Vždy bylo zřejmé, že žádná věc by neměla pražádný smysl, kdyby se její význam vyčerpával v její bezprostřední funkci a jevové podobě, protože všechny věci přesahují do onoho světa. Pokud má člověk v úmyslu vědomě obsáhnout tuto pravdu, musí začít nacházet a kultivovat neustálý pocit sepětí s mocí, která stvořila věci tak, jak jsou. Tím se stává mnohem citlivější a jeho schopnost vnímat spojení s nevědomou neviditelnou realitou sílí.

Snahu najít zdravý přístup k nevědomým celkům není vlastní jen mně samotnému, ale každému, kdo se cítí být uvnitř zasažen něčím, čemu nerozumí, každému, kdo se cítí být svým prožíváním či myšlením ohrožen i přesto, že příčina se jeví ležet ve vnějším světě.

Zpočátku to tak málokdo vnímá, protože na to, co se v něm děje, hledí spíš jako na poruchu, kterou je třeba odstranit. Proto je jakákoliv snaha najít přístup k nevědomí citlivá a strategická individuální záležitost.

Vědomí obohacené o tělesnost sílí, snáší větší míru prožitků. Nevytěsňuje je okamžitě, umí je vnímat již v zárodku, má je pod vnitřní kontrolou, nevylévá je na druhé. A nesnaží se je analyzovat dříve, než proběhnou.

Vždy, když se člověk setkává s něčím, co je mimo jeho běžnou zkušenost a ohrožuje jeho osobnost, mobilizují se v něm předsudky a vzdor vůči všemu novému, co nezná, nehledě na utrpení, které s sebou taková zkušenost přináší. To je pochopitelná, každodenní zkušenost. To, že jsme náhle či pozvolna konfrontování s vlastní a přitom neznámou tváří, se zpravidla projeví jako krize, která má mnoho vnějších podob a symptomů. Do krize se dostáváme vždy, když způsob života, myšlení a chování, který vědomě volíme, popírá to, co jsme. Tento proces lze jednoduše nazvat sebeodcizením.

Pokud považuji proces sebepoznání za opak, tedy za cestu k probuzení, tak musím připustit změnu pohledu na stín jako takový. Stín osobního nevědomí není nepřátelský. Jenom se tak jeví, protože lpíme na známém a přijatém obrazu sama sebe. Takže ten, kdo se chová nepřátelsky, není stín, ale naše vědomé reakce na něj.

Analýza vědomí

Do krize nás tedy přivádějí naše vědomé postoje. Proto je nasnadě, že první, co v rovině jevů mapujeme, je stav vědomí a úroveň schopností používat nástroje sebepoznání integrativním, tedy slučujícím způsobem. Způsobem, který sjednocuje.

Analýza vědomí je velmi důležitý prvek, protože přístup k pravdě bude vypadat jinak u konzervativního, materialisticky založeného vědce, kterého opustila manželka, než u nábožensky založené ženy, která ztratila dítě. Oba si však zaslouží najít úlevu od utrpení, které je souží. Obě dvě situace mohou být spouštěcím tlačítkem krize, která je přivede k někomu, kdo jim pomůže se v nové duševní realitě vyznat.

Vědomí je navyklé sloužit zájmům vnější osobnosti, řekněme ega. Protože je tak ve většině případů přizpůsobeno. Nehledě na jeho obsahy zkoumám na počátku tyto důležité faktory:

• Všechny symptomy krize, ať už se projevují v myšlení a prožívání či jsou somatizovány.
• Úroveň náhledu, sebereflexe a rozlišování.
• Stav funkcí úsudku i vnímání a schopnosti vytvářet si vlastní úsudky.
• Roviny egoismu, osobní důležitosti, nároků na absolutní pravdu, idealismu, víry, náboženského cítění.
• Morální vyzrálost a kontakt s instancí, které se říká svědomí.

Nemám pro to žádné škatulky, ani měřítka, protože neexistují. Terapeut neurčuje, co dotyčný smí a nesmí prožívat, ale jde o to, aby pomohl člověku rozlišit, kde si svým neuvědomělým počínáním škodí. Zároveň jde také o to, aby člověk získal přehled o tom, jakými nástroji a v jaké kvalitě je vybaven na další cestu.

