Vyhaslá: Zapálíš-li svíčku na obou stranách, vyhoří dvakrát rychleji.
Dobrý den,
je mi pouhých dvacet devět let, ale jsem k smrti znuděná životem a přála bych si umřít. Mám pocit, že jsem si plno věcí už prožila a cítím se mentálně na osmdesát let. Po stresujícím a nepříjemném dětství jsem vystřídala hodně pracovních pozic, žila v několika cizích zemích, vystudovala dvě VŠ, dobrovolničila s lidmi v nouzi a zakotvila ve výnosné práci. Díky svému vzhledu jsem randila s mnoha muži, ale většinou mě nudili. Nedokážu si představit, že bych nějakého z nich měla doma na gauči a rodila mu děti.
Nicméně mi vadí, že mé okolí mou individualitu ignoruje a snaží se mě vpasovat do role matky a manželky, kterou vnímám spíše jako ponižující a nedůstojnou. Kdykoliv má matka nadhodí toto téma, stává se ze mě rebel a už z principu jí oponuju. Na druhou stranu mě již unavuje stanovovat si stále nové a nové cíle, které si mám splnit, aby mi ten čas aspoň trochu utíkal.
Těším se na svou smrt a často přemýšlím, jak dlouho ještě budu asi tak muset čekat a jak to přijde. Sama si ale na život sáhnout nedokážu. Jen jsem přestala chodit na preventivní prohlídky a téměř denně piju alkohol. Lidský život sám o sobě mi přijde bezcílný a zbytečný. Postrádám smysl veškerého snažení a námahy. Dodávám, že jsem společenská, oblíbená, mám normální střídání nálad a stárnutí se nebojím (spíš naopak!). Takže si nemyslím, že se jedná o klinickou depresi.
Jaký je prosím váš názor?
Sára, 10. ledna
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami
.jpg)
.jpg)
Vážená, milá a nešťastná slečno Sáro,
z vašeho dopisu mám jen jeden silný pocit, a to, že v něm vnímám jasné příznaky syndromu vyhoření (burnout). Vyplývá to jak z vaší historie, která je plná nadměrně náročných situací, tak z toho, co píšete o svém současném stavu. Je to velmi přesný popis, který by se dal zařadit do učebnic. Ale to vás asi moc nepotěší.
Popíšu vám zde příběh člověka, který tento problém objevil sám na sobě a který se z něho vlastními silami také vyhrabal. Třeba v něm najdete inspiraci.
Herbert Freudenberger se narodil v židovské rodině v Německu a v deseti letech uprchl na otcův pas před nacisty do USA, kde se ho měla ujmout teta. Ta ale, když zjistila, že z chlapce žádné peníze nekoukají, se k němu chovala hůř než pohádková macecha a nakonec ho doslova vyhnala na ulici. On tam ale nezvlčil, naopak, díky svojí neobyčejně silné vůli a s pomocí několika kvalitních lidí nakonec vystudoval psychologii a stal se psychoterapeutem. Lze o něm bez jakékoliv nadsázky říci, že pracoval do umdlení (což se mu nakonec povedlo), protože ke svému zaměstnání ještě sloužil jako dobrovolník na poliklinice pro nemajetné a jako školitel terénních pracovníků a laických terapeutů.
Když do něj všichni blízcí dost dlouho hučeli, aby ubral na tempu a intenzitě, že vypadá mizerně, slíbil, že Vánoce stráví v klidu s rodinou u jezera Tahoe (moc hezké místo) a tam si odpočine. Místo toho však přišel na Štědrý večer domů, upadl zcela vysílen do postele, z níž se jen tu a tam vysoukal na záchod a zůstal tak do Tří Králů. Pak tedy usoudil, že je s tím potřeba něco dělat.
Každý rozumný člověk by v takové situaci vyhledal odbornou pomoc, ale Freudenberger se ve své urputnosti rozhodl, že si pomůže sám. Hned druhý den si koupil magnetofon a namluvil do něj to, co by asi byl vyprávěl terapeutovi. Když si svůj projev potom cvičeným uchem vyslechl, zděsil se, kolik v něm bylo frustrace, zklamání, nenávisti, sebeobviňování, agrese a dalších negativních emocí.
Pokračoval tedy ve své léčbě až do Velikonoc, kdy se z toho otřepal. Jak to bývá, když člověk/odborník něčím kritickým projde, chytne ho to a začne to zkoumat. Věnoval se tedy tomuto problému a utřídil symptomatologii a ve své první publikaci nazval tento stav „burn-out“. Do češtiny se termín překládá nejčastěji jako „vyhoření“.
Milá Sáro, protože nepředpokládám, že byste za sebou měla výcvik v psychoanalýze (ten on absolvoval), myslím, že by nebylo rozumné pokoušet se následovat Freudenbergera, ale že byste měla, jako každý rozumný člověk, vyhledat odbornou pomoc. Jejím základem je psychoterapie, ale není vyloučeno, že i nejortodoxnější psychoterapeut doporučí přídatnou farmakoterapii (tedy léky nejspíš ze skupiny antidepresiv), aby se také „doplnila vyhořelá mozková chemie“. V žádném případě to není její náhražka ve smyslu „falešného paliva“, ale postup zabraňující jejím zbytečným ztrátám.
+27 trefné