Během pilotního projektu Ježek v kleci jsme se přesvědčili, že týmové koučování středoškoláků má svůj smysl. Naši praktickou zkušenost jednoznačně podporují i poznatky neurověd.

Když jsem psala článek Co se děje v hlavách dospívajících, vycházela jsem ze závěrů jednoho osvědčeného autora a kromě puberty svých dětí jsem neměla jinou praktickou zkušenost.

Na svůj článek jsem dostala jako zpětnou vazbu dopis od přítele Petra Kadlece, odborníka na aplikované neurovědy, a během dalších událostí jsem se přesvědčila, že bych si tyto informace neměla nechávat jen pro sebe.

Zmatek v hlavě

Co tedy o období dospívání říkají neurovědy? Někdy mezi 12. a 22. rokem se kompletně přestavuje střední část prefrontálního cortexu a anterior singular cortex (tzv. ACC). Z toho vyplývá, že pozitivní návyky, které si děti v dětství vytvořily, se rozbourávají a mizí (např. typické období lhaní) a dospívající přestávají být schopni rozumět sociálnímu prostředí a jeho změnám – prostě se najednou neorientují ani v situacích, které už zvládali velmi dobře. Protože součástí funkcionality ACC je také porozumění sám sobě, přestávají se orientovat i v sobě a ve svých pocitech a náladách.

Jediná forma výchovy, která je v dospívání možná, je výchova vzorem, příkladem.

Dospívající hledají porozumění u svých vrstevníků, kteří prožívají stejné zmatky. Ve snaze eliminovat konflikty s okolím hledají partu, do níž by mohli co nejvíce zapadnout, nebo nacházejí pocit bezpečí v samotě, oproštěni od „nepochopitelných“ sociálních interakcí.

Pro rodiče je toto období neméně těžké. Mnohdy nelze realizovat ani dobře míněné rady, že mají svým dospívajícím potomkům naslouchat – oni sami neumějí pojmenovat a ze zmatku prožitků vylovit formulaci toho, co je trápí. Jediným způsobem, jak si v tomto období udržet vazby s dětmi, je být u nich a s nimi, nevyzvídat, být přítomni ve formě, která poskytuje bezpečí, ne tlak a výčitky. Jediná forma výchovy, která je v dospívání možná, je výchova vzorem, příkladem.

Ježek jde do školy

Ve stejné době dosáhla vrcholu příprava pilotního projektu Ježek v kleci, ve kterém jsme chtěli změřit, jaké má koučování ve školách smysl. A tak se stalo, že jsme najednou stáli před třídou plnou ‑náctiletých studentů na Gymnáziu v Přípotoční, Praha 4.

„Dokážeme to?“ Jsme tu dobrovolně, přišli jsme kvůli nim, dokonce jsme aktivně požádali, abychom mohli přijít, ale chápeme, že oni to tak nevidí. Také jsme seděli v lavicích. Naším prvním úkolem je odvrátit pozornost zvědavých očí od nás cizáků a samozvanců a nabídnout jim příležitost rozhodnout se sami, čím se chtějí v následující dvouhodinovce zabývat. Naší rolí je být tu pro ně, protože takhle je to u koučů v pořádku. Cítíme na sobě jejich zvědavé pohledy: „Co vy o nás víte?" A to je správně položená otázka. Co my dospělí o vás dospívajících víme?

Máme k dispozici dvě dvouhodinovky, to je velmi málo na navázání důvěry a na otevřený rozhovor, ale uvěřili jsme, že ke zlepšení tohoto světa můžeme přispět tím, že přestaneme mladým lidem říkat, co mají dělat, a začneme poslouchat, co říkají. A jaký to má smysl? Na to se jich budeme muset zeptat.

Koučování krok za krokem

Proces koučování má pro mnoho laiků příchuť čehosi tajemného. Pojďme tedy využít této příležitosti také k tomu, abychom si ukázali, jak probíhá. Lze koučováním studentů ve školách přispět ke zlepšení našeho světa?

