Tvrdohlavý předškolák.

Dobrý den,

když čtu váš dotaz, říkám si, že jste pěkně vytížená máma. Je znát, že chcete, aby doma zase zavládl klid. A to je dobře, cením si toho, že jste si řekla o radu.

Starosti vám dělá váš syn, kterému jsou necelé tři roky – v poslední době často odmlouvá, nereaguje na vaše výzvy, je tvrdohlavý. Píšete, že máte ještě staršího syna, který již chodí do školky, a mladší dcerušku, které je něco přes půl roku. Negativistické scény a odmlouvání se zpravidla objeví, když nejstarší syn odejde do mateřské školy a váš druhorozený doma zůstává s mladší sestřičkou. Věřím, že jsou tyto scény náročné, a je těžké je dnes a denně zvládat.

Vím o vaší situaci jen pár základních údajů, proto vám mohu napsat jen několik tipů, otázek k zamyšlení a obecných doporučení. Nad nimi se můžete zamyslet, vyzkoušet je či celou situaci případně zkonzultovat s odborníkem – rodinným či dětským psychologem.

Kdy se odmítavé scénky vašeho syna objevily prvně? Kryje se toto období s nástupem staršího syna do školky? Či co jiného se v té době ve vaší rodině dělo, nastaly nějaké změny, objevily se nějaké problémy, neshody – ať už s dětmi či mezi „dospěláky“ v rodině? Jaké jsou vztahy mezi sourozenci? Jakou kdo hraje roli, kdo je dominantní, jak se kdo prosazuje (a jak dosahuje svých cílů)? Objevila se mezi sourozenci žárlivost (což je zcela běžné a normální)? Jak na ni vy jako rodiče reagujete? Jak rozdělujete (vy i partner) pozornost a svůj čas mezi sourozence? Zodpovězením těchto otázek někdy můžeme lépe porozumět spouštěcímu mechanismu a zjistit příčiny problému (které se následně snadněji řeší).

Na první pohled mi váš příběh přijde o „souboji“ mezi sourozenci, o snaze získat pozornost, snaze hrát dominantní roli – v tomto to mají prostřední děti nejtěžší, obtížně (a někdy neefektivně a přehnaně) se učí mít ostré lokty, udržet si svůj prostor apod. A nejčastěji jsou právě ony rodiči „ošizovány“ – i když většinou zcela nevědomky a nechtěně – o přímou pozornost. Ale mohu se v tom mýlit – zvažte, zda vám to přijde přiléhavé k vaší situaci, zda by na tom mohlo něco být.

Obecně - každý ze sourozenců by měl mít „své“ chvíle, kdy má pozornost dospělého (dospělých) jen pro sebe. Tyto momenty by měly být spravedlivě rozdělené – samozřejmě se zřetelem na věk dítěte a jeho potřeby. Další tip – mluvit o problému otevřeně, se zájmem, nikoliv jen vyčítat, ale snažit se dítěti porozumět, proč to či ono dělá. Tříletý kluk už je docela velký kluk, kterému to pálí, všímá si vašeho jednání i vztahů v rodině. Je dobré s ním o všem podstatném mluvit, vysvětlovat, případně nabízet alternativy chování, kterým svých cílů může - efektivněji a bez střetu s vámi rodiči – dosáhnout.

Přeju vám i vašim dětem hodně štěstí a pohody.