Urážlivý bráška: Důležité je zjistit, co ho trápí.

20. ledna 2011 Rozvoj osobnosti

Mému bráškovi je 9 let a od malička se velmi často uráží. Je to jakoby hledal záminku v čemkoliv. Prostě se zasekne, demonstrativně odchází, sedá si a brečí, dotčen něčím z čeho si celá rodina dělá srandu. Pak to trvá i několik hodin než se začne chovat normálně.

Tak se nám už několikrát stalo, že třeba na narozeniny maminky jsme cokoliv řekli a bylo to špatně, pán byl uražený a nám to všem dost ztrpčuje život. Místo smíchu se chová zle a dává nám najevo, že je stále naštvaný. Tlačí na pilu. Dokonce víme, odkud to pochází, jeho otec se také uráží velice často. Je nám jasné, že s tím už se nic dělat nedá, ale byla by možnost to nějak zvládnout a ovládnout aspoň u bratra? Děkuji za radu.

Sara, 20. ledna 2011

7 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Názor odborníka

Milena Nováková odborník psychologie.cz


Milá Sáro,

díky za tvůj dotaz, je moc dobře, že se snažíš situaci doma nějak řešit a stavíš se k ní aktivně, velmi to oceňuji.

Umím si představit, že bratrovo urážení může u vás doma vytvářet docela dusnou atmosféru. Kladu si otázku, co stojí za bratrovým chováním. To, že se uráží jeho otec, může hrát roli jako model chování, ale samo o sobě to bratrovi reakce nevysvětluje.

Většinou to, že se někoho všechno dotýká a bere si to osobně, pramení z pocitu nejistoty a ohrožení vlastní sebeúcty, sebehodnocení, sebepojetí. A to obvykle plyne z toho, že sebehodnocení takového člověka je nízké, nejisté, zranitelné, i když to na první pohled může působit úplně naopak.

Urážliví lidé často působí namyšleně a sebevědomě, ale uvnitř je jejich osobnost křehká a nejistá. Zdá se, že bratra něco trápí: může to být něco v rodině, ve škole, v kamarádských vztazích nebo prostě v sobě samém.
Za tou křehkostí a zranitelností může stát mnoho příčin a nechci se s tak málem informací pouštět do jejich odhadování, ale jistě to není věc neřešitelná.

Myslím, že vzhledem k tomu, že bratrova urážlivost je podle tvého popisu jeho typickou vlastností, projevuje se dlouhodobě a opakovaně, řešení bude také na delší dobu a bude vyžadovat osobní kontakt s odborníkem.

Doporučuji tedy navštívit dětského psychologa, který by promluvil jak s rodiči bratra, tak s ním a zjistil více o možných příčinách jeho chování. Na takovém základě pak může pro tvou rodinu a pro bratra ušít na míru návrh toho, jak situaci řešit. Pravděpodobně by rodičům poradil, jak nejlépe na bratrovo chování reagovat (vaše reakce jsou velmi důležité) a s bratrem by nějakou dobu psychologicky pracoval.

Záleží ale hodně na tom, jestli jsou rodiče ochotni odborníka navštívit a jestli by to bylo přijatelné pro bratra. Nevím, jestli má i on sám pocit, že je něco v nepořádku. Pokud ne, obvykle bývá dobrá cesta citlivě vysvětlit, jak jeho chování působí na druhé a proč by mohlo být výhodné chování změnit. To vše pokud možno bez výčitek, bratr se tak jistě nechová naschvál.

Řešení vaší rodinné situace je určitě úkol především pro dospělé, z pozice sourozence se asi ani nedá zvládnout. Určitě by ho měli řešit hlavně rodiče a věřím, že když budou mít tvou podporu a podnět k aktivnímu řešení, půjde všechno mnohem lépe.

Vážím si toho, že se dokážeš postavit k problému aktivně a velmi rozumně a doufám, že se rodiče rozhodnou odborníka vyhledat, třeba právě na stránkách psychologie.cz. Moc držím palce, ať se podaří atmosféru u vás doma zlepšit a všem se vám uleví, udělala jsi k tomu velký krok.

Ať se ti daří a hodně sil!

Zdraví Milena Nováková

+3 trefné
Komentáře 10 Rozbalit vše
Elvira: Přitom se u nás v rodině nedělo nic zjevně hrozného. Naši rodiče se snažili nás zaopatřit a dát nám hezké věci a dobře nás vychovat. Nemohli nám ale dát, co sami neuměli - a to zacházet se svými emocemi.

Tím je ale nechci obviňovat. Prostě se to tak dělo. Co je ale důležité, tak že je možné to změnit! Ale musí se citlivě. A je třeba, aby do toho chtěli jít všichni.

Pokud rodiče nebudou ochotní k nějaké práci s vámi všemi, přimlouvala bych se alespoň za pomoc bráškovi. Aby měl někoho, kdo by přijal jeho emoce a naučil ho s nimi zacházet. Aby si to nenesl dál do života.