Zlepšení světa jsme si definovali jako zkvalitnění vzájemných lidských vztahů a přijetí osobní odpovědnosti. Postup, který jsme chtěli uplatnit a který je pro proces koučování i sebekoučování velmi vhodný, se skládá z pěti jednoduchých kroků:

1. Řekni, jak bys to chtěl, (co by sis přál) a definuj si cíl
2. Popiš, jak jsi na tom teď
3. Urči, co je třeba změnit
4. Najdi, jaké máš možnosti (všechny, co tě napadnou) a pak vyber pro tebe tu nejvhodnější
5. Kdy a čím začneš

Nejdřív jsme potřebovali zjistit, o čem studenti nejvíc přemýšlí nebo co je trápí? Najít jejich společné téma. Proto jsme jim navrhli, aby se na svou současnou školu podívali z nadhledu, respektive z odstupu 10 let.

1. Píše se rok 2021, jaké byste chtěli mít vzpomínky na školu po deseti letech?

Kolektiv jsme rozdělili do pracovních skupin, každá si definovala svoji představu a tu pak jednotliví mluvčí skupin vysvětlovali před celou třídou. Bylo vidět, že pro většinu z nich je obhajování svého názoru či názoru skupiny na společné téma něčím novým, ale všichni své veřejné vystoupení i přes počáteční váhání zvládli.

Abychom předešli nevyžádaným komentářům, společně jsme přijali pravidlo, že každý názor je cenný a stojí za to, aby byl vyslyšen. Většina velmi rychle pochopila, že nejde o soupeření, ale naopak o to, jak nalézt shodu. Absolutně zvítězily hezké vzpomínky na kolektiv ve třídě, na spolužáky a společné zážitky. A jak vypadal společný cíl? Pokusit se přiblížit modelu ideální třídy.

2. Co vám na vaší současné třídě vadí?

Pomocí obrázků skupiny definovaly, že svoji třídu nevidí jako jeden celek, ale rozdělenou na skupinky podle sportů (byla to třída sportovců), a vůbec nejvíc že jim vadí zbytečné spory.

3. A co potřebujete zlepšit?

Společně jsme porovnávali ideální třídu (pro ideální vzpomínky) se skutečností a najednou se před námi začaly objevovat příležitosti pro zlepšení.

• Respekt, dospělé chování
• Zábava
• Vzájemná pomoc
• Stmelování mimo školu
• Držení při sobě
• Hezké spolužačky
• Přát úspěch ostatním
• Respekt k individualitě

Zajímavé! Největší poptávka byla po stmelování kolektivu a respekt se nám tam objevil dokonce dvakrát: respekt k individualitě a chovat se jako dospělí.

Při jejich vysvětlování jsme si uvědomili, že mají o nás dospělých krásné iluze, že jsme jim vzorem. Kdybych mohla, na každou volnou plochu vyvěsím heslo „POZOR, POZOR, VŠICHNI JSME VZOREM MLADŠÍ GENERACI, A JAK SE K SOBĚ BUDEME CHOVAT, TAK SE NÁM TO OD NICH JEDNOU VRÁTÍ!“.

Kdo se chce osobně podílet na zlepšení vztahů ve třídě? Svůj závazek vyjádřil úplně každý a na stupnici 1 – 10 jako měřítka odhodlání se většina ustálila mezi 7 – 8.

Výsledek jejich devadesátiminutové práce nás velmi příjemně překvapil. Ani nevím, jestli by se třicet dospělých dokázalo tak rychle shodnout. Jsme naměkko a těšíme se na další setkání.

4. Jak to uděláme?

Druhé setkání bylo mnohem dynamičtější, přímější. Aby si studenti posílili důvěru mezi sebou, každý měl příležitost promluvit a odtajnit: „Co o mně ostatní neví?” a zároveň si zkusit, jaké to je, mluvit ke třídě NAHLAS, a jak naopak projevit spolužákům respekt tak, že při jejich vystoupení MLČÍ. Vyzkoušet svůj závazek z předchozího setkání.

Dále jsme společně hledali možnosti, co je třeba udělat, aby si splnili svůj cíl, a jak dovést plány a strategie alespoň do jedné konkrétní akce. Postupovali jsme podobně jako při prvním setkání. Práce ve skupinách, obměna mluvčích, aby si co nejvíc studentů mohlo vyzkoušet příležitost mluvit za ostatní.

A jakže se stmeluje kolektiv?

• Zapojení nezapojených
• Chodit do školy jako za kamarády, těšíme se, co spolu budeme dělat
• Méně sporů
• Bavit se všichni dohromady (propojit skupinky)
• Respekt k individualitě
• Vzájemná podpora u sportu
• Třídní akce
• Vzájemná pomoc

Jsem přesvědčena, že z takových výsledků by byl nadšen každý team‑buildingový trenér.

