Jsem dva roky vdaná, s manželem jsem celkem sedm let. Přestěhovala jsem se kvůli němu, změnila jsem práci. Když jsem za ním odcházela, byla jsem o nás naprosto přesvědčená. Chtěla jsem obyčejné lidské štěstí…
Vše se změnilo těsně před svatbou. Investoval vysokou částku a přišel o ni. Nepřiznal se mi… v podstatě mi rok a půl lhal, než vše vyšlo najevo. Finančně jsem mu pomohla, jak to šlo a stále mu pomáhám. Zjistila jsem ale, že peníze řešil i přes automaty. Nyní prý problém zvládá.
Stále řešíme závazky, dluhy a finance – nemám pocit že by mi dával najevo lásku a náklonnost. Když s ním o tom mluvím, vždy mi řekne, že mu nepomáhám. Posledního půl roku jsem jako na houpačce. Měla jsem pocit, že už to nezvládnu. Připletl se mi do toho jiný muž: skvělý sex a silná fyzická přitažlivost. Bylo to úžasné. A já najednou nemusela myslet na problémy doma. Byl to ventil. Měla jsem výčitky, ale na druhou stranu mi bylo skvěle.
Manžel na to přišel. Vidí na mně (a celkem správně), že netrpím šílenou lítostí a neví, jestli ho ještě miluji. A já to bohužel také nedokážu říct. Stále mám hlavu v minulosti, kdy nám bylo s manželem skvěle. Na druhou stranu nevím, jestli chci žít s člověkem, který mi neposkytuje jistotu potřebnou pro založení rodiny. Nevím, jestli můj cit k němu není pryč – kvůli tomu, co udělal a jak dlouho mi lhal (nechtěl mne trápit). Nevím, jestli bych dokázala snést jeho výčitky (asi až do smrti) že jsem ho podvedla.
Kamarádky mi radí, ať odejdu, ale já nevím. Nedokážu se podívat vpřed a myslet jen na sebe.
Stanislava
Názor odborníka
Dobrý den Stanislavo,
dovedu si představit, jak se ve vás různé síly perou o slovo. Je těžké zaujmout jednoznačný postoj, který by vám umožnil se nějak posunout.
Možná by stálo za to více prozkoumat, jaké dilema vlastně řešíte. Kdybych vycházel jen z popisu, který uvádíte, vidím zde více argumentů pro rozchod. A to možná vycítily i vaše kamarádky.
Hlava v minulosti
Jako důvod pro pokračování vztahu uvádíte „hlavu v minulosti“. Co tím myslíte? Napadá mě, jestli to nějak souvisí s tím, že je těžké se vzdávat svých představ a snů – a s manželem jste měla představ o štěstí jistě mnoho. Určitě jste do vztahu hodně investovala po všech stránkách. Není proto snadné pustit věci z rukou a přijmout, že něco ztrácím (abych mohl/mohla něco někde jinde nalézt).
Možná je i další cesta, než jen „zůstat nebo odejít“ a to „jiný vztah se stejným partnerem“. Je to zřejmě ta nejtěžší varianta a jedná se vlastně o jakousi proměnu vztahu. Mohli byste mluvit i o vašich pocitech, o tom, kolik věcí jste dělala „kvůli manželovi“, v čem jste se mu třeba přizpůsobovala, v čem nebyly naplněny vaše potřeby (a ukázal vám to naplno až vztah s jiným mužem) a co byste potřebovala změnit. Pokud naleznete společnou řeč, společný cíl a ochotu, je možné se o takovou proměnu pokusit.
Hlava v přítomnosti
Také si však můžete nechat nějaký čas, než věci dostanou naplno své barvy: Co pak bude převažovat? Jakých zkušeností, pocitů a myšlenek bude přibývat? Sama (nebo třeba s pomocí psychologa) můžete sledovat, kam vás to táhne, čím se plní vaše přítomnost. Prožívání přítomnosti může také být jedním z klíčů a třetí možnou cestou v dilematu „mám hlavu v minulosti“ a „nedokážu se podívat vpřed“, jak o tom píšete.
Jakákoli z cest je spojená s nejistotou. A lidé někdy zůstávají v neuspokojivých vztazích ze strachu: neví, jaká by mohla být za vztah alternativa, a zapomínají, že i varianta setrvání je spojena s přijetím rizika. Také přece nevíte, jestli to vydržíte a jestli se věci pohnou.
Mám zkušenost, že odvaha dívat se do svého nitra a z toho plynoucí další kroky bývají oceněny. Přeji vám tedy odvahu a naději jít za tím, kde budete vnímat možnost spokojenosti.
Pomohl vám článek?
