Ve stáří se už se sourozenci nevyhledáváme: Pojmenujte svá přání.

Milá čtenářko,

děkuji za váš zajímavý dotaz a vážím si vaší odvahy otevřít váš problém s bratry právě na Psychologii.cz. Nemám k dispozici žádný odkaz na výzkumy neurovědců, ale byla jsem svědkem podobné situace u vlastní maminky. Dvacet let se svým bratrem nemluvila. O co méně si vyměňovali informace mezi sebou, o to více o něm přemýšlela, co dělá, jak žije, jestli je v pořádku a že by z nich jejich maminka neměla radost, kdyby to věděla. Při mých návštěvách se mi často svěřovala, že nechápe, proč takové myšlenky nemůže dostat z hlavy, proč ji tak trápí, když o ní její bratr nestojí. Ale také měla v hlavě jednu důležitou otázku a tuhle skutečnost zdůrazňuji především pro vaši poslední větu. Pořád se zajímala, jestli by se s tím přece jen nedalo něco dělat?

Abych vás nenapínala, udělat se dalo. Důležité bylo, že to nejen že nevzdala, ale dokázala své přání s bratrem obnovit kontakt pojmenovat, dokázala o něm s námi mluvit. Nejdřív jsme se se strýčkem spojily my děti a potom i širší rodina. Nebyla to rychlá cesta, zabrala několik měsíců, ale vyplatila se. Na mojí mamince je dnes vidět, že z ní spadla veliká starost a strýčkovi evidentně prospívá, že má unikátní „rodinné blbosti,“ kterým už těžko někdo jiný může rozumět, s kým sdílet. Jestli dobře rozumím vašemu dotazu, také o vašich vztazích s bratry přemýšlíte, dokonce tak, že jste se rozhodla své myšlenky zveřejnit.

Klasici říkají, že své příbuzné si nevybíráme, ale své přátele ano. Pozorováním vztahů vlastních příbuzných jsem pochopila jinou věc a to, jakou roli v nich hraje podobnost bratrů a sester, dětí a rodičů, strýčků a tetiček, respektive podobnost jejich DNA a v ní zakódovaných vlastností. Vychází mi z ní, že kdo dokáže vyjít sám se sebou, dokáže vyjít i se svými PODOBNÝMI příbuznými.

Sama mám nevlastního bratra. Kolik že můžeme mít společných genů? Jednu čtvrtinu našeho společného tatínka? Potkali jsme se až v dospělém věku, nic jsme od sebe nikdy nepotřebovali, ale zjednodušeně řečeno, máme se rádi. Zrovna včera jsem o tom mluvila s dcerou a ta mi potvrdila, že na tom něco je. Se svojí sestřenicí si v mnoha věcech rozumí i beze slov a také mnohem snadněji chápe její pocity. Kamarádek má hodně, ale jejich vztah prý je něco kvalitativně jiného.

Možná že ani vašim bratrům není jedno, že už se spolu tak nestýkáte jako dřív, jen o tom nikdy nemluvili a nebo si to pro sebe nikdy nepojmenovali. Jak píšete, scházeli jste se u mámy, možná proto, abyste jí udělali radost? Třeba by vaši bratři rádi udělali radost i vám, kdyby věděli, že stojíte o jejich návštěvu? Nemyslím si, že, jak píšete, jde o jeden z možných stařeckých vrtochů, spíše o primární potřebu dát si svůj niterní život do pořádku a ta může v seniorském věku sílit.

Ještě jsem udělala jednu zkušenost, kterou, myslím, je důležité vyslovit. Jak jsme o navázání vztahu se strýčkem usilovali všichni společně, tak na závěr jsme ponechali oba sourozence spolu o samotě, aby se nemuseli na nikoho ohlížet a mohli být sami sebou. Považuji cestování vzpomínkami za velmi intimní záležitost, pro kterou je třeba vytvořit vhodné podmínky.

Držím vám, vašim bratrům i vašim přátelům palce, ať dokážete poznat a pojmenovat nahlas svá přání, ať už jsou jakákoliv: CHCI …….... Přeji vám, ať najdete odvahu udělat první krok.

Lenka Nováková