Zaznamenávání zážitků do deníku: Výborný nástroj psychohygieny.

Dobrý den, Janko,

myslím si, že psát si deník, je dobrá věc. Přiznám se ale bez mučení, že já zrovna deníkový typ nejsem. Pamatuji si dobře své dětské pokusy o to, založit a psát si deník, které skončily většinou na druhé stránce někde u třetího záznamu. Jediné období, kdy jsem si nějaký deník pečlivě vedl, bylo během čtyř let psychoterapeutického výcviku a to především proto, že to bylo povinné.

Psaní deníku funguje jako výborný nástroj psychohygieny. Už jen vyjádřit své myšlenky a pocity a svěřit je papíru (či jinému, modernějšímu medii) může redukovat napětí a stres. Prostě se z nich vypíšete, místo abyste je nosila v hlavě.

Další efekt spočívá v tom, že když napíšete své myšlenky a pocity, stávají se pro vás objektem, něčím mimo vás. Už nejsou uvnitř (v mysli), ale venku (na papíře) a to vám umožní, mít od nich nepatrný odstup, ale přesto být s nimi v kontaktu. A právě toto nastavení je důležité, pokud se chceme někam vnitřně posunout. Pokud jsme zahlceni nějakými pocity, nemůžeme s tím nic dělat, dokud od nich nepoodstoupíme, protože do té doby nás ovládají.

Pokud to ale s tím poodstoupením přeženeme, pokud se od svých emocí distancujeme - třeba tím, že je racionalizujeme, potlačujeme, či se snažíme je něčím „přebít“ - ztrácíme s nimi kontakt a namísto svými reálnými pocity se pak zabýváme od reality odtrženými představami o nich. V prvním případě jsme moc blízko, v druhém zas moc daleko abychom mohli v situaci účinně jednat a dosáhnout změny - je to trochu alchymie, najít tu správnou míru. A psaní deníků je jednou z metod jak toho dosáhnout.

Deník také funguje jako „stroj času“. Jeho význam není ani tak v tom, že nám připomíná minulé události, ale že nám umožňuje potkat svá „mladší já“. Můžeme porovnat své vidění určité situace teď a dříve a díky tomu poznat, kam jsme se za tu dobu posunuli, jak jsme se změnili. Naše paměť je ošidný a nespolehlivý svědek a nezaznamenává dobře hlavně malé a pozvolné změny. Sledovat tak vlastní proměny v čase je proto bez deníku často pod naše rozlišovací schopnosti.

To je i důvod, proč mnoho mých kolegů využívá deník jako nástroj v psychoterapii. Terapeutická změna je pozvolný proces a může se stát, že klient (zvlášť pokud je k sobě hyperkritický, nebo pokud jsou jeho očekávání příliš velká) si proměnu, která se s ním děje, plně neuvědomuje. Často teprve, když se vrátí ke svým deníkovým zápiskům, zjistí, jak moc se toho v jeho životě změnilo a bývá překvapen. Já své klienty k psaní deníku nenutím, ale mám zkušenost, že práce s těmi, kteří si deník vedou, bývá hlubší a efektivnější.

Když si čtu, co jsem právě napsal, začínám být v pokušení, začít si sám opět psát deník. Tentokrát nikoliv z povinnosti, ale pro sebe. Všech výše zmíněných benefitů lze sice dosáhnout i jinými prostředky, ale deník mi přijde takové elegantní řešení „all-in-one“.

Chci vám proto poděkovat, že jste přišla s tímto zajímavým dotazem a, držím vám palce aby vám váš deník, pokud se rozhodnete si jej psát, přinášel radost a aby jeho psaní byla pro vás zábava. Já to zkusím také a snad se tentokrát s předsevzetím psát si deník dostanu dál než na stranu číslo dvě.