Už deset let si do krve koušu rty a vnitřní strany tváří.

25. srpna 2010 Úzkosti a deprese

Je mi třicet tři let a asi deset let si do krve koušu rty a vnitřní strany tváří. Začalo to smrtí dědečka, který mi byl velmi blízký, poté následoval rozvod s manželem a zkušenosti s novými partnery, kteří ale, jak jsem vždy časem zjistila, nebyli vhodní pro trvalý vztah. Nyní mám čtvrtým rokem přítele, který ale nechce děti, má už z prvního manželství dvanáctiletého syna. Před rokem jsem začala dálkově studovat sociální pedagogiku, což mě velmi naplňuje, studuji na samé výborné a velmi mě to baví. Dva roky jsem chodila k psychologovi, který mě zbavil trémy z lidí, je ze mě téměř „nový člověk“, optimistický, ale mého zlozvyku mě bohužel nedokáže zbavit.

Udělala jsem pro sebe prý velmi mnoho pozitivního, změnila jsem se k lepšímu, zvýšilo se mi sebevědomí, bez problémů komunikuji s lidmi, mateřské pudy si „vybíjím“ na holčičce mé sestřenky, kterou velmi často vídávám. Jsem v podstatě spokojený člověk, mám své plány a cíle, ráno vstávám s radostí, nejbližší okolí mi tvrdí, že jsem klidná a spokojená. Ale při sebemenším stresu (spěch na autobus, balení věcí na dovolenou či bezvýznamné nachlazení) se můj zlozvyk začíná projevovat. Tváře si koušu denně, ačkoliv si stokrát říkám ode dneška ne. Nejhorší je, že při ukousnutí kůže se tato nadále třepí a odstávají malé kousky, což mě nutí si je odstraňovat a pokud na ně nedosáhnu zuby, trhám je prsty obalenými v kapesníku či v tričku, co mám zrovna na sobě, dokonce si je odstřihávám. Pak desinfikuji. Nevím už, co s tím.

damazing, 25. srpna 2010

30 To znám! Zažil jste totéž?
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami

Názor odborníka

Kateřina Victorinová odborník psychologie.cz


Dobrý den,

řekla bych, že jste velmi statečná a hodně na sobě pracujete. Přesto si nemyslím, že jste tak v pohodě, jak se zdá okolí. V praxi se setkáváme často s lidmi, kteří rádi mění a komentují okolí a sebe jakoby nevnímali, neviděli, prostě buď nemohou nebo nechtějí své chování měnit ani v maličkostech. Na druhou stranu se setkáváme s klienty, kteří na sobě poctivě pracují, léta se snaží vyvíjet, hledat své lepší já a jakoby stále ustupují požadavkům a nárokům okolí. 

Vsadila bych na psychiatra a léky

Všichni známe, jak by nás partneři, příbuzní, případně zaměstnavatelé chtěli mít stále v pohodě, s úsměvem a s dobrým výkonem. To je jistě pochopitelné, ale ne vždy možné. S kolegou psychologem jste jistě odvedli kus dobré práce, přesto jste pravděposobně ve velkém napětí. Popisované potíže jsou často reakcí na nesnesitelné psychické napětí, je to způsob, jak tuto tenzi snížit, odreagovat, něco jako tik. Těžko se ovládá vůlí, pokud neodezní po létech a změnách, které u vás nastaly, je vhodné vyzkoušet medikaci. Proto bych v tomto případě navrhovala navštívit psychiatra a nechat si tentokrát pomoci i léky.

