Rodiče, kteří mě vyhledávají v poradně, si často stěžují na hromady hraček. Stejně jako děti je nezvládají uklidit a vlastně už o nich ztratili přehled. Přesto stále kupují další a další. A děti se uprostřed té záplavy nudí… Že by si už neuměly hrát? Něco tu zřejmě neladí. Co se pokazilo?

Možná vám babička vyprávěla o své z kousku dřeva vyřezané panence, ke které měla pokojíček z krabice. Váš dědeček vzpomenul cínové vojáčky a svou krásnou stavebnici. Oba se smáli a vyprávěli, jak si s tím vším vyhráli! Když tedy zrovna neběhali po venku.

Vaše děti mají pravděpodobě asi tak stokrát více hraček, než měli jejich praprarodiče. Vyhrají si však lépe, než si vyhráli oni? Vaše babička o svou panenku jistě pečovala, měla ji ráda, z odstřižků látek jí šila oblečky. Má vaše dcera k některé z panenek takový vztah? Za jak dlouho by si všimla, kdyby jí polovina panenek zmizela?

Domnívám se, že v podloží obtíží, jaké zažívají dnešní rodiny, je zejména spotřební způsob našich životů, komerce a reklama jakožto její nástroj. Dennodenně narážíme na reklamu přesvědčující nás, jak je právě tato hračka neodolatelná, jak zaručí štěstí našeho dítěte, stimuluje jeho rozvoj a zaručeně je zabaví…

Příliš mnoho hraček snadno vytvoří chaos. Ten děti dostává do stresu – a tedy daleko od hravého nastavení.

A čím dál víc útočí výrobci prostřednictvím reklamy přímo na děti. Vzbuzují v nich touhu – a využívají jejich schopnosti vyprosit, vydupat, vysmutnit či vyvřískat si to, co chtějí. U nás nevím o statistice, jež by to evidovala, v USA však prý vzrostly výdaje na reklamu cílenou na děti mezi lety 1983 a 2009 160× (ze 100 milionů na 16 miliard).

Proč je dnešní rodičovství náročnější než před sto lety? Se všemi vymoženostmi? Přemýšlejte spolu s psycholožkou Pavlou Kouckou: Zdravý rozum ve výchově

A tak nakupujeme, a nakupují i další, dítěti více či méně blízcí lidé. Přijít na návštěvu do rodiny s dětmi a nepřinést aspoň nějakou „blbinku“ se jaksi nesluší.

Běhej, skákej, pojď se prát

Vedle hry s hračkami (manipulativní hry) existují ještě dva základní, neméně důležité typy hry:

1. motorická hra (všeliké poskoky, balancování, točení hlavou atd.)
2. sociální hra – hra „na něco“ (Já budu jako maminka a ty moje dítě, jo? – Dítě, pocem!)

Pozoruji však, že v posledních letech máme tendenci manipulativní hru preferovat a zbylé dva typy naopak upozaďovat. Někteří rodiče nejdříve ani nevědí, o čem mluvím, když se ptám na jiné typy her. Musejí chvíli přemýšlet, aby přišli na to, že vlastně opravdu existuje i „hraní bez hraček“. Proč?

Domnívám se, že roli hraje několik faktorů.

• Motorickou a sociální hru nelze tak dobře zpeněžit, reklama o ní tedy mlčí, a my pak máme tendenci na tyto typy her zapomínat.
• Zejména u motorické hry hraje roli i důraz na bezpečnost, který současnému rodičovství dominuje. S certifikovanými hračkami hrozí dítěti pochopitelně menší nebezpečí, že se zraní, než když někde běhá, skáče, pere se…
• Dále pozoruji touhu rodičů, aby hra děti „rozvíjela“; důraz je kladen na budoucí úspěšnost dítěte v konkurenčním prostředí. Tím, co se má rozvíjet, jsou ovšem téměř výhradně intelektové (a to zejména matematicko‑logické) schopnosti. A opět se tu chytá reklama – i když se zde těžko rozplétá, co je primární: zda touha rodičů po rozvoji, či reklama sugerující, že dítě potřebuje tuto „rozvoj stimulující“ hračku.
• Sociální hru pak dětem ztěžuje skutečnost, že mají oproti předchozím generacím silně omezené možnosti volné a nestrukturované hry s kamarády. Když si dříve hrály děti samy venku, měly tam ke hře spousty parťáků. Dnešní děti si často nemají s kým hrát. S vrstevníky sice kontakt mají, ale jde většinou o organizované aktivity v rámci školy či různých kroužků a tréninků.

