„Vím, že nic nevím“ a „všechno už někým bylo napsáno“. Tyto dvě věty mi poslední dobou se železnou pravidelností vytanou na mysli pokaždé, když se blíží termín, kdy bych měla mít v paměti počítače připravený textový dokument, který pak přiložím do mailu pro redakci Psychologie.cz. A je to smrtící kombinace, ty dvě věty!

Zkuste napsat článek o tom, jak žít, co jak dělat a nedělat, co je správné a zdravé a co ne, co čtenáře přivede k pocitu štěstí, individuálního či vztahového – když po letech zkušenosti víte, že žádná pravda není absolutní, že v mnoha případech je nakonec všechno úplně jinak, než se zdálo, a že účinek jakéhokoli zásahu do života je omezený časem, prostorem, osobnostní strukturou dotyčných a stovkou dalších faktorů. A v neposlední řadě náhodou.

Zkuste psát s pocitem, že píšete důležitou věc, že tvoříte něco, co musí být napsáno a přečteno, když dobře víte, že všechna ta vaše moudra už sepsaly stovky, ba tisíce jiných. A že další miliony je znají z vlastní zkušenosti. A že se lidské psýché nakonec možná úplně nejjednodušeji a bezoblačně žilo před vším tím mudrováním, než pračlověk začal ta životní moudra sbírat a trousit.

Chvilku fungovala lest, kterou jsem si na sebe sama vymyslela – neradit, jen popisovat viděné. Vyvázala jsem se tak z povinnosti poučit, být v roli mentora, který ví a zná. Psala jsem tedy jednu dobu jakési „laické kazuistiky“. Popisy případů. Vymyšlených, poskládaných z množství skutečných příběhů, kterých jsem měla tu čest se dotknout, a učesaných do stravitelné podoby. Z takového příběhu si každý vezme to, co potřebuje, říkala jsem si. Právě a konkrétně on, právě v dané situaci a právě v danou chvíli. Postačí jen jednoduše popisovat viděné. Zcela jistě bez hodnocení, to bezpochyby, ale také bez definovaného závěru a ponaučení.

Viděné… Jenže – co já vidím? Respektive koho já potkávám, s kým si povídám, čí životní příběhy se mi dennodenně dostávají do očí, uší, hlavy, do srdce? Jsou to příběhy těch, kteří se v určitém momentu svého života rozhodli požádat o pomoc se svými potížemi, s nepřízní životních okolností, s příznaky duševní disharmonie. Řekli si o sdílení, o podporu, o pohled zvenčí. Což je specifická skupina lidí. Jsem tudíž ta poslední, kdo může referovat o běžném životě! Když popisuji viděné a slyšené, nepopisuji lidský osud a jeho zákruty v celé šíři.

Popisuji zákruty životů lidí ze specifické skupiny. A i kdyby čtenář patřil do stejné skupiny – je mu můj úhel pohledu dobrý i k něčemu jinému než jen ke konstatování, že A. P. to vidí takto? Lze ty příběhy brát jako návody, nebo alespoň jako inspiraci? Nebo je rozumnější a patřičnější číst je spíš podobně, jak čteme třeba povídky? Přikláněla bych se k tomu druhému způsobu. Včetně dopadů takového čtení, jak je známe všichni, co jsme kdy přečetli něco, co nás oslovilo, inspirovalo, tvůrčím způsobem nasměrovalo a posunulo dál.

Mimochodem, mám ještě básničky. To jsou zase taková razítka. Otisky mého momentálního emočního naladění, třeba i po rozhovoru s někým z těch výše zmíněných, na papíře nebo na monitoru počítače. Nějak mi uvnitř je a dám to do několika mála slov. Čím méně, tím lépe. A to už vás nemusí zajímat vůbec. I když – nechat na sebe působit emoce toho druhého je někdy účinnější způsob změny než vyslechnout si jeho názory.

Napište si vlastní článek

A ještě jeden druh psaní mě u těch úvah napadá, na první pohled paradoxně, ale vlastně zcela logicky, v souladu se snahou vyhnout se psychopsaní. Automatické psaní. Druhý konec verbálně kreativního spektra, když na tom prvním jsou návody na štěstí. Tady už si svůj „článek“ napíšete úplně sami a mne nebudete vůbec potřebovat.  Prostě dáte na papír vše, co vás bude napadat, bez přemýšlení, bez vědomé kontroly.

Na takovéto spontánní, neautocenzurované psaní se můžete dívat jako na kratochvíli, na hezkou zábavnou zbytečnůstku. Někdo si tuto metodu může spojovat s parapsychologií, se vzkazy ze záhrobí a kdoví čím vším ještě. Ale také a hlavně ji – spolu například s Freudem nebo Jungem – lze považovat za cenný nástroj (sebe)poznání, okno do nevědomí.

Víte vy co? Nechcete si to spolu zkusit? Hned teď, nebo možná ještě lépe v některé ráno těsně po probuzení, než mozek zajede do běžných bdělých kolejí. Nebo v noci, když už málem spíte, někde na pomezí mezi kontrolovaným myšlením a vůlí nezkrotitelným snem. Nebo po relaxaci. Nebo po běhu přírodou. Nebo v přestávce mezi Mozartem a Bachem ze sluchátek… Vy už budete vědět, kdy je vaše mysl nejsvobodnější a nejméně zideologizovaná společenskými pravidly a dogmaty.

Vezmeme si tužku a papír, nebo si otevřeme v počítači nový dokument – a pojďme na to! Pište, co vás napadá, volně, zachycujte proud slov. Popište třeba jednu stránku, nebo jednoduše pište, dokud to tak cítíte. Pak si napsaný text přečtěte. Třeba několikrát. A „pomeditujte“ nad jeho obsahem, nad souvislostmi. A pak si ho projděte ještě jednou dejme tomu s týdenním odstupem. Poznamenejte si, co ve vás přečtení textu vyvolalo za pocity a na jaké vás přivedlo myšlenky. A pak se na to vše podívejte ještě jednou třeba za měsíc, a zase po půl roce.

Ani po takovémto složitém a časově dost náročném postupu s největší pravděpodobností nebudete dokonale znát své podvědomí a už vůbec ne své nevědomí. Ale budete mít nejspíš aspoň trochu jasno v tom, co vám konkrétně může automatické psaní nabídnout. Odstup, nadhled, zastavení, prohloubení vnímání svého nitra, povzbuzení tvořivosti, nastartování proudu nápadů, intuitivní pohled do budoucna, nebo jen rozptýlení každodenních starostí, což mimochodem také není málo. A třeba kromě čtení knih a článků dostanete také chuť psát. Já jdu na to!