+5 trefné
Komentáře 10 Rozbalit vše
smile: Dobrý den, trpím stejným zlozvykem, kousání dásní, nevím kdy přesně to začalo, nekladla jsem tomu moc velký důraz. Je mi 16 let, a vy tady ten problém spojujete s psychologickými problémy.. jenže mě nic netrápí vnitřně jsem vyrovnaná, nejsem nervózní ani tak.. teda alespoň to u sebe nepociťuju.. nemůže se jednat třeba jen o zvyk ? .. že mám tendenci stále něco kousat ? třeba jsem také docela ''závislá'' na žvýkačkách.. dokážu vyžvýkat jedno balení 50 žvýkaček najednou když se přede mnou objeví, nebo třeba i s (mentolovými bonbóny, tic tacem ale to bych tady netahala :D) děkuji moc za názory, chtěla bych se toho zbavit
napsáno 16. února reagovat +0 trefné
Damazing: Pro Ondřeje: Děkuji za vyčerpávající odpověď i za příklad z Tvého života. Myslím, že už vím, po čem pátrat. Rodiče jsou dosti autoritativní a i když mi je už přes třicet, rádi mi mluví do života. Bydlíme ve stejném městě, i když každý úplně jinde. Věřím, že mají strach o to, že jsem sama se synem a jak to bude dál s mým přítelem, který je naštěstí kliďas. Opravují dům a chtějí se stěhovat po babičce do přízemí, já že bych šla do patra, což ale odmítám, protože z toho mám strach. Ve "svém" se mi volněji dýchá.
Že můj zvyk trvá deset let, by mohlo znamenat, že smrtí dědečka se to všechno spustilo, jelikož jsem v domě už neměla nikoho moudrého a blízkého a od té doby se s tím možná vnitřně pořád peru, i když "rány jsou zaceleny". Psycholog mi hodně pomohl zvýšit si sebevědomí a více si věřit a to ostatní si musím asi vyřešit sama, jako jsi to udělat Ty ve svém životě. S díky zdraví Damazing
napsáno 11. září 2010 reagovat +0 trefné
damazing: Ještě mě napadlo, ano, bylo pár týdnů, kdy jsem to nedělala, a to když mě přijali na dálkové studium VŠ a já se cítila jako šampión:-)A jak jsem začala chodit do školy,byl pár týdnů klid, ale pak s postupem času, jak se začínalo blížit zkouškové období, rozjelo se vše na novo a nepomohlo ani to, že jsem všechny zkoušky udělala na poprvé, ani to, že pak po letním semestru nastaly dva měsíce volna...
napsáno 10. září 2010 reagovat +0 trefné
damazing: Ahoj Ondřeji, děkuji za Tvé příspěvky, velmi si vážím Tvého vysvětlení. Ano, stále nemůžu přijít na to, co mě vnitřně "žere". Obrat "začalo to smrtí dědečka" znamená, že tento zlozvyk "na mě přišel", když mi zemřel dědeček z matčiny strany, který mi byl velmi blízký. Byl to moudrý člověk, vždy ochotný naslouchat, poradit, povzbudit vtipem či příkladem ze života. Bezprostředně po jeho smrti jsem se sesypala,jednak to bylo moje první setkání se smrtí někoho z rodiny a zrovna takového blízkého. Bylo mi tehdy 23 let a měla jsem dvouleté dítě. Od té doby se samozřejmě hodně změnilo, dávno jsem se s jeho odchodem vyrovnala, mezitím zemřeli další příbuzní, babička, teta ze stejného městečka, už to beru jinak než tenkrát. Odborníci mi tu doporučují navštívit psychiatra a brát léky, zapomněla jsem ve svém prvém příspěvku uvést, že už rok užívám lék Zoloft a chodím k výborné paní doktorce - psychiatričce, která mi tvrdí, že moje potíže časem odezní, ať nespěchám, že vše chce čas... Když se ale podívám do zrcadla, občas je už kolem pusy vidět "žluté okolo", jakoby žlutá modřina kolem pusy, no hlavně je to vidět na fotkách, ale stále se toho nemůžu zbavit. Damazing.
napsáno 5. září 2010 reagovat +0 trefné
Ondřej: Ahoj, to žluté bude krevní plazma. Uniká nějak do tkáně při pohmoždění. Měl jsem nedávno nějaký čas žlutou nohu po zlomenině, asi otlačenou od sádry. Ale to je asi jedno.

Vnitřně tě může žrát přijímání něčeho nepravdivého, snaha zůstávat ve vztazích s lidmi, kteří tě odmítají, spousta věcí...

Já jsem byl trochu motivovaný do původní odpovědi tím, že moje první zkušenost se smrtí byla s babičkou, kterou jsem měl v dětství také hodně rád. Taky mě to hodně vzalo. Cítil jsem se hodně smutně a brečel, kdykoliv jsem na ní myslel. Reakce rodiny byla taková, že nemám důvod brečet, protože babička byla stará a bla bla... odmítnutí mého smutku a žádná podpora. Nikdo se mnou o smrti nemluvil, nic. Cítil jsem se úplně nepochopeně a neviditelně. (bylo to tedy o dost dřív, než v 23 letech) A o pár let později, když umřel děda, jsem už necítil smutek, a bylo mi zle, když po mě matka chtěla sympatie, i když to byl její otec kdo umřel a kterého jsem měl rád.