A i přímo tobě, Sáro, bych chtěla napsat, aby ses zkusila zamyslet, zda i v tobě se nějak neodráží dění v rodině. Protože jste s bráškou ve stejné situaci. Ale každý máme jiné způsoby reagování a zpracovávání věcí. Takže se nemusíš vztekat, můžeš reagovat jinak... a třeba to též není úplně tak, jak by sis sama přála.

Též jsem v rodině ta "starší sestra" a vím, jak je to někdy těžké. Zvlášť když si rodiče myslí, že jsi to ...... (vyspělejší, zodpovědnější, rozumnější, "lepší", doplň si, co tebe napadne) dítě.

Držím palce, aby jste vy všichni byli v životě spokojenější.

Elvira
napsáno 21. ledna 2011 reagovat +4 trefné
+4
Elvira: Prosím, všímejte si toho, co se ve vaší rodině děje.

Velmi mi to připomíná situaci u nás. Rodiče vždycky kladli důraz na to, abysme se já a moje sestra chovaly "normálně" a "rozumě". Jenže to děti neumí, reagují emočně. Ale emoce se u nás nepřipouštěly.

Já byla ta plačtivá - mě posílali vybrečet se do jiného pokoje. A když jsem se vrátila usměvavá, pochválili mě. Pak jsem se "znormalizovala". Což ale znamená, že jsem svůj smutek a svá zranění uzavřela uvnitř. Aby se mě věci nedotýkaly. A to nemluvím o nějakých hrozných věcech. Šlo o "drobnosti" - reakce na vynadání za rozbitou hračku, reakce na to, že nemůžu jet někam na výlet, reakce na to, že si mě někdo nevšímá. Prostě běžné věci. Časem jsem se naučila držet své emoce v sobě. Navenek jsem vypadala, že to se mnou nic nedělá.

Jaký je ale výsledek? Nyní chodím k psycholožce a řešíme, jak se spojit zpátky se svým prožíváním. Jak nebýt jen "normální" a "přijatelná" pro ty kolem mě. Jak se naučit žít sama se sebou, jak se dokázat sama ocenit a být sama od sebe šťastná.

Sestra (mladší) je ta, co se vzteká. Dokáže mít děsivé výstupy, kdy aby si získala pozornost, tak si stoupne doprostřed pokoje a začne ječet. Je jí dvacet. A nebo též demonstrativně odchází. Poslední dobou mám též pocit, že se ve svém pokoji zavírá a pláče. A pak přichází zpět jakoby uklidněná.
napsáno 21. ledna 2011 reagovat +4 trefné
+4
Janulik: Nieco podobne sme zazivali aj my s dcerou mojej sestry.
Tiez bola taka, ako sa tu opisuje. Teraz uz ma 19r. a je to super babenka.
Ona sa spravala aj tak, ze ak niekto nespravil nieco ako chcela, tak sa urazila a s nikym sa nebavila.
My sme ju volali vzdy k sebe ale jej ked nieco sadlo na nos, tak nie a nie.
Ked sme zbadali, ze sa zas pre nejaku blbost urazila, prestali sme si ju vsimat a ona sa po case znormalizovala.
Drzalo ju to do cca puberty.
napsáno 20. ledna 2011 reagovat +3 trefné
+3
Sára: Milá Mileno Nováková,
moc děkuji za vaší reakci! Je pravdou, že měnil základní školu hned dvakrát. Myslím, že ho v té současné stále jestě úplně nepřijali...
Rozhodně nejde o umlčení, jak si představuje paní Judita, ale o pomoc, protože je mi jasné, že to pro něj pak bude už v tak těžkém životě, ještě těžší. My to jeho naštvání a urážení přežijeme, ale ostatní lidi se s ním vůbec bavit nebudou:(
děkuji za pomoc a přeji hezký den,
Sára
napsáno 20. ledna 2011 reagovat +2 trefné
+2
Judita: Sáro, vycházela jsem z formulace dotazu - on se uráží, jako by hledal záminku, demonstrativně odchází, nechová se normálně, nám to ztrpčuje život, šlo by to u něj nějak ovládnout?... Z toho celého vyznívá, že bratr je špatný a vy hledáte způsob, jak ho "opravit". Myslím si, že situace se sotva změní, pokud nepřipustíte možnost, že bratr se opravdu cítí něčím dotčený a že má lidské právo mít své city. Jak je dává najevo, je druhá věc. Asi neumí v tuto chvíli nic jiného než stáhnout se a odejít. Protože bratr je dítě, vy dospělí byste měli projevit ochotu toto jeho sdělení rozklíčovat právě jako sdělení "něco mě ranilo, nevím, jak se s tím vypořádat" (nebo jiné - ale CO se vám brátr doopravdy snaží říct, na to je třeba přijít).

