Ve škole nejsem oblíbená.

Milá Katko, díky za tvůj dotaz.

Je moc dobře, že ses rozhodla o svých starostech napsat a řešit je. Jo je první velký krok k úspěchu!

Umím si představit, že je ti ve třídě hodně smutno. Píšeš o samotě a o tom, že tě trápí. To je hodně důležité, protože samota může mít více tváří. Jsou lidé, kteří jsou uzavření, nebaví se s ostatními a nevyhledávají je, ale je jim v tom dobře: cítí se tak „ve své kůži“ a to je v pořádku, prostě jsou takoví.

Pak jsou lidé, kteří sedí většinou sami, nebaví se s ostatními, ale vadí jim to: chtěli by se zapojit, ale z nějakého důvodu jim to nejde nebo nemohou. A to je právě ta situace, která ukazuje na nějaký problém, který je třeba řešit, věnovat mu pozornost.

Nejsme všichni stejní...

Mluvíš o tom, že jsi hodně tichá. Každý jsme nějaký a je dobře, že nejsme všichni stejní. Někdo je tichý, někdo je neustále vidět, obojí je fajn. Napadá mě ale důležitá otázka: máš pocit, že jsi tichá prostě „od přírody“, nebo za tím stojí nějaká obava, trápení, strach nebo zranění? Odpověď na ni může hodně pomoct na cestě k řešení.

Zažíváš, že kvůli tvé tichosti se do tebe ostatní navážejí. Bohužel je fakt, že jakákoli odlišnost od většiny bývá často spouštěčem útoků a odmítání. Napadá mne, že by za tím také mohlo stát to, že ti ostatní nerozumí a nechápou, proč se s nimi nebavíš. Možná mají pocit, že je odmítáš a nevědí, jak s tebou navázat kontakt. Zároveň ale mluvíš o tom, že nevíš, o čem se s druhými bavit a je pro tebe těžké za nimi jít.

Možná je to tedy o nějaké vzájemné nečitelnosti a obavách z toho, co si ten druhý pomyslí, když za ním přijdu. Do hlavy si navzájem nevidíme a tak nevíme, jestli nás někdo skutečně odmítá nebo jestli jen neví, jak s námi mluvit. Lidé často dělají závěry na základě prvních dojmů a pak je těžko přehodnocují, chovají se pořád stejně a už nehledí na snahy druhého komunikovat.  

Tvé přání být oblíbená naprosto chápu a chápu i to, jak moc je těžké překonat zábrany v kontaktu s druhými. Za tvou samotou a uzavřeností může stát mnoho různých věcí – pocitů, zážitků a zkušeností, rodinných vztahů, konfliktů, bolestí. A právě na tom, co tě v životě potkalo a co prožíváš teď, je třeba postavit řešení. Nemusí být vůbec lehké najít to, co za tvým chováním a trápením stojí, ale rozhodně to není nemožné.

Jak mě druzí vidí?

Pomoct by ti mohlo obrátit se na člověka, kterému důvěřuješ a můžeš s ním mluvit o čemkoli. Povídat si s někým blízkým a sdílet tak svou bolest i radost je velmi důležité, neměla bys být na všechno sama. Důležité je, abys od blízkých lidí získávala zpětnou vazbu – tedy informaci o tom, jak podle nich na lidi působíš, jak tě vidí svýma očima. Může to pomoct v tom, že třeba objevíš nějaké drobnosti, které bys mohla udělat proto, aby se ti s druhými lépe komunikovalo.

Nejvíc ti ale určitě doporučuji pracovat na svém problému ve spolupráci s odborníkem, systematicky a dlouhodobě. Za sebe bych ti určitě doporučila obrátit se na psychologa nebo psychoterapeuta a o svých starostech si s ním popovídat a hledat, co za nimi může být a jak je řešit.

Odborník ti pomůže postupně pracovat na tom, abys byla co nejvíce taková, jaká si přeješ být a aby ses cítila mezi lidmi co nejlépe. Tvá motivace, úsilí a energie, kterou v tuhle chvíli pro řešení své situace máš – a prosím, určitě ji nezahoď – v kombinaci s jeho odbornými dovednostmi, by měla vést tou nejkratší cestou ke tvé spokojenosti.

Pokud jde o vyhledání odborníka, zkus se zeptat, jestli nemáte psychologa ve škole, případně se zeptej výchovné poradkyně, jestli nemá kontakt na někoho v místě tvého bydliště. A samozřejmě máš také možnost hledat na internetu, třeba právě na stránkách psychologie.cz. Určitě najdeš člověka, který ti bude umět citlivě pomoct.

Moc ti držím palce a doufám, že své odhodlání svůj problém řešit jen tak nepustíš!

Zdraví Milena Nováková