Jak se mi to všechno stalo? Kombinace psychedelik a komerční esoteriky. Následovala jsem „vedení“, snažila se uskutečňovat úkoly, prostě dělala praktická rozhodnutí o svém životě z tohoto přesvědčení. Ano, to je šílenství. Kvůli svému unikátnímu životnímu příběhu mám jistý dar žít s šílenstvím. Nikdy jsem výše uvedené nepovažovala za důvod neplatit nájem nebo pobíhat nahá po ulici. A jen velice zřídka jsem o tom něco málo prozradila jiným lidem.

Měla jsem kolem sebe mnoho lidí okolo duchovna a alternativní medicíny, kteří také žijí podle intuice, takže mi to přišlo tak nějak normální. Až dnes vidím rozdíl – že jim to funguje. Jejich cesty, jejich tvoření, jejich práce na sobě vedla k funkčnímu životu, ke kariéře v nějakém oboru, k manželství a dětem. To je pak v pořádku. Pokud vás vaše intuice vede k naplnění, úspěchu a radosti, nejspíš to opravdu bude intuice.

Moje cesta byla slepá. Zázraky nepřišly. A až po mnoha letech a množství úsilí vytvořit „to“ jsem narazila do zdi a postupně pochopila. Že jsem byla podvedena, podvedla sama sebe a naletěla „bytostem“. Probuzení je drsné. Vidím teď, co všechno jsem ztratila. Kvůli „vedení“ jsem zahodila svůj obor a ztratila kompetence, zakazovalo mi totiž práci na počítači. Vybudovala jsem si jinou práci, ale i tu mi pak „zakázali“.

Je mi skoro padesát a tápu, co dál se sebou. Mám schopnosti v mnoha oblastech, ale těžko hledám, jak se s nimi vrátit do reálného světa. Léta jsem šla za vizí, že budu pořádat seberozvojové semináře a učit lidi pohybu a pobytu v přírodě. Ale nějak se mi to nepovedlo. Teď chápu, že to nejspíš bylo tím mým rozpoložením. Vlastně bych něco takového opravdu ráda dělala, ale musím znovu najít sílu a sebedůvěru, a pak možná velice v malém.

Ráda bych sdílela svůj příběh jako varování. Protože psychedelika jsou dnes nesmírným hitem a „alternativní spiritualita“ je zase už mnoho let v podstatě nové majoritní náboženství, ke kterému se hlásí víc než třetina Čechů. Takže mnoho lidí má příležitost to všelijak smíchat. Někdy pozitivně, někdy ne, podle toho, k čemu máme sklony.

Až po nejzazší mez

V roce 2006 jsme s mým nejlepším kamarádem užívali hodně LSD a další látky jako ketamin. Do toho on byl nadšen do jisté esoterické autorky, která psala o andělech, vnitřním vedení a tak dále. Oba jsme měli i další oblíbené knihy a nauky – uvěřili jsme mimo jiné v takovou tu zjednodušenou populární představu o „minulých životech“.

Když jsme pak měli na tripu sdílené vize, kde jsme sami sebe zažili jako dva muže v jiné době, vyložili jsme si to jako minulý život, co jiného? A začali jsme „poznání“ onoho světa společně rozvíjet. Vyrostla z toho celá kosmologie, představa o historii vesmíru, kterou kamarád vytvořil při kouření marihuany. Mě do ní zasvěcoval. Líbila se mi a přispívala jsem vlastní fantazií.

V téhle kosmologii jsem já byla vesmírná bytost. Nebyl to můj nápad, ale přijala jsem ho ochotně. A on byl jiná, inkarnace jednoho z andělů. Celé to pak sepsal do dílka, které se dá dodnes stáhnout z internetu. Mysleli jsme si, že se „transformujeme“ a čeká nás nějaká ta cesta učení a léčení. Přestal pracovat jako programátor, věnoval se meditacím od paní D. a psaní své knihy. Já si vzala spotřebitelský úvěr, abych si mohla také dát pauzu od nekonečné práce u počítače (překládala jsem) a věnovat se „rozvoji“.

Iluze nám vydržela rok. Neviděli jsme, že to v realitě prostě nefunguje. Tedy, já to neviděla. On to nějak na podzim 2007 zřejmě prokoukl. Žena, kterou považoval za svou vyvolenou archandělku, o něj neměla zájem, jeho kniha a kresby struktury vesmíru ji neoslovily. Vrátil se do práce. Chvíli vypadal vyrovnaně.

Meditoval ve volném čase, mluvil o tom, že si najde přítelkyni. A neustále mi vyprávěl o svém novém duchovním poznání, úplně pod tlakem se mě snažil upozornit, co dělám za chyby. Dávala mi to hodně smyslu a bolelo mě, že se tím nedokážu řídit. Jednoho dne mě navštívil v mém pokoji, kde jsem se věnovala tripování na ketaminu. Smutně se na mě podíval a prohlásil: „Lžeš si.“ Pak za sebou zavřel dveře a zabil se.

Mohlo by vás zajímat

Nemůže za to

Je to chemie v mozku, říkáme. Tohle uvažování ale psychiatrickým pacientům škodí.

