Trapně se červenám.

Milá Niko,

děkuji vám za důvěru. Je dobře, že váš dotaz přehodili právě mně, protože ve vašich letech jsem trpěl takovou trémou, že jsem sloužil pro pobavení celé třídy. Sice jsem se nečervenal, ale repetala se mi kolena.

Jste v dobré společnosti: slavný červenající se stydlín byl surrealista Salvador Dalí a ještě před ním psychiatr a jediný nositel Nobelovy ceny za psychiatrii, Wagner Jauregg.

Půjdeme-li na celý problém od začátku, musíme si uvědomit, že úzkost sama o sobě patří k lidské výbavě: kdybychom ji neměli, někdo by nás rozšlápnul na první cestě z domova. Pro ideální výkon je dokonce určitá nemalá dávka úzkosti zapotřebí (odborníci mluví o „produktivní úzkosti“), protože v úplném klidu je výkonnost nižší.

Nešťastné je, když se úzkost přehoupne dál a její projevy nás zaskočí natolik, že nám pokazí výkon i vlastní sebehodnocení. Stane se to zpravidla tehdy, když svému výkonu připisujeme neoprávněně velkolepý význam, asi jako by na něm závisela budoucnost vesmíru a současně se bojíme, jak na to budou hledět ostatní. A to je neštěstí.

V tu chvíli napětí a úzkost stoupá, srdce začne bušit, dech se zrychluje, svaly napínají a člověk dostane strach, že se začne klepat, že zrudne, že se mu bude chtít čurat, že na něj budou civět… A taky jo! Přestože se tomu chtěl ze všech sil vyhnout, začne se chovat jako pitomec a všichni na něj civí. Kdo to zná, tak ví, jak se v takové situaci touží propadnout, pokud možno až do Austrálie.

Úzkost se nedá dobře zahnat, ale můžeme ji obejít. Je na to několik způsobů. První, okamžitě použitelný, se jmenuje vznešeně PARADOXNÍ INTENCE. Její použití spočívá v tom, že si paradoxně přejeme to, čeho se bojíme. Jdu-li například na zkoušku, přeju si, abych to zvoral, jdu-li na vystoupení, přeju si, abych koktal. Navíc, abych zrudnul jako rajské jablíčko. Paradoxní intence byla objevena a zase zapomenuta několikrát: naposledy ji uvedl do světa slavný vídeňský psychiatr, Viktor Emanuel Frankl.

Jeden jeho pacient, který příšerně koktal, mu s děsem v očích vyprávěl, co se mu stalo: Ve vlaku ho nachytal revizor, jak jede načerno. Rozhodl se obměkčit ho tím, že mu předvede, jak je postižený a jak koktá. Ke své hrůze ale začal mluvit naprosto plynule.

Je to celkem srozumitelné: čím víc se na výkon soustředím, do tím většího napětí se dostávám a tím více chyb dělám. Zde paradoxně ten mládenec udělal „chybu v koktání“ a také my při použití této techniky uděláme „chyby v červenání“.

Trochu delší je cesta přes kognitivně behaviorální terapii. Tato forma psychoterapie se neobrací k minulým životům, ani k minulým časům, ale je jakousi formou nácviku kudy podběhnout všechny pasti, které stojí v cestě k dobrému výkonu, dobrému pocitu a k dobrému sebehodnocení.

Člověk se tam naučí rozpoznávat, jaké chyby dělá, jak si nesprávnými myšlenkami navozuje nesprávné pocity, přičemž nakonec dojde tam, kam nechtěl a současně se učí dělat vše správně.

Urputné případy červenání je možné podpořit také psychofarmaky, a to hlavně antidepresivy (vím, že to není deprese, ale úzkost – antidepresiva jsou však nejúčinnější), především ze skupiny inhibitorů monoaminooxidázy.

Při všech postupech však platí totéž: zásadně se nevyhýbat situacím, které se mi zdají nebezpečné, ale jít do nich hrdě čelem. Čím více jich zdoláme, tím si budeme jistější, a naopak, čím více se jim vyhýbáme, tím horší naše problémy budou.

A nakonec ještě jednu optimistickou pravdu: během několika let tento problém zmizí sám od sebe. Takže tam, kde by mladá žena dala nevímco za to, aby se začervenala, se tento úkaz už nedostaví.