Není toho málo, ale orientovat se ve vědomé osobnosti je nesmírně důležité, abychom mohli alespoň trochu předpokládat, čeho se dočkáme od nevědomí. Vlastní práce s nevědomím je pak o něco snazší. Jak zkoumám vědomí a popis toho, jaké to přináší výsledky, je mimo rámec tohoto článku.

Prožitková sebeanalýza

Dalším krokem v sebepoznání je umění prožitkové sebeanalýzy. To je název pro schopnost aktivně nahlížet do vlastního nitra. Prožitková analýza je o umění prožívat a prožité analyzovat. Jedno nesmí svou mohutností zastínit  druhé. Považuji za nutné tento aktivní proces propojit s uměním vědomého vhledu tak, aby část vědomí dokázala prožívat a část nahlížet a nebyla prožíváním stržena.

Kultivace či rozvíjení vhledu je doslova intenzivní rozvíjení schopnosti prožívání a sledování duševních jevů přístupných lidskému vnímání. Praxe kultivuje schopnost vhledu do tří základních charakteristik jevů, jež hodláme pozorovat, prožívat a analyzovat.

Pomíjivost – což se jeví jako velmi účelné, protože v rámci např. temných emocí má každý pocit, že to už nikdy neskončí, má pocit uvěznění. Vhledem na pomíjivost se dotyčný učí prostupovat prožitky v celém jejich průběhu.

Útrpnost ‑  náhled na duševní bolest a utrpení, které konflikt mezi vědomou osobností a nevědomím v různých intenzitách a formách provázejí a neosobnost těchto jevů (což je velmi pokročilá praxe vhledu a její objasnění nenáleží tomuto článku).

Podle stupně řadím rozvíjení uvědomování na tři úrovně:

• Úroveň těla a tělesných pocitů (tíha, tlak, napětí, bolesti, mravenčení, teplo, chlad, svírání…)
• Úroveň cítění, tedy schopnost cítit nejen emoce, ale i pocity, (umět je od sebe rozlišit) a určit jejich vztah k vnějším objektům (projekce)
• Úroveň obsahů mysli a stavů mysli, tedy myšlenkové, obrazové a fantazijní doprovody a jejich vztah k vnějším situacím a objektům (projekce)

Vědomí touto řemeslnou činností vyzrává a je schopno unést prožitky, které dříve vytěsňovalo či se pod jejich vlivem hroutilo. Stín polarizuje osobnost, což s sebou přináší velké napětí, méněcenné a temné prožitky, jejichž tíhu zpočátku nedokážeme unést. Vyhýbali jsme se jim. Vědomí sice sílilo získanými vědomostmi, ale ty jsou v takové chvíli ty tam. Bez řemesla není výsledků, to každý, kdo se potýká s vlastním nevědomím, ví. Krize vždy ukáže, kde jsou slepé skvrny vědomí, kde je vědomí jednostranné, tedy slabé, a proč.

Cítit své tělo

Zkrátka a dobře, v té části, o kterou jde, je zpravidla duch od těla oddělen. Když procházím s klienty jejich vnímání těla, většinou se necítí. Hlava a dost. Někteří cítí břicho či hrudník, někteří končetiny.

Vědomé vnímání těla, tedy ukotvení vědomí v těle, pomáhá propojovat intelekt s tělesností a emocionalitou.

Přežívá‑li člověk pouze ve svém intelektu, oddělen od těla a jeho pocitů, od citového života a emocí, může libovolně plout na vlnách svého myšlení a konstruovat jakoukoliv teorii o životě, aniž by si všiml, že se čím dál více uzavírá životu a okolnímu světu. Takový stav není dobrým východiskem pro život v partnerství či ve společnosti, natož východiskem pro poznání jakéhokoliv druhu kromě hromadění vědomostí.

Vědomé vnímání těla, tedy ukotvení vědomí v těle, pomáhá propojovat intelekt s tělesností a emocionalitou. Vědomí obohacené o tělesnost sílí, snáší větší míru prožitků, nevytěsňuje je okamžitě, umí je vnímat již v zárodku, má je pod vnitřní kontrolou, nevylévá je na druhé a nesnaží se je analyzovat dříve, než proběhnou. Protože se učí prostupovat skrze ně, dokud o sobě nepodají obraz, neobohatí jej o obsahy, které nesou, a neodhalí zdroj, z něhož povstávají.

Mýty, sny, mandaly

To, jak probíhá dialog mezi vědomím a nevědomím, je otázkou imaginace, která však nemusí být chápana doslovně tak, jak její popis podává analytická literatura. Je tolik variant a možností jak navázat dialog.

