Vysnila jsem si jiné světy: Co cítíme v realitě důvěrného vztahu?
Žiji ve vlastním světě, který jsem si vysnila a ve kterém bych ráda žila. Když potkám někoho, kdo mě zajímá, představuji si, že se naše přátelství velmi rozvíjí, i když jsem se s ním ve skutečnosti setkala třeba jen dvakrát. Rodičům a kamarádům vyprávím, jak si s touto osobou rozumím. Kupuji si věci, o kterých říkám, že jsou to dary od něj, chodím se projít a přitom tvrdím, že jsem byla s dotyčným na kafe.
Dokážu hodinu sedět a představovat si náš společný život tak, jak by mi vyhovoval. Jako by to byla skutečnost. Pokud se mě někdo zeptá na mého přítele, jako by se nechumelilo – vykládám vše, co se mi honí hlavou a jak si svůj život představuji, i když nic z toho není realita.
Po čase mě mé nadšení (tak tomu říkám) z daného člověka přejde. Přestávám vyprávět a on je nahrazen někým jiným. Intenzita je u každého takového přítele jiná. Někdy mi snění a pseudorealita vydrží měsíc, někdy týden. Většinou se jedná o mé kamarády. O lidi, se kterými se seznámím a se kterými bych takovou realitu opravdu ráda zažívala, ale bojím se a nevím, jak se po té cestě vydat. Jak si s nimi vztah opravdu vybudovat. Na to musí být přece jen dva.
Nevím přesně, zda existuje nějaké jméno nebo řešení tohoto problému. Ale ráda bych se zbavila jak nalhávání sama sobě, že se jedná o můj život, tak nalhávání mému okolí.
Monika, 21. dubna 2011
Klikněte, ať ostatní vědí, že v tom nejsou sami
.jpg)
_jpg_155x127_crop_q85.jpg)
Milá Moniko,
svět, který si vysníváte, je jistě romantický. Je plný toho, po čem toužíte, jaká jsou vaše přání a jaká zřejmě jste i vy. Je do určité míry opakem toho, co zažívají všichni ti, kteří se vydávají cestou reality.
Váš fantazijní svět nezná prožitek konfliktu, rizika, zklamání a bolesti. Nezná ani autentický prožitek rozhořčení, bezmoci a zlosti. Zdá se, že stejně tak, jak je silné přání být obdarovávaná a zahrnovaná pozorností či láskou, je možná silná i obava, že by skutečně někdo takový mohl přijít.
Co by to znamenalo? Překonala byste zábrany a dokázala byste se otevřít? Přijímat zájem, pozornost, dárky a lásku bez obav – a toto vše druhému také dávat? Někdy je dávání daleko těžší než přijímání. Znamená totiž více si uvědomovat, že nám na někom záleží, znamená to k druhému se připoutávat.
Popisujete, že vaše pseudorealita trvá někdy měsíc, někdy týden. Jak snadné je opustit, jak bolestné je být opuštěna. Chápu vás. Chápu také to, že před kamarády nebo rodiči se nechcete nijak vymykat. Přiznat svoje nesnáze. Ale možná, že tady – u dávání důvěry rodičům – je počátek vašich trablů.
Velmi oceňuji váš dotaz. Je to první krok ke změně. Řešení vašeho problému tady je: vyzkoušejte si první otevřený vztah a to s terapeutem. Prozkoumejte, jaké to pro vás je, být k někomu otevřená. Ověřte si, co v takové situaci cítíte a prožíváte. Prozkoumejte, na co narážíte na cestě za důvěryhodným vztahem.
Přeji vám hodně odvahy a také úspěšné dosažení cíle.
Zdeňka Košatecká
+4 trefné