odemčené

Trápí mě tvé trápení

Není snadné přihlížet, jak to jde s blízkým člověkem z kopce. Co můžeme dělat?

18:21
Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová
Psycholožka

23. 1. 2020

Svět je plný malých i dospělých dětí, které by strašně chtěly pomoci svým rodičům – jenže ti si budují svůj život pořád stejně nešťastně. Plný partnerů, kteří vidí obrovský potenciál ve svém protějšku – ale ten nemá nejmenší zápal ho rozvíjet. Většina z nás má známého nebo kamaráda, kterému by se mohlo dařit mnohem líp, kdyby se sebou aspoň trochu něco dělal nebo kdyby neopakoval pořád stejná špatná rozhodnutí. Můžeme zachraňovat druhé lidi proti jejich vůli? Jistěže ne. Ale nemusí to nutně znamenat, že jsme úplně bezmocní.

Mám přítele. Je šikovný, inteligentní, jen si nevěří. Je v podřadné práci, druzí lidi ho neberou vážně. Myslím, že mrhá svým potenciálem. Navrhla jsem mu pomoc, ale jediný, kdo to chce řešit, jsem já. Sám se mě snaží upokojit svými plány, ale k činům se nedostane. Nevím, jestli je to z jeho strany pohodlnost nebo strach, napsala do redakce čtenářka Jana.

Velmi podobný problém se objevil v poradně v souvislosti s kamarádem alkoholikem. Zhruba v tomto znění: Je to moc milý, laskavý člověk, který by neublížil ani mouše. Bohužel nevydrží ani den bez drog nebo alkoholu. Když jsem začala dávat najevo, že by s tím měl něco dělat, začala se každá naše konverzace točit okolo toho, že si zase něco dal, a posílá mi fotky a videa, kde hraje alkohol hlavní roli. Náš vztah se proměnil na „rodič x dítě“ a vím, že to není správně.

Obojí ilustruje tentýž příběh: Máme blízkého člověka, máme ho rádi i se zjevnými chybami a chceme, aby se mu dařilo dobře. Máme i pocit, že víme, co by bylo potřeba. A těžko se nám dívá na to, jak si dotyčný dál a dál kazí život a zůstává ve stejném neštěstí.

K čemu taková situace vede velikou část z nás, mnohé terapeuty nevyjímaje? Začneme milovaného člověka zachraňovat. Prakticky za dotyčného převezmeme zodpovědnost, začneme se chovat tak, jako by sám nebyl dospělý a kompetentní řešit svou situaci, a děláme věci, které by měl dělat on sám:

  • Trávíme čas vymýšlením a hledáním možných řešení, která by mu mohla pomoci.
  • Čteme na internetu články na dané téma, případně mu je přeposíláme.
  • Když řešení vymyslíme, začneme je nenápadně podstrkovat i opakovaně nabízet.
  • Ptáme se v okolí na rady, „co s ním máme dělat“ nebo co by měl dělat on sám.
  • V konverzacích s ním se čím dál víc točíme kolem toho, co je problematické, a snažíme se na druhého výchovně působit.

A všechno to s největší pravděpodobností k ničemu nepovede. Asi tak jako u Lenky a jejího přítele: První měsíce s mým přítelem byly fajn. Pak začal být depresivní. Skončil se školou i s prací, přestali jsme kamkoliv chodit, jen jsme doma koukali na filmy. Odmítal jakoukoliv léčbu a cokoliv, co by mohlo zlepšit jeho situaci. Byla jsem s ním takhle skoro dva roky. Pořád jsem si říkala, že to přece musím chápat, že je to nemoc a že ho v tom musím podržet a pomoct mu z toho ven. Nemůžu ho přece opustit, když má depresi.

Nabízela jsem mu kontakty na terapeuty nebo že mu pomůžu s životopisem, hledala jsem mu kontakty na networking a věci, co by mu mohly pomoct v kariéře, nabízela jsem mu i stěhování ke mně domů kvůli úspoře peněz za nájem. Nikdy nic z toho nevyužil. Když jsem něco potřebovala já, on mi nepomohl. Tak jsem musela začít být nezávislá a starat se o sebe sama. Jenže to mu taky vadilo, že ho nepotřebuju. Začali jsme se hádat. Chtěla jsem s ním dospělý život, společné bydlení, děti. Jenže k tomu by bylo potřeba, aby on začal něco reálně dělat, nejen o tom mluvit (nebo mlčet). Místo dospělého partnerství jsme se k sobě začali chovat, jako bych byla jeho matka.

Čím více zodpovědnosti druhému vezmeme, tím míň mu jí zůstane

Představte si, jak by to vypadalo, kdyby každý dospělý člověk nosil na zádech stejně velký batůžek, ve kterém jsou jedny váhy a deset litrů živého, barevného a emocemi prostoupeného prášku. Máte to? Vidíte, jak se ta živá substance přesýpá a přelévá jako písek? Tím pískem je naše zodpovědnost za vlastní život a za svá vlastní rozhodnutí. A oživený a okořeněný je ten písek naší intuicí, moudrostí, rozumem, pamětí a celou životní zkušeností, která je zapsaná v naší vědomé i nevědomé mysli. A taky je tu životní síla k jakékoliv akci. Jinými slovy všechno, co potřebujeme pro to být autory svého vlastního života.