Nebudu tady psát, jakým kompulzivním jednáním jsem já vyjadřoval dlouhá léta vnitřní bolest, potlačovaný smutek, ponížení. Detaily nejsou podstatný.

Co mě hodně překvapilo, bylo že to dlouholeté chování odeznělo samo od sebe pár měsíců po tom, co jsem přestal vídat rodiče (s výhledem na vždy) a vyjádřil tak jasně sám sobě, že nerespektuju a nebudu podporovat jejich ubližující chování vůči mě, tím že se s nima budu stýkat.
napsáno 10. září 2010 reagovat +1 trefné
+1
Ondřej: Jen osobní ankedota, nic to neznamená. Snad jen tím chci říct, že zdroj bolesti nemusí být velké trauma, ale klidně i chronicky špatné chování a ignorování.

Už jen z toho, že jsi měla několik zásadních selhání ve vztazích, soudím, že tví rodiče byli taky nějak disfunkční ve vztahu vůči sobě a tobě.

Je jednoduché vinit sebe, za způsob jakým jsi byla vychovaná, ale tvé tělo "ví" pravdu, má ji zažitou. Ví, že existuje vina, ví že zažilo verbální a možná i fyzické útoky. A někdo musí nést zodpovědnost. Když to nebude ten kdo ti ublížil, bude to někdo jiný, bezbranný, klidně i ty sama. Koho viníš, toho trestáš. Ať už to je vědomé, či nikoliv.

Toliko mé náhodné teorie. Snad jsou užitečné. ;)

Přeju ti, ať se s tím vypořádáš.
napsáno 10. září 2010 reagovat +1 trefné
+1
Radkin Honzák Odborník psychologie.cz odborník psychologie.cz: Vážená, milá a nešťastná tazatelko,
přiklonil bych se k názoru paní doktorky Victorinové s tím, že se jedná o SKIN-PICKING (přikládám výňatky ze staršího článku), kdy může pomoci KBT nebo antidepresiva.
Skin-picking: tento nový a obtížně přeložitelný termín se vynořuje v souvislosti s řadou lékařských disciplin, z nichž psychiatrie je pouze jednou z nich, i když jí patrně nejvíce patří. Sloveso „to pick“ v angličtině znamená – mimo desítek jiných významů – například vybírat, sbírat, klovat, klobat, ohryzávat, okusovat, zobat, ďobat, prorazit, propíchnout, vytáhnout, sundat, aj. a do lékařské terminologie se dostává v souvislosti (především) s kůží a jejím „očišťováním a zušlechťováním“ ve smyslu seštipovat, oštipovat, seškrabovat, drbat, ďoubat, ďobat (viz: poďobaný obličej), vymačkávat, odírat, způsobovat si tím oděrky nebo záděry. Přesnější pro tato počínání bude patrně později zvolený termín „pathological excoriation,“
Ženy tímto syndromem trpí asi sedmkrát častěji než muži a v premenstruálním období a během menses se toto chorobné jednání zvyšuje. Podle většiny zjištění se začátek obtíží datuje do puberty a může být v souvislosti s hormonálně spuštěnými skutečnými problémy. Začátek obtíží mezi 20-30 roku. Kromě „ošetřování“ kůže a jejich adnex, okusování (onychonychie) a otrhování záděr, se mohou objevovat i další stereotypie spočívající v okusování nehtů, hryzání rtů, dásní či akrálních partií prstů či rukou, kývání, dumlání palce a protahování prstů.
napsáno 26. srpna 2010 reagovat +3 trefné
+3
Radkin Honzák
damazing: Dobrý večer, velmi si vážím Vašeho příspěvku ohledně mého zlozvyku. Neuvedla jsem, že rok navštěvuji paní doktorku na psychiatrii a užívám lék Zoloft, začínali jsme půlkou ráno, pak se přidala druhá půlka večer, takto jsme postupně pokračovali až na dvakrát 100 mg (ráno a odpoledne), nyní snižujeme, mám půlku ráno a půlku odpoledne. Neuvedla jsem to zde proto, že jsem neviděla souvislost. K psychologovi jsem chodila právě kvůli zlozvyku a malému sebevědomí, ovšem k paní doktroce na psychiatrii pro léky proto, abych nebyla nervák ve škole, když jsem se na ni po letech konečně odhodlala jít. Pokud by ale tento lék souvisel s léčbou mého zlozvyku, nyní uvádím jeho užívání. Paní doktorky jsem se mimo jiné na tento zlozvyk též ptala, bylo mi řečeno, ať nespěchám a že to postupně odezní samo, což se ale neděje. Na fotkách už je vidět, jak mám "žluté kolem pusy", jakoby velkou modřinu prosakující zevnitř tváří, které si koušu, vypadá to odpudivě a stále se toho nemohu zbavit...
napsáno 5. září 2010 reagovat +0 trefné
Ondřej: Co vlastně tím příspěvkem chci říct je, že to co děláš není hlavní problém, ale symptom něčeho jiného. Proto taky nefungují tvé pokusy dostat se z toho vůlí. A řešení je vypořádat se se skutečným problémem, s příčinou, až ji odhalíš.

