Učíte se slovíčka třetího cizího jazyka, trávíte víkendy na kurzech, po práci spěcháte na přednášky a nedělní noc věnujete čtení, protože jste si slíbili, že budete víc číst? Cimrmanovo pravidlo o pomněnce a zapomněnce neplatí. Kvantita neznamená kvalitu a více může být méně i v případě studia.

• „Děti mohou trénovat svůj mozek, protože ten funguje podobně jako sval – čím více jej používáme, tím lépe a déle nám slouží,“ píše Tereza Váňová, psycholožka, která se podle svých slov věnuje kognitivním rehabilitacím.
  
• „Studuj, co to půjde, studuj naplno, studuj v noci a studuj ve dne, studuj, když si ostatní dávají pauzy, mozek na rozdíl od svalů nevylučuje kyselinu mléčnou, takže nepotřebuje odpočívat,“ cituje kamarádka – opět psycholožka – na svém Facebooku přírodovědce a spisovatele Marka Váchu.
  

Souhlasí spolu, nebo si protiřečí?

Pokud psychologové nebo copywriteři do svých textů zakomponují – byť třeba nesouvisející – biologické argumenty nebo obrázky, čtenáři jim přikládají větší váhu, ukazují výzkumy. Staví se k nim méně kriticky, považují jejich závěry za lépe podložené, a to i v případech, kdy se jedná o úplně nesmyslný nebo nesouvisející argument nebo třeba ilustrační obrázek z magnetické rezonance bez nejmenšího vztahu k textu.

Využívají toho i autoři zmíněných citátů. Hovoří o tom, že člověk má trénovat kognitivní funkce, respektive studovat, aby pak byl výkonnější a moudřejší. Samotný mozek v jejich textech hraje jen ilustrační roli – argumentační linii ze studia (tréninku) vyplývá moudrost (výkonnost) neobohacuje. Oba texty předkládají názor autorů na určitou psychickou zákonitost, kterou ovšem zmínky o biologických dějích z věcného hlediska neprokazují. Úkolem slov o mozku je zvýšit čtivost a důvěryhodnost – což se také v obou textech daří.

Problém nastává, když se jejich sdělení pokusíme spojit. První citát tvrdí, že máme trénovat, protože se mozek podobá svalu, zatímco podle druhého máme trénovat proto, že se mozek od svalu liší. Rozpor mezi obojím je pouze zdánlivý: obě přirovnání zdůrazňují určitou vlastnost mozku, aby ji následně nabídly jako zdánlivý argument.

Druhý text nestojí na vztahu kyseliny mléčné a studia. Psi stejně jako mozek kyselinu mléčnou nevylučují – a přesto odpočívat potřebují. Vyvrací to Váchův názor, že bychom měli studovat? Nevyvrací; svaly, psi a kyselina mléčná s tématem totiž vůbec nesouvisí. Totéž platí i u prvního textu: podobně jako sval funguje třeba pumpička na kolo – kterou zjevně trénovat nepotřebujeme. Podobnost svalu a mozku zkrátka s přínosem studia nijak nesouvisí.

Věřím, že je přínosné si podobné mechanismy občas uvědomit. Televizní reklama, v níž vláknina přidaná do jakéhosi jogurtu dokonale vyčistí schematicky vyvedená střeva, na nás přirozeně působí víc než strohé konstatování, že je daný výrobek „zdravý“ – aniž by zobrazení byť jen vzdáleně připomínalo reálné střevní procesy. A podobných příkladů by bylo možné nabídnout nekonečné množství.

Pokud se ale vrátíme k mozku a svalům, podobají se? Liší? A měli bychom mozek trénovat co nejvíc a studovat dnem i nocí?

Jeden celý mozek

Populární mýtus o tom, že člověk užívá jen deset, patnáct nebo osm procent mozku, vznikl z toho, že takhle malá je část, kterou používáme pro „přemýšlení“, pro činnosti, které chápeme jako duševní aktivity: školní učení, řešení problémů. Mozek ale pracuje neustále a celý – reguluje tělesné procesy, řídí pohyb, vykonává všechna drobná rozhodnutí, nad nimiž nepřemýšlíme, všechny činnosti, které provádíme zdánlivě automaticky.

Nevylučuje kyselinu mléčnou, která se tudíž nemusí zpracovávat, nicméně každý, kdo někdy zažil duševní práci, chápe, že i ta způsobuje únavu. Stojí za tím adenosin, který vzniká při rozkladu „energetických“ molekul ATP a v mozku vyvolává pocit únavy a ospalosti.

Na rozdíl od svalu, který po výkonu zpracovává kyselinu mléčnou, potřebuje mozek zpracovat vjemy a informace, pospojovat je mezi sebou, vyřešit řadu problémů, dilemat, hádanek a otázek, které se v něm nahromadily v průběhu práce.