Kdykoliv se ocitneme v situaci, kdy je potřeba něco rozhodnout (ať už je to velká věc typu volby práce, anebo maličkost typu odeslání jednoho e‑mailu, nebo pozdravení prodavačky v obchodě), použijeme své váhy a živý písek. Protože je ta substance tak živá a moudrá, ve zdánlivě podobné situaci se váhy klidně převáží jednou nalevo, jednou napravo, abychom podle kontextu a podle našeho vnitřního stavu a rozpoložení udělali sami pro sebe ta správná rozhodnutí (nebo v některých případech abychom udělali vůbec nějaká). Ve zdravém a ideálním světě to funguje tak, že každý člověk si nese svůj batůžek a má tam svých kompletních deset litrů živého písku, které mu pomáhají v navigaci životem.

Je strašná spousta lidí, kteří svůj vlastní batůžek nést nechtějí. Připadá jim moc těžký. Bojí se rozhodovat sami za sebe nebo to prostě neumí. I kdyby třeba proto, že za ně jejich batůžek odjakživa někdo nosil, nebo celý život slýchají, že jejich váhy jsou špatné a pokažené. Budou se snažit si batůžek s někým vyměnit a řešit životy kohokoliv jiného, jen aby nemuseli řešit ten svůj (i to je bohužel motivace některých zdánlivých zachránců, a proto je důležité snažit se být k sobě upřímný ohledně vlastních úmyslů a záměrů). Při různých příležitostech budou házet svůj písek všude kolem, budou zkoušet veřejně i tajně odsypávat svůj písek do cizích batůžků a spílat druhým nebo osudu, že oni sami za nic nemůžou, že oni jsou ti ošizení, podvedení, příliš hodní.

Téma, o kterém píšeme dnes, ale ukazuje trochu jinou situaci. Tedy tu, kdy druhým lidem ubíráme jejich vlastní písek, jejich vlastní zodpovědnost a přihazujeme ho na svá ramena. To může být samozřejmě dáno taky nezdravou motivací – třeba nám může být příjemný pocit, že druzí si bez nás neporadí, nebo jsme tak trochu spokojení jako hrdinové‑spasitelé. Ale taky je docela dobře možné, že tomu druhému opravdu chceme hlavně pomoci, protože ho máme rádi.

Tak či tak je v cizím batohu písek mrtvý, nenese už s sebou intuici a moudrost a vitalitu k řešení – to umí jen na zádech majitele. U cizího člověka jsou to prostě jen prachsprosté starosti. A co se děje s tím, komu bylo takhle pomoženo? Má míň svého vlastního písku. Míň zodpovědnosti. Tím pádem i míň motivace cokoliv řešit. Proč taky, když tu je někdo jiný, kdo to řeší za něj. Velmi často tak platí, že čím víc tlačí a řeší zachránce, tím míň o cokoliv jde zachraňovanému.

Přesto můžete pomoci zásadně – v hranicích vlastního písku

Znamená to tedy, že bychom se měli odvrátit jeden od druhého, starat se jen sami o sebe a vzájemně se neplést pod nohy? Znamená to, že není možné někomu pomoct, správně ho navést, motivovat? To samozřejmě ne – takové tvrzení by bylo v rozporu s životní zkušeností (navíc kdyby nebylo možné, aby jeden člověk pomohl druhému, psychoterapeuti by mohli profesi pověsit na hřebík). Jde jen o to si uvědomit, že v životním příběhu, a tedy i v trápení druhého člověka, budete vy vždy hrát jen jednu z mnoha vedlejších rolí. Nic víc, ale taky nic míň.

Zkuste si vzpomenout na to, když jste vy sami v dospělém životě procházeli něčím těžkým. Nějakou náročnou životní fází plnou překážek a bolestí. A zkuste si vybavit lidi, kteří vám v té době opravdu účinně pomohli.

Dejte si na to chviličku. Co to bylo za lidi a situace? Jakou roli v tom vaši blízcí sehráli? A převzali tehdy zodpovědnost za vás, nebo vás jen podrželi, abyste si dokázali pomoci sami?

Když přemýšlím nad svými vlastními lidmi v kritických momentech, nic za mě neřešili. Prostě tam byli a měli mě rádi. Vyslechli, popovídali, podpořili. Nechali mě přespat na gauči. Šli se mnou čekat do čekárny k doktorovi na výsledky. Nebrali na sebe roli zachránce, nesuplovali roli moji. Prostě se dobře zhostili svojí role „dobrý kamarád“. Je to plivnutí v celém životě, ale jsou chvíle, kdy je to zatraceně důležité plivnutí. Stačí vědět, že někde je někdo podporující, kdo vyslechne a bude vnímat, a člověk sám už dokáže ledacos.

