„Takže ty chceš říct, že když budu myslet na smrt, že se mi jako bude žít líp? Co je to, prosím tě, za blbost?“ Na tento rozhovor s přítelem nezapomenu. Chtěla jsem se s ním podělit o své prozření a on mi svou reakcí dodal hned další: že myšlenku smrtelnosti udržujeme tak neviditelnou, jak jen můžeme, a že děláme maximum, abychom se ubránili přiznání, že všechno je konečné. Pamatuji si, jak jsem se sama cítila skoro podvedená, když mi všechna ta pomíjivost naplno došla a prostoupila mě. Nebylo to žádné náhlé uvědomění způsobené nějakým traumatizujícím zážitkem ani zpráva snesená za zvuků chóru a zářivého světla shůry. Ale najednou byla ta pravda tady a už nikdy potom ji nešlo nevidět. Vzápětí mi ale taky došlo, že konečnost všeho neznamená vzdávat se plného žití: je to přesně naopak. Na oplátku za přijetí tohoto faktu se nám dostane volnosti, svobody a autentického prožívání.