Ten, kdo je obrazový typ, může snadno personifikovat a uplatnit svoji vžitou představivost, někomu se vybavují jen vnitřní hlasy, někdo je vybaven takovým cítěním, že samo o sobě stačí k tomu, aby se organizovalo do pocitových stavů, ze kterých se utvářejí vnitřní celky, jejichž charakteristiku lze dovršit dalšími technikami. Podstatné pro jejich zobrazení a propojení je další vědomé úsilí, které podporujeme tvůrčími technikami.

To, že se dají nevědomé celky personifikovat, že s nimi můžeme aktivně  rozmlouvat, že sepisujeme mýtus, pracujeme se sny, vizemi a snovými obrazy, že člověk kreslí mandaly, pracuje na technikách vhledu a na umění zacházet s afekty, je náročná a v procesu osobní integrace velmi prospěšná věc.

S dobrou vůlí, plným nasazením a zdravým rozumem lze dosáhnout proměny postojů a postupně integrovat nevědomou osobnost. Ale tady vědomé úsilí pro mnohé z nás nekončí. Stín je totiž hlavně morální problém pro člověka, a proto má značný přesah do onoho světa a věčných duchovních otázek souvisejících s tématy viny, ctností, hříchu, přijetí, odpuštění a odevzdání se vůli, která přesahuje rozměr lidského chápání.

Mnozí z nás prožívají duchovní zrození pro tento svět. A protože nevyznávají žádné náboženství, postrádají systémový most mezi profánním a posvátným světem. Proto další osud jejich duše závisí nejen na tom, jak se dokážou vypořádat s úřadující nevědomou silou, jež svou bytostnou povahou přesahuje lidský rozum a jeho chápání, ale také na tom, jakým zkouškám víry budou ve svém rozumu vystaveni za temných nocí duše. Tato mysticko – spirituální část sebepoznání není, jak se jeví z pohledu vnějšího světa, ničím ojedinělým, ale ožehavou otázkou více než poloviny těch, s nimiž jsem se na duševní rovině setkal.

Osobní přístup k psychologii

Mou snahou je přiblížit vám psyché ve světle mých vlastních zkušeností. Tím je dáno a tedy i nad slunce jasnější, že každý je majitelem jiného přístupu. Každý přistupuje k psýché odjinud. Někdo je psychologem, protože se tomu vyučil. Někdo je už takový člověk, a proto se tím zabývá. Je v tom rozdíl.

Jeden vstupuje na pole zkoumání vnitřního světa skrze naučené vědomosti přijaté z vnějšího světa, druhý otvírá dveře vnitřního světa přímo a posléze si doplní vědomosti. Jeden má mystické zkušenosti, jež ho přivedou k psychologii, jiného psychologie dovede k posvátným zkušenostem. Pro všechny však platí jedno a to samé morální pravidlo: Když nevidím za “oponu”, neznamená to, že tam nic není.

Problém moderního člověka je hlavně ten, že dokud věci nevidí venku, neexistují.

Nad psychologií naštěstí bdí zákon osobní zkušenosti. To, co jsme se naučili ve škole, prostě zdaleka nestačí, protože jedině vlastní prožitá zkušenost nám dává autentické poznání. A u některých z nás se poznané zřetězí v přístup, který může pomoci druhým najít ten jejich vlastní.

Nepřistupuji k psychologii jako k dogmatu. Naopak, vytvářím z ní pružný přístup k neohraničenému, neviditelnému světu. Ve snaze poznat podstatu psychických sil se ptám na jejich vnitřní výstavbu, hledám jejich dlouhý stín, objevuji vzájemné vztahy mezi tím, co znamenají, v jakých podobách se nám představují, jaký mají charakter a mezi tím, čím doopravdy jsou.

Psychické síly plní a utvářejí lidské nitro. Proto si musíme stále a znovu připomínat, že mluvíme o objektech vnitřního neviditelného světa a o jejich projekcích či přenosu do vnějšího světa. Problém moderního člověka je hlavně ten, že dokud věci nevidí venku, tak neexistují. Tak to bohužel často platí pro celý jeho vnitřní svět.

Chceme‑li skutečné poznání, nepátráme pouze ve svém vědomí, ale hledáme spojení s nevědomou realitou, jež sama v sobě ze své podstaty nese smysl a účel věcí, které se nám v životě dějí proto, abychom poznali pravou podobu sama sebe.