Je docela běžné, když nás někdo něčím naštve, že "nic neříkáme", ale máme zároveň potřebu dotyčnému ukázat, že se s ním nebavíme. Dala by se tak vnímat i vaše reakce, kdy na dvě odpovědi reagujete přímo a třetí (moji) necháte bez povšimnutí, ale přitom se ní polemizujete, ovšem osloven je někdo jiný. Nesoulad věcné náplně textu a jeho pragmatického zaměření pak vytváří třetí informaci, kterou každý čte podle toho, jaké má on sám zkušenosti a co chce. Děláme v komunikaci někdy pěkný guláš, jen co je pravda. Asi není úplně fér chtít zrovna po devítiletém klukovi, aby si vždycky věděl rady a zachoval se v náročných situacích bez ztráty kytičky :-)
napsáno 20. ledna 2011 reagovat +4 trefné
+4
Sára: Děkuji Vám paní Judito za názor. Rozhodně ho vezmu v úvahu. Děkuji!
napsáno 20. ledna 2011 reagovat +1 trefné
+1
Ondřej: "Prostě se zasekne, demonstrativně odchází, sedá si a brečí, dotčen něčím z čeho si celá rodina dělá srandu."

Což je důvod pro eskalaci, tlačení na pilu. Zesměšňování není naslouchání. Když nejsi slyšet a chceš být slyšet, křičíš víc.

Něco co se děje je pro něj emočně důležité. Jeho tělo ho na to upozorňuje, tím že cítí silné emoce. Tak silné, že je musí uvolnit pláčem a tím svým chováním, které vágně popisuješ.

A rodina z toho co je pro něj důležité má srandu. (nebo dokonce z toho co zažívá, nebo jak se při tom chová)

To není urážlivost. To je smysluplný vztek a frustrace.
napsáno 20. ledna 2011 reagovat +5 trefné
+5
Judita: Taky mě to napadlo. A vy chcete s bráškou "něco udělat" a nějak jeho nálady ovládnout, aby vám všem neztrpčovaly život a on aby se choval "normálně". Hm. No, ony děti docela často fungují jako ventil napětí, které je ve vzduchu, a týká se celé rodiny. Prostě: ať je to cokoli, jedete v tom všichni, a myslet si, že bráchu někdo zašpuntuje a pak bude vše OK, je poněkud nereálné. Chybí mi v tom dotazu chuť brášku nějak pochopit, a bez toho se podle mě pomoci nedá.
napsáno 20. ledna 2011 reagovat +3 trefné
+3
Sara: Ondřeji, jde o to, že ta věc, kterou zesměšňujeme v rodině se v žádném případě netýká meho bratra. Jde o něco, co se řekne ve větě a on si to vztáhne na sebe a najednou odchází uražen a my nechápeme co jsme udělali špatně..
napsáno 20. ledna 2011 reagovat +0 trefné
Ondřej: "Ondřeji, jde o to, že ta věc, kterou zesměšňujeme v rodině se v žádném případě netýká meho bratra. Jde o něco, co se řekne ve větě a on si to vztáhne na sebe a najednou odchází uražen a my nechápeme co jsme udělali špatně..."

Oki, možná jsem to nepochopil. Vycházel jsem prostě z toho, že v úvodním dotazu nebyla známka zvědavosti k bratrovi a k jeho chování. Jen vyjádřený závěr že je to jasné a že to má po otci. Že otec nejde změnit, ale dítě ještě možná ano.

Jeho se ta věc určitě týká, jináč by na ní nereagoval emočně. Zatím ale nevíš jak se ho týká. A proč je to pro něj tak silné. Můžeš, Sáro, tedy prosím dát příklad toho jak to konkrétně probíhá? Co zesměšňujete? Jak konkrétně?


Judita: jistě máte pravdu s tím ventilem. Obecně... Co je taky docela zajímavé je jak malé děti dokáží nastavit zrcadlo ve kterém rodina vidí co nechce vidět. Co je děsivé, je že se místo uvědomění si, že se dívají do zrcadla a vidí svoji pokřivenost, snaží zkroutit zrcadlo do takového tvaru, aby v něm vypadali v pořádku. Místo aby napravili sebe, napravují dítě.
napsáno 20. ledna 2011 reagovat +3 trefné
+3
Přidejte nový komentář: splňující pravidla diskuse Můžete napsat ještě 1500 znaků

Vážení čtenáři, spolu s vámi pečujeme o kultivovanost a vysokou úroveň obsahu.

Moderátor schválí komentář, který:

  1. obsahuje váš funkční e-mail (nezobrazuje se ostatním)
  2. nevytrhává myšlenky z kontextu, soustředí se na podstatu
  3. nabízí vlastní argumenty, ne jen nesouhlas

Čtenáři, kteří pravidelně přispívají kvalitními komentáři, získají od moderátora heslo pro „bezbariérový“ přístup do diskuse.

Děkujeme za váš příspěvek.

už mám heslo

Nemám heslo

Odborník psychologie.cz - doporučujeme Milena Nováková

Milena Nováková

Psycholog, psychoterapeut

Specializace: děti a dospívající, rodina, škola, vztahy, identita, sebepojetí, virtuální realita.

Související články

Rodičovství nemusí být dřina

Rodičovství nemusí být dřina

Péči o děti považujeme za náročnou proto, že si to můžeme dovolit.

Rodina a děti
Otec byl car, trpěl komplexy

Otec byl car, trpěl komplexy

Občas se ptám, jak se trudné dětství podepsalo na mé diagnóze.

Rodina a děti
Redakce Creative Commons Rss

psychologie.cz Vydává Mindlab