Jeden ze způsobů, jak začít odhalovat příčinu je zaměřit se na období, kdy jsi to v posledních letech nedělala. Třeba jsi měla měsíc, kdy to přestalo. A podívat se v čem se ty období liší. Třeba jsi byla na dovolené, nebo nebyla delší dobu v očekávání kontaktu s rodiči, nebo cokoliv.

Způsobů je víc.
napsáno 25. srpna 2010 reagovat +1 trefné
+1
Ondřej: Ahoj. Můžu se zeptat jak si myslíš, že to začalo smrtí dědečka? Já nevidím na první pohled žádnou souvislost, což neznamená že tam není. Ale nevidím ji.

Jak se vypořádávali se stresem tví rodiče, když jsi byla malá?

Tam najdeš spíš odpovědi na to jak se vypořádáváš se stresem nyní. Někdo tě musel naučit, že ve stresu (i v docela malém) je v pořádku se, nebo tě zraňovat.

Myslím, že také stojí za zamyšlení místo, kde se zraňuješ. Musí to bolet jak mrcha, když si uvědomím, jaká je bolest mít aft. Zároveň však je to místo, které není vidět z venku. Spousta druhými neviditelné bolesti. :(

Moje teorie je, že máš v životě něco bolestivého, čemu se sice vyhýbáš, ale tímto si to připomínáš. Může to mít něco společného s tím, jak se k tobě někdo v minulosti choval ve stresu.
napsáno 25. srpna 2010 reagovat +3 trefné
+3
Přidejte nový komentář: splňující pravidla diskuse Můžete napsat ještě 1500 znaků

Vážení čtenáři, spolu s vámi pečujeme o kultivovanost a vysokou úroveň obsahu.

Moderátor schválí komentář, který:

  1. obsahuje váš funkční e-mail (nezobrazuje se ostatním)
  2. nevytrhává myšlenky z kontextu, soustředí se na podstatu
  3. nabízí vlastní argumenty, ne jen nesouhlas

Čtenáři, kteří pravidelně přispívají kvalitními komentáři, získají od moderátora heslo pro „bezbariérový“ přístup do diskuse.

Děkujeme za váš příspěvek.

už mám heslo

Nemám heslo

Odborník psychologie.cz - doporučujeme Kateřina Victorinová

Kateřina Victorinová

TERAPIE.info
Psychiatr a psychoterapeut

psychiatrická a psychoterapeutická soukromá praxe s týmovou spoluprácí psychologů a dalších kolegů obdobného odborného zaměření.

Související články

Syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření

Z nebezpečné spirály lze vystoupit, pokud rozeznáme, že to, co nás trápí, není obyčejná únava.

Zdraví
Soustředěním k duševní pohodě

Soustředěním k duševní pohodě

Sebeovládání v různých podobách vám zajistí vnitřní rovnováhu a zlepší vztahy s okolím, tvrdí vědci.

Komunikace
Redakce Creative Commons Rss

psychologie.cz Vydává Mindlab