Prokrastinaci, nutkání odkládat důležitou práci, silou vůle neporazíte. Přesto ji lze překonat.

Hned na začátku si budu muset obhájit dvě věci:

Zaprvé, nemám rád, když češtinu dobývají cizí slova. Jenomže prokrastinace nemá český ekvivalent. Není to poflakování se, lenošení ani odkládání, ale miš‑maš všeho, ještě doplněný zbabělostí.

„Výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu, rizikový fenomén pro duševní zdraví,“ říká o prokrastinaci výkladový slovník. Stručněji tu potvoru popsat nelze.

Zadruhé, na tomto webu vycházejí články o schizofrenii, chronických depresích, sebepoškozování. Připadám si tedy blbě, když v souvislosti s prokrastinací používám slovo „trpět“.

Lékaři ji nepovažují za nemoc a pilní lidé rádi prokrastinátory označují za obyčejné lenochy. Jenomže pokud jste tenhle stav někdy zažili, dobře víte, že to může být utrpení. Jen si vzpomeňte, jak jste strávili hodinu v naprosto pitomé počítačové hře, protože se vám nechtělo vyřídit půlminutový, ale nepříjemný telefonát.

Anebo diplomová práce! Pokud jste ji někdy v životě psali, tak jste paní prokrastinaci stoprocentně poznali – přesně jako studentka Martina z Vysokého Mýta: „Facebook, uklízení, práce… radši budu makat, než abych psala o něčem, co mě na jednu stranu baví, ale na druhou vím, že to psát musím.“

Nebývá to bez následků. Sražené prémie v práci, prodlužování studia a placení školného. Martina v těchto dnech doufá, že jí přijde složenka jen na tři tisíce korun a ne na 17 tisíc. Tyhle obavy se ale dají přežít, a možná vás nakopnou. Nejhorší je spirála pocitů marnosti a neschopnosti, která se stále rychleji roztáčí.

Prokrastinátor má tváří v tvář úkolům, jež si vytyčil a teď na něj čekají, strach: že bude práce sama o sobě nepříjemná a z toho, že v ní selže.

Nejste líní. Jen se bojíte

Pokud chcete prokrastinaci překonat, nejdřív si uvědomte, že to není lenost. Pecivál v životě obvykle nic pořádného neudělá. Člověk trpící prokrastinací ano – ale vždy až na poslední chvíli, emocionálně a často i fyzicky vyčerpaný.

Lenoch se nebojí ničeho, protože se vyhnul všem plánům a jen si tak lenoší, aniž by toužil po nějaké činnosti. Prokrastinátor má tváří v tvář úkolům, jež si vytyčil a teď na něj čekají, strach: že bude práce sama o sobě nepříjemná a hlavně z toho, že v ní selže nebo nebude tak dobrý, jak by chtěl.

„Práce, na které mi opravdu záleží, je právě ta, kterou bych rád udělal dokonale, takže ji odkládám,“ říká trefně podnikatel Ryan Waggoner.

Malé kroky a velké závazky

Jak tedy s touto čas žeroucí potvorou bojovat? Fantastickou radu, která mi změnila život k lepšímu, jsem objevil v knize Zen a hotovo Lea Babuaty.

Chcete jít běhat a ne a ne se odhodlat? Vždyť se přece nemusíte nutit do toho uběhnout deset kilometrů. Stačí se dokopat k tomu, že obujete boty a vyjdete před dům. Tam už nepůjde neběhat. Do hodiny sportování se takto vmanipulujete během třiceti sekund.

Upravte svou mysl

Mnoho článků doporučuje software, který umí blokovat v určitý čas určité stránky. Můžete se tak třeba od devíti do pěti vyhnout Facebooku, což by vám teoreticky mělo urychlit jakoukoliv práci, kterou u počítače musíte udělat.
Opomíjí to ale základní vlastnost prokrastinace: nezpůsobuje ji prostá existence Facebooku nebo webových her. Vaše mysl bude hledat únik vždy, když se bojí práce, nebo je jí frustrována. Musíte tedy změnit nastavení své mysli, nikoli svého počítače.

A přesně takhle funguje lidská mysl za spousty jiných okolností. Nechce se vám napsat dlouhý mail šéfovi? Stačí vypnout prohlížeč a zapnout Outlook. Klik. Klik. Psaní už pak přijde mnohem snáz, nejspíš samo.

Klíč je totiž ve stanovování si malých dílčích cílů, k nimž vedou jednoduché kroky. Jak se vám bude dařit jednotlivé úkoly plnit, činnost vás pohltí. Dostanete se do takzvaného flow, o kterém jsem psal v článku Starý recept na okamžité štěstí.

Osobně mi také pomáhá představit si, jak vlastně může vypadat neúspěch. Prokrastinaci často způsobuje ohromující, i když nepřiznaný strach ze selhání.

Když před sebou na listu papíru vidím napsáno „V nejhorším případě mi ten překlad pošlou zpátky s tím, ať opravím pár chyb“, najednou není důvod k úzkosti. (Pokud jste i potom zoufalí, jedná se patrně o projev rozsáhlejšího psychického problému a měli byste aspoň zvážit návštěvu terapeuta.)

A nakonec – všimli jste si, jak úžasně fungují termíny, do nichž se musí práce stihnout? Danu Arielymu z prestižní americké vysoké školy v Massachusetts a Klausovi Wertenbrochovi, působícímu ve Fontainebleau ve Francii, to nedalo, a provedli na studentech pokus: Vyzkoušeli, jak včasně se jim podaří odevzdat eseje, když dostanou pevně určený termín a když si jej budou moci určit sami.

Výsledek? „Lidé mají zřejmou snahu určovat sami sobě termíny, dokonce i drsné, aby překonali prokrastinaci. Studenti si mohli určit i pozdější data odevzdání, ale místo toho se přihlásili k takovým termínům, jež si vyžádaly větší nasazení a citelnější riziko (tím byla zhoršená známka za pozdější odevzdání). Zdá se, že podstupují nebezpečí špatných známek, jen aby spustili sebekontrolní mechanismus, kterým jsou pevné závazky,“ shrnují výsledky autoři experimentu.

Polopatickými slovy Martiny z Mýta, ze kterých jsem odstranil jeden vulgarizmus: „Když mi teče do bot, tak už musím začít něco dělat.“
 Tak do toho. Teď.