Vnímat hranice svého vlastního příběhu znamená starat se o sebe i o své vztahy

Vrátím se ještě na moment k metafoře s živým pískem v batůžku na zádech. Máme‑li v něm schovanou zodpovědnost za svůj vlastní život, je ale dobré si uvědomit, že náš vlastní život, to jsou i naše vlastní vztahy. Náš podíl na vztazích v rodině, v partnerství, v přátelství.

Pokud je můj manžel zrovna depresivní, není moje zodpovědnost být depresivní taky, nemám povinnost se z toho rozsypat. To je manželův příběh – já mám zase ten svůj. Ale můžu v jeho příběhu hrát důležitou vedlejší roli manželky, která ho byla ochotná vyslechnout, podpořit a podržet (s klidem v tom, že nemusím být jediná vedlejší postava a že rozhodnutí nadále dělá hlavní hrdina, v tomto případě manžel).

Ve svém vlastním příběhu jsem pak hlavní hrdinka, která tvoří příběh svého manželství jako příběh o dvou lidech, kteří si vzájemně pomůžou. Hrdinka, která tam může pro muže prostě být, snažit se mu porozumět a vytvářet bezpečné prostředí pro to, ať on sám může udělat to, co potřebuje. Ideálně tak, ať je to pro mne samotnou udržitelné v rámci mého vlastního příběhu.

To znamená starat se nejen o manžela, ale i o sebe. Hledat oporu i pro sebe, zase u svých lidí a činností. A když měsíce plynou, muž k žádným krokům nedozrává a já se trápím, nezbývá než vytáhnout svoje váhy a svůj smutný, unavený a zklamaný písek. Zkusit víc mluvit o sobě, o svých potřebách, o svých pocitech, naději a viděném potenciálu u druhého člověka, ale taky o svých frustracích.

Bývá to i tak, že někdy je to správné rozhodnutí prostě odejít. Tak jako Lenka z našeho příběhu je nakonec ráda, že její vztah skončil – protože její roky utíkají a ona vidí, že bývalý přítel ani po rozchodu nedělá nic pro to, aby začal žít vlastní dospělý život, a že by spolu nebyli šťastní. Samozřejmě tohle je něco, co se snadno řekne, hůř udělá. Podobná rozhodnutí umí být bolestná a těžká a trvá, než nazrají.

Co může být těžké na tom ponechat si v cizím příběhu jen vedlejší roli? Vědět, že…

Být dobrý přítel, hodná babička nebo prima sestra není málo

Pro většinu lidí je těžké přijmout ten paradox: Náš úkol v životě druhého člověka je omezený, obvykle by se dal shrnout do slov „prostě tam být“. Nemá smysl si ukrojit víc, než se vejde do naší role dobré kamarádky, dobré sestry, chápavé tety. Pohybujeme se v mezích svého vlastního batůžku. Ale zároveň – ono i tohle málo znamená strašně moc.

Vidět to trochu jde na příbězích vyléčených narkomanů. Pokud se začali léčit kvůli někomu jinému (protože to chce máma nebo aby neztratili přítelkyni), často v léčbě stejně selžou. Uspějí, až když se jdou léčit kvůli sobě. Současně ale platí, že aby měli motivaci mít svůj vlastní opravdový život, je potřeba, ať jsou tam nějaké dobré funkční vztahy. Prostě ať jsou v jejich životě věci a lidi, kvůli kterým stojí za to být střízlivý.

Jistě. Když vidíte ztrápeného synovce v rodičovském konfliktu, bylo by hezčí moci mávnout kouzelným proutkem a napravit vztahy v celé rodině. Jenže to nejspíš nebudete umět. Můžete jeho rodinu navést na nějakou terapeutickou pomoc, ale využít jí musí už sami. Co pro synovce můžete udělat, je trávit s ním čas, zajímat se o něj, bavit se s ním, klidně o počítačových hrách nebo o mobilech.

Nikdo neslíbí ani nezaručí, že právě to bude ten jeden nenápadný dílek skládačky, který ho jednou uchrání před trápením. Ale je hodně silných příběhů lidí, kteří třeba navzdory těžkostem v dětství žijí vydařený život, a když v jejich příběhu pátráte hlouběji, najdete tam nějakou nejlepší kamarádku, hodnou babičku nebo tetu, která chápe a rozumí. A i když se objeví jednou za měsíc, pomáhá už jen vědomí, že ona tam někde je.

Případ sám pro sebe je pak ten, kdy by záchranu potřebovali rodiče. A tady dvojnásob platí, že žádné dítě, ani dospělé, své rodiče doopravdy zachránit ve spasitelském slova smyslu nemůže. Zkoušet to je nejlepší cesta shořet jako papír. Ale přece jen něco jde: Žít svůj život podle sebe, dobře se zhostit svého batůžku s pískem – ke svojí vlastní spokojenosti – a vlastním životem ukazovat, že věci jdou dělat i jinak než podle třeba nefunkčních rodinných mýtů a zvyklostí.

Články k poslechu

Kdy končí terapie

Osobní vývoj se odehrává ve spirále, hotovo nemáme nikdy. Úloha průvodce je omezená.

13 min

Zranění rodiče

Chcete být pro své děti lepší máma nebo táta, než jaké jste měli vy. Na …

16 min

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

23. 1. 2020

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.