Vadí mi přítelova masturbace: Za vašimi představami mohou být obavy.
Dobrý den,
mám problém s masturbací mého přítele (29). Chodíme spolu půl roku, jsme spolu velmi šťastní, máme nádherný vztah a po sexuální stránce jsme si také sedli. V pracovním týdnu se doma míjíme, kdy on jede z práce a já do práce odcházím, takže přítel tráví tak 2-3 hodiny odpoledne doma sám. Vracím se domů s pocitem, že „to“ zase dělal, ať už sám nebo u porna, mám k němu pocit odporu (což se tak do hodiny od příchodu samo spraví), méněcennosti (že mu jako žena nestačím), úzkosti a žárlivosti (že dělal něco za mými zády). On to na mně pozná a máme zkažený večer.
Problém je, že když já masturbuji, je to v pořádku, já ani on z toho nemáme divné pocity. Ale jakmile se to týká jeho masturbace, je to špatně. Na jednu stranu se mi představa jak přítel masturbuje líbí (třeba ve sprše nebo v posteli), ale když si představím, že seděl u počítače a díval se na porno, tak se mi oškliví. Samotné porno mi nevadí a někdy ho také sleduji.
Můj problém zasahuje do našeho vztahu, ve kterém jsme si v souvislosti s masturbací vytvořili stereotypy - já se ho po telefonu zeptám, co doma dělá a on už automaticky myslí na to, že se ho vyptávám, jestli to dělal nebo ne. A když on se mě po telefonu zeptá, kdy přijedu domů, tak to ve mě evokuje to, že chce vědět, kolik času má ještě na to, aby si to udělal.
Už dva měsíce je toto téma u nás velice ožehavé, mluvíme o tom ze všech stran. Přítel mi tvrdí, že není problém v tom, že by mi vadila jeho masturbace, ale že si nevěřím.
Lachtaneta, 12. ledna
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami
Dobrý den,
když jsem si četl text vašeho dotazu, napadlo mě, že vlastně nemusím vymýšlet žádnou odpověď, že jste si vlastně na vše odpověděla sama. Bude stačit jen trochu poupravit vaše vlastní věty.
Jak sama píšete, problémem není to, že přítel masturbuje. Na činnosti samotné vám nic nevadí. Pokud si to představíte, může být ta fantazie dokonce příjemná. Problémem je to, co si o jeho masturbaci myslíte. Protože vaše myšlenky, které jsou s ní spojené, říkají něco ve smyslu, že mu jako žena nestačíte, nesou s sebou obavu, že pro něj nejste dost přitažlivá nebo žádoucí a podobně. Vedou jen k úzkostem a obavám.
Jinými slovy, negativní myšlenka je vždy provázena negativní emocí. Obavná myšlenka evokuje úzkost a strach. Pokud bychom spolu mluvilli v rámci psychoterapie, ptal bych se vás, čeho se bojíte. Protože tohle je poradna, radím vám, abyste na tuto otázku našla odpověď. Ať už sama, s přítelem či za pomoci dobrého terapeuta.
Druhým problémem, který zmiňujete, jsou stereotypy. Svízelem lidské komunikace je fakt, že každé sdělení má jednak svého odesilatele a příjemce a jednak svou explicitní (zjevnou) a implicitní (předpokládanou) složku. Pokud odesilatel zamýšlí něco říci a adresát slyší něco jiného, je na světě nedorozumění.
Pokud se tedy vy jako odesílatel ptáte přítele: „Co děláš?“ (explicitní sdělení) a on jako adresát slyší: „Už to zase děláš?“, je jasné, že se spíše pohádáte, než domluvíte. Řešením je ujasnit si, co chcete říci a co ten druhý slyší. A naopak. Pokud se vám to nepodaří samotným, obraťte se spolu na párového terapeuta.
Na závěr svého dotazu píšete, že vám přítel říká, že si nevěříte. Jestli to tak skutečně je a vaše pochybnosti o vás samotné jsou skrytou příčinou vašich společných potíží nebo jestli jde jen o banálně vzniklé nedorozumění, které si dál žije svým vlastním životem (či zda je příčina někde úplně jinde), vám takhle říci nedokážu.
Pokuste se přijít na to, čeho se bojíte a na to, proč v rozhovoru s přítelem vzájemně slyšíte něco jiného, než co chcete říci. Pokud to nezvládnete sama (sami), obraťte se na dobrého terapeuta, určitě vám pomůže.
+12 trefnéDržím palce, s pozdravem,
Pavel Král