V systemické psychoterapii existuje krásná metafora. Na problém klienta se díváme jako na „nit vyprávění“, z níž je upleten svetr, do kterého je klient „navlečen“. Svetr se dá rozpárat a z téže vlny uplést jiný svetr. Stejně tak s klientem můžeme „uplést“ jiný příběh. Pletení je jako život. Může se stát meditativní činností, nebo se u něho můžeme pěkně navztekat. Můžeme plést barevné a krásné svetry, ale také si můžeme uplést svěrací kazajku. Je to naše volba.

Naše osobní příběhy splétá mysl. Co si o svém životě myslíme, to je nám realitou. Mysl může být naším pomocníkem, nebo také diktátorem. Znáte to. Hlava plná myšlenek, které vytvářejí silný tlak a pohlcují nás. Když je naše myšlení negativně zabarvené, ocitáme se v bitevním poli. V poli strachu, nejistoty, útoků, smutku. Je to většinou docela hlučná vřava. Naopak když je naše myšlení pozitivní, tak je klidnější, radostnější, harmoničtější a tišší. Také to znáte.

Většině lidí je lépe v klidu a harmonii, a tak stojí za to s myslí pracovat a udělat z ní svého pomocníka. Snažit se ji využít k naší spokojenosti a tvořivosti. K tomu však potřebujeme vědět, co v ní máme, abychom to mohli spolu s ní přetvořit v něco lepšího. A máme tam toho dost.

Přesvědčení

Všichni v sobě nosíme různá přesvědčení a „pravdy“, které silně ovlivňují náš život a vztahování se k němu. Něco nám imponuje, k něčemu jinému cítíme odpor. Někdo je nám sympatický a jiný v nás provokuje nepříjemné pocity. Přáli bychom si být v klidu a zažívat jen pohodu, ale nejde nám to. Mysl hodnotí a interpretuje.

Máme vystavěný systém hodnot a názorů, kterého se zuby nehty držíme, protože je to přece pravda. Naše pravda. Ale víme to jistě? Jak si tím můžeme být jisti, když někdo má tu pravdu úplně jinou? Některá naše přesvědčení nám mohou škodit a dělat nás nepružnými, netolerantními. Upletli jsme sami sobě svěrací kazajku.

Tím, že vnitřní řeč zastavíme, ji zbavíme jejího vlivu, a když přidáme, jak to bude vypadat příště, dáváme prostor změně a zároveň vytváříme představu, jak to lze udělat jinak.

Zkuste se někdy nad svými přesvědčeními zamyslet. Vezměte si tužku a napište si na papír přesvědčení, která ovlivňují váš život. Pište bez cenzury vše, co vás napadne. Když si pak svá přesvědčení prohlédnete, zjistíte, že mnoho z nich vám neslouží. Ale dobrá zpráva je, že se to dá změnit. Přesvědčení jsou jen myšlenky nebo soubory myšlenek, a ty jsou tvárné. Jsou to konstrukty naší mysli, které můžeme přetvářet. Pokud vám nějaké přesvědčení nepřináší pozitivní efekt, změňte ho. Někdy to jde snadno, jindy hůř, ale stačí pozvolna.

Například zjistíte, že máte přesvědčení, že život je boj. Asi byste těžko sami sebe přesvědčili, že je život krása a láska. Můžete ho však pozměnit třeba takhle: Život není vždycky boj, někdy je to pohoda. Dokážu si vytvářet pohodu, to o sobě vím. Tím, že se ladíte na pozitivnější smysl, dochází k proměně a myslíte pozitivněji. Měnit přesvědčení je jako s tím svetrem. Můžeme na něm odpárat vzor, který se nám nelíbí, a uplést jiný.

Sebeláska

Sebelásku tvoří naše přesvědčení o nás, tedy opět konstrukty naší mysli, které se nemusí zakládat na pravdě. Máme zvyk hodnotit sami sebe velmi kriticky. Nejsme spokojeni s tím, jak vypadáme, co děláme, jaký je náš život. Sami sebe dokážeme nazvat nejrůznějšími a ne zrovna lichotivými jmény, a tím si velmi škodíme. Pokud se na sebe díváme takhle kriticky, jsme sami sobě nepřítelem. Pleteme si svetr, který se nám vůbec nelíbí, a víme, že nám rozhodně nebude slušet, ale přesto v pletení pokračujeme.

Robert Anthony v knize Zázrak pozitivního myšlení píše, že kdybychom měli kamaráda, který by se k nám choval tak, jako se k sobě chováme my, nebo by s námi mluvil způsobem, jakým se sebou mluvíme my sami, určitě bychom s ním dlouho nekamarádili. A má pravdu.

Anthony doporučuje se ve chvíli sebekritiky zastavit a stopnout toto destruktivní myšlení. Když se spustí negativní vnitřní řeč, říct si: „Přestaň. Tohle nejsem já.“ A pak k tomu dodat: „Příště budu…“ Tím, že vnitřní řeč zastavíme, ji zbavíme jejího vlivu, a když přidáme, jak to bude vypadat příště, dáváme prostor změně a zároveň vytváříme představu, jak to lze udělat jinak. Sami sebe v představě vidíme v lepším světle, a když to jde v představách, jde to uskutečnit i v reálném životě.

Máme na sobě divný, mokrý a těžký svetr, do kterého nás někdo navlíkl. A my pořád lezeme do vody i s tím svetrem.