Odpočinout si tak potřebuje i mozek. Zaprvé spánkem: právě při něm se strukturují a vzájemně propojují paměťové stopy. Takový „mozek“ chápaný jako jeden pracující a odpočívající celek je ale spíš metaforickým umístěním různých nervových a psychických dějů, které samy o sobě nemohou probíhat neustále. Mimo „globálního“ odpočinku v noci tak potřebujeme řadu drobných přestávek i přes den, jakkoli se nemusí nutně vylučovat s prací.

Naše nervová soustava vznikala v docela jiných podmínkách, než ve kterých teď žijeme. Naše současné prostředí je k tělu ve většině ohledů příznivější, ale přináší s sebou i několik nároků. Nepotřebujeme možná odpočívat od práce – ale od světla, hluku a soustředění ano. Letošní britská studie ukázala urychlení degenerace mozku u lidí, kteří každodenně řídí víc než dvě hodiny: „řízení způsobuje stres a vyčerpání – které studie spojují s úbytkem kognitivních schopností,“ komentovala výsledky jedna z autorek, Kishan Bakrania.

Hlava a tělo

Druhou kapitolou je psychika. Člověk potřebuje víc než pracovat. Vedle samotného studia si také potřebuje odpovídat na otázky, proč to dělá, co chce, co mu dělá radost, co je pro něj důležité. Právě vyhýbání se podobným otázkám vede člověka k workoholismu.

V neposlední řadě je nutné nezapomenout odpovídat i na řadu zdánlivě banálních otázek.

• Sedí se mi dobře (neničím si záda)?
  
• Co bych si dal k obědu (jaké látky tělo potřebuje)?
  
• Proč mě tak vytočil soused (kde mám slabé místo, kterého se dotkl)?
  

Takové potřeby člověka napadnou naprosto samovolně – pokud se ovšem na něco nesoustředí natolik, že thalamus dané vstupy vyhodnotí jako v dané chvíli nepotřebné.

Při únavě navíc člověk přirozeně reguluje schopnost se soustředit stresem. Z hlediska EEG se zvyšuje frekvence „vln“ mozkové aktivity, člověk sedí toporně, zrychluje se tep… Tělo proti vyčerpání bojuje vyplavením adrenalinu: nedávná studie ukázala, že už po třicetiminutovém psychicky namáhavém úkolu následuje vzestup činnosti sympatiku. Vyčerpání se může dostavit i po přílišné duševní činnosti (více o mentálním vyčerpání například tady).

Odpočívat tak potřebujeme nejen od fyzické, ale i duševní práce, včetně studia. Takovým odpočinkem přitom může být cesta tramvají bez telefonování nebo surfování po internetu, oběd bez snahy doučit se německá slovíčka, klidná procházka z nákupu místo rychlochůze. Cokoli, kdy se můžete rozhlédnout po okolí, v klidu se nadechnout, na nic se nesoustředit a přemýšlet, o čem vlastně přemýšlíte.

K čemu je studium

Studium s sebou v běžném životě obvykle přináší jistou dávku stresu: ubírá čas a peníze, které by jinak bylo možné využít k volnějšímu pracovnímu režimu, přináší závazky a termíny, kvůli kterým je nutné spěchat na hodinu nebo k času vyhrazenému pro čtení.

Problematizovat je možné i jeho efektivitu. Pokud není vaším nejzazším cílem zemřít co nejvzdělanější, dává studium smysl jen ve vztahu k něčemu dalšímu. Vzdělání samozřejmě nemusí být jen pragmaticky zaměřenou znalostí určenou ke zvýšení zisku; sám pracuji za směšné peníze pro polostátní firmu právě díky výjimečně sečtělým kolegům, se kterými je radost mluvit a pracovat. Tedy s těmi z nich, kteří se bezprostředně po skončení jednání nezavřou do hotelového pokoje k dennímu přídělu on‑line cvičení, a s těmi, kteří kvůli přebíhání mezi prací, stáží a Ph.D. studiem nedělají hloupá rozhodnutí.

Není to samozřejmě důvod k protestům proti myšlenkám uvedeným v úvodu: studovat je bezesporu povznášející a užitečné. Existuje ale řada dalších neméně užitečných i neméně povznášejících činností – a doporučovat studium a víc studia paušálně a všem optimální není.

Nové zkušenosti neleží nutně zrovna ve studiu. Jako zásadní se může ukázat rozhovor se spolucestujícím ve vlaku stejně jako náhodná myšlenka při procházce. Úplně novou zkušenost přináší jakékoli vybočení ze zajetých kolejí, ať už je to návštěva neznámého místa nebo neznámá činnost, třeba dojení krav v agroturistickém hotelu. Oproti odborné konferenci má hned několik výhod: zaměstnává vás jinak – a novou zkušenost vnímáte všemi smysly, nejen mezi řádky učených přednášek a knih.