5. Čím chcete začít?

Posledním úkolem našeho setkání bylo plánování první konkrétní akce kdy, kde, kdo, jak. Evidentně bylo pro každého nejtěžší zavázat se osobně k nějaké konkrétní práci, ale ruku na srdce, to je běžné u všech věkových kategorií.

Cesta a cíl

Cílem každého koučování je dosáhnout zvoleného cíle a nám se to zřejmě podařilo, ale to není jediný benefit a možná ani není ten nejdůležitější. Už Buddha říkal, že nejdůležitější je cesta.

Na naší společné cestě měli studenti možnost formulovat a vyjádřit svůj názor (všichni), naučit se přijmout názor ostatních, podílet se na sociální pohodě skupiny, cítit se jako součást týmu, naslouchat, umět se vyptávat, zajímat se, odtajnit se a vyjádřit ostatním důvěru.

Naše cesta byla příliš krátká pro uskutečnění zásadní změny, byla to jen ochutnávka. A jak se jim to líbilo? Hodnocení studentů Gymnázia Přípotoční je zahrnuto ve výsledcích následujícího výzkumu.

Výsledky výzkumu pilotního projektu Ježek v kleci

Pro pilotní projekt byla vybrána 4 gymnázia (2 čtyřletá a 2 víceletá), z nichž se účastnilo celkem pět tříd (120 studentů). S každou třídou proběhla dvě devadesátiminutová setkání, na kterých byl uplatňován týmový koučink. Setkání vedli vždy dva kouči, kteří pracovali s poměrně velkými skupinami (20 až 30 žáků na třídu). Všichni skupinově koučovaní studenti dostali nakonec příležitost vyplnit anonymní dotazník, na jehož základě zpracovala socioložka Linda Nováková obsáhlou závěrečnou zprávu.

Studenti velmi ocenili možnost o situaci ve třídě mluvit, hledat řešení, učit se vidět další možnosti, být poslouchán…

Studenti velmi ocenili možnost o situaci ve třídě mluvit, hledat řešení, učit se vidět další možnosti, být poslouchán – to všechno bylo pro více než polovinu studentů něco nového.

A jak se nám podařilo vnést do škol zlepšení našeho světa? Zkvalitnění vzájemných lidských vztahů a náš příspěvek ke zlepšení našeho světa výmluvně ukazuje následující graf:

Nejvíce respondentů pociťovalo výrazně větší odhodlání ke změně. Pozitivní změna byla zaznamenána také v upevnění kolektivu, zlepšení atmosféry ve třídě a komunikace se spolužáky. Tyto kategorie odpovídají zvoleným tématům setkání – vztahy ve třídě a vyřešení problémů v kolektivu.

U ostatních kategorií byl převažující názor, že žádná změna nenastala. Setkání mělo nejmenší vliv na komunikaci s vyučujícím (ne ve všech případech byl učitel účasten setkání) a také na motivaci ke studiu (což je vzhledem k tématům setkání logické).

Z koučování si odnášeli především jistý druh ponaučení, který se týkal komunikace s ostatními, odpovědnosti za své jednání, respektu k ostatním i odhodlání.

Být spolu, být vzorem

Studentům připadalo setkání velmi zajímavé, a to bez ohledu na věk. Jako užitečné jej hodnotily především mladší ročníky, starší byli rozvážnější, přesto by se dalo říct, že pro ně bylo celkem užitečné. Dvě třetiny uvedly, že jim setkání v něčem pomohlo. Většinou se jednalo o nějaký druh poznání, ať už názorů ostatních, podstaty problému nebo vlastní odpovědnosti. Hodně si studenti cenili možnosti otevřené komunikace.

Z koučování si odnášeli především jistý druh ponaučení, který se týkal komunikace s ostatními, odpovědnosti za své jednání, respektu k ostatním i odhodlání. Dvě třetiny studentů by se rády takového setkání zúčastnily znovu.

Ukazuje se tedy, že zvolená forma týmového koučování velmi dobře vyhovuje specifickým potřebám dospívajících, umožňuje jim zabývat se problémy v bezpečném prostředí a zažít zdravou skupinovou sounáležitost. To není málo, co říkáte?