +6 trefné