Přečíst článek

Až dnes chápu, jak to myslel. Mnoho let mi ta věta byla záhadou. Já totiž, místo abych se vrátila do reality, jsem dál následovala „vedení“. Na ketaminu jsem uvěřila, že přichází ekologický kolaps a třetí světová válka, úplně už hned. A odjela jsem na Nový Zéland, kde jsem očekávala, že mě vyzvednou mimozemšťané a zachrání mě odsud. Nepodařilo se, tak jsem to o pár let později zkusila znovu, v roce 2012 v Austrálii.

Nebezpečný svět

Díky mnoha zázrakům se mi podařilo při těchto dobrodružstvích se nezabít, naopak jsem prožila zkušenosti, které mě trochu probraly. Naučily mě víc respektovat realitu, například platit všechno, co se má platit. Kdo ví, možná to tak mělo být. Bohužel mi to nestačilo.

Dál jsem potkávala „bytosti“ při tripech na psychedelikách a šamanských medicínách, a dál jim věřila „vedení“ – dlouhý příběh na pokračování o tom, jak přichází katastrofa, a já mám úkol, který může pomoct, a musím se na něj řádně připravit. Ty obrazy byly děsivé i lákavé. Ujela jsem si na tom světě. Bylo to snadné, protože život ve skutečnosti je pro mě těžký.

Proč? Mám zvláštní životní příběh. Strávila jsem prvních dvacet let v téměř úplné izolaci od lidí a s minimem aktivit. Moje maminka s babičkou, které zřejmě trpěly neléčenou paranoidní schizofrenií nebo tak něčím, věřily, že po nás jde děsivá všudypřítomná mafie v čele s mým otcem. Každý „cizí“ člověk, dospělý, dítě, může být agent. Jediná ochrana: omezit kontakt s lidmi na minimum, doma úplně, ve škole s nikým nemluvit, nikomu nic neprozrazovat.

Prožila jsem dětství v knihách, příbězích, filmech a seriálech. Možná trochu jako dnešní „virtuální děti“, ale ty jsou alespoň v kontaktu s vrstevníky přes internet. Takový člověk má tak nějak přirozeně narušený kontakt s realitou. Když jsem se ve dvaceti letech osamostatnila, naučit se žít mezi lidmi byl boj. V psychedelických drogách jsem našla nástroj, který napřed pomáhal.

Byla jsem po nich otevřená, komunikativní, na společných tripech navazovala přátelství a učila se lépe chápat své nitro. Ale po pár letech se tento prostředek vyčerpal. Sama jsem si uvědomila, že už mě psychedelika dál neposouvají, ale nevěděla jsem, co jiného. A když přišel onen nejlepší kamarád, se kterým to vypadalo, že opravdu objevujeme něco hlubšího…

Paní D., ta esoterická autorka, které jsme věřili, se ke svému dílu dnes už nehlásí. Stala se věřící, lituje své práce a říká, že byla ve své naivitě a povrchnosti ovlivněna „démony“ a předávala to dál.

Nohama na zemi

Myslete si, co chcete, ale když jsem poznala tento křesťanský koncept, nesmírně mi pomohl. Vysvětluje totiž to, co jsme s kamarádem prožili. Říká, že když se jakkoli otevíráme (pomocí psychedelik nebo různých technik) a nevíme pořádně, co děláme, nemáme kvalitní vedení a ochranu, danou třeba vztahem s Bohem, můžou se na nás snadno napojit různé astrální bytosti. Nabídnou nám celou 3D realitu, kde jsme někdo důležitý, a pokud jí uvěříme, zkazí nám život. Přesně to dělá „ďábel“ a historie, ale i současný youtube, je plný příběhů lidí, kterým se stalo něco podobného.

Ve víře v bludný svět mě také roky podporovali dva léčitelé. Je mi záhadou, jak to mysleli – jestli ty příběhy opravdu brali vážně, jestli šlo hlavně o byznys, prostě práce, bavit se s klientem o čemkoli, čeho má plnou hlavu… nebo jestli v tom byla nějaká jiná logika.

Já vím, podle oficiální ideologie naší společnosti, vědeckého materialismu, nic takového jako démoni neexistuje. Velká škoda, protože tohle varování by měl dostat každý, kdo se chystá experimentovat s vědomím. Křesťanský jazyk je opravdu nejpřesnější. Ale určitě to samé jde celkem rozumně přeložit i do jazyka psychiatrie nebo psychologie. Ten sice nevěří na „bytosti“ a vyznává zvláštní představu, že náš mozek je jediné vědomí ve vesmíru, ale určitě jde mluvit o podosobnostech, superegu, vzpomínkách z dětství a po předcích.

Ono je vlastně jedno, jestli je zdroj obrazů vnitřní, nebo vnější, důležité je držet si od nich odstup. Nebrat je takto vážně. Nepropojovat slepě kdejakou vizi s představami z esoteriky. Nebýt s tím sám, promluvit si s někým. A hlavně, žít v realitě, dívat se jí do tváře, řešit skutečný život, práci, vztahy, všímat si, co funguje, co vede ke štěstí a naplnění. A pokud nějaká „cesta“ směřuje k opaku, k izolaci, přehodnotit ji.

Markéta, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh? Napište nám na email redakce@psychologie.cz.