Z jednoduchého důvodu – dělat kompromis s vlastní identitou se chce málokomu. Navíc jsou tyto postoje (u nás i u druhých) obvykle neměřitelné a racionálně neuchopitelné, takže argumentace se nedá vést ve věcné rovině.

Každý jsme jiný, to není žádné tajemství. Vrozené vlastnosti, výchova, vzdělání, společenské normy, osobní zkušenosti a mnoho jiných věcí z každého z nás vytváří jedinečnou osobnost. I díky tomu nám někteří lidé vyhovují víc, zatímco druzí méně. Když dojde na konflikt, je lehčí vyjít s lidmi, kteří jsou nám přirozeně sympatičtí. Avšak, celkem logicky, konflikty máme obvykle s těmi druhými.

Každý máme svoji pravdu

Představa, že ateista přesvědčuje katolíka, aby trochu méně věřil v Boha, je absurdní. Takové obracení na jinou víru obvykle končí jako kázání, které partnera spíš zatvrdí, případně vyústí v konflikt. Stejně dopadne i nejedna debata o politice.

Pokud nebudeme brát v úvahu profesionální misionáře nejrůznějšího druhu, dá se obecně říci, že v tomto typu konfliktů není čeho dosáhnout. Také je obvykle vedeme jen proto, abychom se utvrdili ve svém přesvědčení, protože odlišný názor nás vyvádí z rovnováhy.

A přitom by stačilo mít vždy na paměti, že na první pohled protikladné názory se nevylučují, ale doplňují. Že víra nevylučuje vědecké poznání, že zájmy společnosti nestojí proti osobním svobodám. Stačí jen změnit úhel pohledu a rozhovor s člověkem opačného přesvědčení nemusí skončit konfliktem, ale vzájemným obohacením.

K osobě? K věci!

Odlišnosti mezi lidmi nám mohou zkomplikovat situaci i v případě, kdy je racionální a konstruktivní řešení problému nebo konfliktu možné a na prvý pohled jasné.

  • Princ: „Hej, vstávej, Bystrozraký, najdi mi princeznu, kde je?“
  • Bystrozraký: „Hohó, pane, daleko je, daleko! Tři sta mil odtud je černé moře a uprostřed toho moře na dně leží skořepina a v té skořepině zlatý prsten. A ten prsten je ona.“
  • Široký: „No tak, kluci, zaběhněte tam jako včera do toho lesa a za chvíli ji tady máme zpátky.“
  • Dlouhý: „Á, tučňák nám promluvil! A můžeš mi říct, jak se dostaneme na dno toho moře?“
  • Široký: „Kdo je tu tučňák, žirafo? To mám nejradši, chytrolíny s hlavou v oblacích, co se nad všechny povyšují.“

Čas běží a černokněžník už začíná slavit, protože pohádkoví hrdinové se chytli do pasti a místo skutečného problému řeší osobní rozdíly. Toto nebezpečí číhá v každém mezilidském sporu. Vyhneme se mu jednoduše tak, že místo „k člověku“ zaměříme svoji pozornost „k věci“.

  • Bystrozraký: „Hohó, pane, daleko je, daleko! Tři sta mil odtud je černé moře a uprostřed toho moře na dně leží skořepina a v té skořepině zlatý prsten. A ten prsten je ona.“
  • Široký: „No tak, kluci, zaběhněte tam jako včera do toho lesa a za chvíli ji tady máme zpátky.“
  • Dlouhý: „Tak jednoduché to nebude! Moře je hluboké a já na dno nedosáhnu ani když se povytáhnu.“
  • Široký: „Tak mě tedy vezměte sebou a já vám z toho moře alespoň polovinu vypiju.“

Neberte to osobně

Vraťme se ale zpátky z pohádkového světa. Někdy se vám může stát, že se běžná (pracovní, osobní) situace vyvíjí konstruktivně a najednou váš partner pronese něco, co vnímáte jako osobní útok.

Důvodů může být mnoho – váš partner má špatný den, situaci nezvládá nebo mu docházejí věcné argumenty. Případně máte špatný den vy a jste citlivější než obvykle.

Ve hře ale může být i strategie, ve které vás protistrana pomocí osobního útoku vědomě vyvádí z rovnováhy nebo se snaží blokovat dosažení shody.

Ať je důvod osobního útoku jakýkoliv, pokud ztratíte rovnováhu a přenesete konflikt do osobní roviny, nemůžete vyhrát, protože na této úrovni není co vyhrát.

Naopak, pokud si všimnete, co se děje, můžete pronést jednu z následujících vět:

  • „Nezlobte se, ale tohle nesouvisí s touto prací, pojďme se raději soustředit na důležitější věci.“
  • „Myslím, že osobní útoky toto jednání nikam neposunou.“

Dobrou pomůckou, jak nebrat útoky osobně, je i vědomí, že cokoliv druhý řekne, nevypovídá nic o vás, ale pouze o něm.

Odlišnost není chyba, ale vlastnost

Vzhledem k tomu, že jsme opravdu každý jiný, je boj proti jinakosti zbytečný, nefunkční a často destruktivní. Tento svět je složen z protikladů, které se navzájem doplňují a vyvažují. Různorodost může být ke prospěchu. Například pro ekosystémy platí, že čím je v nich vyšší diverzita, tím jsou stabilnější.

I v mezilidských vztazích může být odlišnost zdrojem inspirace. Čím víc si vážíme své vlastní jedinečnosti, tím víc můžeme respektovat jedinečnost druhých.

V každém momentu konfliktu se můžeme rozhodnout, jestli se zaměříme na podstatu sporu a budeme hledat řešení, nebo budeme raději hledat a nacházet další a další záminky, proč souladu není možné dosáhnout.

Na druhou stranu, z hlediska lidskosti jsme ve své podstatě všichni stejní. Z tohoto pohledu jsou mezi námi pouze malé rozdíly - a největší rozdíl možná spočívá právě v tom, jakou důležitost těm malým rozdílům připisujeme.