„Potřebovala bych vlastně jen nějaké nástroje, jak být produktivnější v práci. Poslední dobou toho nikdy neudělám tolik, kolik bych chtěla. Do ničeho se mi nechce. Už dva měsíce se kvůli tomu cítím strašně.“ Jenže o půl hodiny později nemluvíme o stresu ani nestíhání, ale o tom, že pracovní výkon té slečny ovlivňuje její pocit vlastní hodnoty jako člověka.

Pomůcky proti prokrastinaci a režimová opatření zachraňují nejedné firmě existenci a nejednomu studentovi diplomku. Nebýt ranního budíku, seznamů úkolů, Togglu, Costlockeru, Asany, Trella, Basecampu a kdoví jakých ještě softwarových nástrojů na měření času a organizaci práce v týmu, polovina užitečných projektů vůbec nevznikne.

Jenže občas se z produktivity nenápadně stává posedlost. Když z práce chodíte čím dál později, vyčítáte si každou minutu brouzdání po internetu, když místo odpočinku neustále plánujete, že byste ještě měli tohle a tamto, když je váš vlastní pocit ze sebe samých přímo závislý na tom, kolik jste toho daný den udělali.

Nedělám dost, jsem špatný člověk

Možná máte neustále strašně moc práce, kterou nestíháte. Vždycky plánujete, jak ještě odhrnete tohle a tohle, a pak už bude klid. Ale ono vždycky přijde něco dalšího, co udělat „musíte“. V práci po vás vlastně ani nechtějí a nevyžadují, ať tam zůstáváte do osmi. Jenže když někomu říkáte, jak nestíháte a kolik toho děláte, za vším stresem, únavou a tenzí je vlastně jakýsi kousek uspokojení.

Možná je to právě naopak. Zas tolik toho neděláte. Ale srovnáváte se s lidmi, kteří fičí jako o život. A pořád máte pocit, že byste toho měli dělat víc. Vyčítáte si, že svým požadavkům nedovedete dostát.

Může za tím být ledacos. U slečny z úvodního příběhu to byl hluboce zakořeněný niterný pocit: Mám hodnotu jen tehdy, když jsem užitečná. A když nejsem užitečná dost, hodnotu nemám. Když jsem se na to zeptala, byla překvapená: „A to jsou i lidi, kteří to takhle nemají? Kteří si myslí, že mají na světě místo jen tak, protože jsou?“

Pracuji, ať se můžu mít rád

Kdybychom se nesnažily zjistit, kde se ten „strašný pocit“ z nedostatku produktivity v práci vzal, a taky proč se jí vlastně najednou do ničeho nechce, začaly bychom možná vymýšlet způsoby, jak pracovat víc. Udělat víc. Stihnout víc. Jenže věřím, že tím bychom jen krmily démona a posilovaly destruktivní postoj k sobě samotné. Šly bychom do pasti krátkodobé úlevy a dobrého pocitu z vlastní efektivity… a dlouhodobé nutnosti si nadále svou vlastní existenci něčím zasloužit.

Zvláštní je, že věci někdy fungují paradoxně. Když si připustím, že to, jak se mi daří v práci (a že se mi třeba zrovna nedaří) nemusí nijak souviset s tím, jaký jsem člověk, může se mi dost ulevit. Přestanu na sebe tlačit. A najednou to docela často jde samo.

Jak moc se tohle týká i vás?

Hlouběji se do tématu ponoříme v článku Výkonem k sebelásce…