Přijímejte se. I se zdánlivými chybami. Buďte k sobě laskaví a tolerantní a mějte se rádi. Není nic důležitějšího než se mít rád a přijímat se takový, jaký jsem. Upleťte si měkoučký a příjemný svetr, který vás bude hřát a budete se v něm cítit jako v něžné náruči.

Nemáte žádnou vinu

Pocity viny úzce souvisejí se sebeláskou V knize Bezpodmínečná láska od Paula Ferriniho mě velmi zasáhla věta: „Nemáte žádnou vinu.“ Byla jako blesk z čistého nebe. Do té doby jsem si myslela, že mám vinu za spoustu věcí. Ano, kostlivci ve skříni. Máme je všichni. Něco jsme někdy někde slíbili a nedodrželi to, udělali jsme něco, čeho jsme později litovali, ne vždy jsme se zachovali „správně“.

Mysl dokáže roztočit kolotoč výčitek, a to má na nás velmi destruktivní dopad. Přestáváme si vážit sami sebe. Nejsme pro sebe dost dobří. Od dětství jsme vychováváni tak, abychom byli poslušní, hodní a dobří, a když to nesplňujeme, přichází odmítnutí. V dětství nás odmítali dospělí, v dospělosti odmítáme sami sebe.

A už nám to nezpůsobuje nikdo zvenčí, ale vytváříme si to sami. Navíc žijeme v duchu naší evropské kultury, a ačkoli už křesťanství nemá takový vliv, jeho koncept viny, hříchu a trestu se za staletí zakořenil a má na nás stále silný dopad. Jsme jím nasáklí. Máme na sobě divný, mokrý a těžký svetr, do kterého nás někdo navlíkl. A my pořád lezeme do vody i s tím svetrem.

Koupat se v pocitech viny je však zbytečné. Pokud nás trápí něco, co už nemůžeme změnit, je dobré to přijmout a je očistné se s tím smířit. Jsme ponaučeni a nemá smysl to dále vyživovat. Stalo se. Prostě se to tak stalo. Jestliže situaci napravit můžeme, je dobré to udělat. Pro klid naší mysli.

Nic nemusíte

Vyřaďte ze své mysli slovo musím, protože toto slovo vytváří obrovský tlak. Znám člověka, který má ve svém slovníku v každé větě musím. A věty začínají většinou také slovem musím. Musím udělat, musím zařídit… Z mého pohledu je to nezáviděníhodný stav. Člověk se tak nestává obětí vnějších okolností, ale své mysli. Je doslova štvancem své mysli.

Existují tři odlišné možnosti. Musím – měl(a) bych – chci. Je mezi nimi obrovský rozdíl. Slovem „musím“ se mysl stává diktátorem, slovem „chci“ naopak přítelem, se kterým vytvoříme něco zajímavého. Můžete si s těmito pojmy zahrát jednoduchou hru.

• Napište si je na papír a ke každému si napište, co musíte, co byste měli a co chcete. Ideálně vedle sebe, ať to vidíte všechno najednou.
• Podívejte se na to, co musíte. Jestli to opravdu musíte, tak to tam nechte – jinak to přesuňte do měl(a) bych nebo chci.
• Pak se podívejte na svá měl(a) bych. U těch často zjistíme, že bychom měli něco dělat, abychom naplnili očekávání někoho jiného. Ale opravdu to chceme? Pokud ano, šup s tím do chci – pokud ne, tak ať se na nás nikdo nezlobí, prostě ne!

Ideální by bylo, kdyby většina toho, co je na papíře, byla přeskupena do chci, popřípadě vyškrtnuta ze sezamu. Jakmile totiž změníme slovo musím na slovo chci, získává to úplně jiný náboj. Nemusíme, ale chceme. Můžeme to použít i v běžných situacích.

Uvedu banální příklad. Myslíte si, že musíte umýt nádobí. Zeptejte se sami sebe, jestli opravdu musíte. Zjistíte, že ne, že byste spíš měli, aby byl pořádek. Chce se vám? Můžete dojít k tomu, že vlastně ano, protože ten pořádek má pro vás význam, nebo zjistíte, že se vám nechce, že to klidně počká. Pak si uvařte kávičku, sedněte si a nádobí pusťte z hlavy. Nebo dělejte to, co se vám v tu chvíli opravdu chce – třeba pleťte parádní svetr.

Mysl má ráda dramata. Líbí se jí, když se něco odehrává, a tak nám předkládá spoustu myšlenek. My toužíme po pohodě, a ta se s dramaty neslučuje. Bylo by však pošetilé si myslet, že se myšlenek zbavíme. To není možné. Není možné s nimi ani bojovat. Můžeme se však naučit s nimi pracovat, brát je s nadhledem a nenechat se jimi stáhnout.

Když se přistihneme, že jsme v kolotoči zatěžujících myšlenek, můžeme to zastavit. Tao používá pro zklidnění mysli představu prázdné misky. Zkuste si představit, že vaše mysl je prázdná miska. Já sama si představuji zlatou prázdnou misku ve své hlavě. Když si ji představím, myšlenky zmizí. Je jenom miska, do které proudí očistné světlo.

V relaxaci se pro uvolnění mysli používá metafora mraků. Myšlenky jsou jen jako mraky na obloze, připlují a odplují. Nic neznamenají. Nemusíme na nich ulpívat, ani se s nimi ztotožnit. Jsou to jen mraky, které občas překryjí slunce.