Další nepravdou, kterou nám výrobci hraček podsouvají, je, že drahé hračky, které toho hodně umí, stimulují rozvoj našeho dítěte lépe než hračky jednoduché, obyčejné. Přitom je to právě naopak. S obyčejnou panenkou vymýšlí dítě spousty příběhů. S panenkou, která mluví a chodí, se hra často redukuje na mačkání knoflíku.

Jedna maminka mi vyprávěla podobný příběh o vláčcích: Její děti (dvojčata) si mnoho měsíců hrály s dřevěnými vláčky. Stavěly si všeliké dráhy, mosty a tunely. Spolupracovaly, jezdily s různými soupravami a hra je velmi bavila. Pak dostaly drahou elektrickou vlakodráhu. Měly radost, hned si ji pustily a koukaly. Ale za hodinu je to přestalo bavit. Vlakodráhu si prý za celý rok pustily třikrát: vždy když se chtěly pochlubit návštěvě. Zajímavé je, že s příchodem vlakodráhy si děti přestaly hrát i s dřevěnými vláčky. Zda to souviselo, či to byla náhoda, nevíme.

Méně hraček, více hry

Nedokonalé předměty slouží ve hře stejně jako dokonalé atrapy. Vedle toho však stimulují i dětskou fantazii. A pro příští hru se lehce změní v něco jiného. Obyčejný klacek může být chvíli holí, pak mečem, a nakonec puškou. Propracovaná maketa pušky zůstává provždy jen puškou (a jako taková svým způsobem legitimizuje násilí – což by však už bylo téma na celý další článek).

• Když má dítě méně hraček, má k nim hlubší vztah.
• Když má jednodušší hračky, více při hře zapojuje svou fantazii.
• A když je méně tlačeno do hry manipulativní a získá prostor a kamarády, vyhraje si i jinými způsoby.

Jeho osobnost se pak rozvíjí harmoničtěji.

Jedna maminka to popsala následovně: „Velmi nám pomohlo, když jsme omezili množství hraček. Najednou si děti začaly hrát! Myslím, že předtím nedokázaly v tom množství udržet pořádek a přehled: nebyly pány svých hraček, to hračky vládly jim.“

Zajímavý případ popisuje australsko‑americký výchovný poradce Kim John Payne:

Pětiletá Elise a její tříletý bratr Mikey prý měli doma „tuny“ hraček. Téměř si však s nimi nehráli. Zato rodiče neustále řešili spory: Elise se totiž vyžívala v třídění, přerovnávání a aranžování hraček, zatímco Mikey bořil, rozhazoval a rozbíjel. A Elise vřískala. Matka Elise a Mikeyho prý přečetla nespočet knih o sourozencích a sourozenecké rivalitě, problém však přetrvával. Až když na základě Kimových rad rodiče zredukovali množství hraček asi na desetinu, situace se zlepšila – a děti si začaly hrát.

Které omyly dnešních rodičů dětem nejvíc ničí život? Odpovídá dětský psychoterapeut Peter Pöthe: Největší omyly rodičů

Šlo totiž o to, že děti byly hračkami přehlcené. A každý z nich řešil tento nepříjemný pocit po svém: Elise se snažila získat nad hračkami kontrolu, Mikey je ničil. Teprve když hračky přestaly dominovat, děti se uvolnily.

Netvrdím, že čím méně, tím lépe, to rozhodně ne. Podle mých pozorování je však optimální počet hraček menší, než kolik jich dnešní děti v průměru mají. Příliš mnoho hraček snadno vytvoří chaos, jenž děti dostává do stresu – a tedy daleko od hravého nastavení. Často pak těkají od jedné hračky k druhé, ale nejsou schopny komplexní hrové činnosti, neponoří se do hry plně – což je škoda.

Právě při hře totiž děti přirozeně zažívají stav, který nazýváme nejčastěji po anglicku flow. Jde o stav plného, zaujatého prožívání přítomnosti. Dítě se soustředí, hra je pohlcuje a baví. V podobném stavu se nachází umělec, jehož právě „políbila můza“, či vědec, když dostal zajímavý nápad.

Při flow hltáme život plnými doušky. Nejlepší hra děti především baví, rozvíjí je až v druhém sledu. A právě, když na ten rozvoj vlastně zapomeneme, daří se nejlíp.

Podobně jako s hračkami to často přeháníme i s organizovanými aktivitami. A právě tomu se budu věnovat příště: Lovci lelků

Související čtení:
Payne, K. J.: Jednoduché rodičovství. Jota, 2015.

Co prožívá dítě trestané mlčením a nezájmem? Jeho trauma se naplno projeví v dospělosti: Jak nám rodiče vzali sebevědomí