Barcelonská Plaza Monumental hledá nové uplatnění. Na konci července odhlasoval Katalánský regionální parlament zákaz býčích zápasů. Hurá! Býčí zápasy jsem sice nikdy neviděla, fotky a vyprávění mi však stačí, abych věděla, že je dobře, že jsou zrušeny. Bavit se nad smrtelným utrpením zvířete je prostě zvrácené.

Jsou ovšem lidé, které takové divadlo baví a kteří jsou ochotni za ně i dost platit – zřejmě právě ekonomické tlaky dosud bránily zákonnému zákazu této kratochvíle, byť oficiální výmluva se odvolávala na tradici. Poslance k zákazu zápasů přinutil až rozsáhlý tlak veřejnosti (petici požadující zákaz podepsalo přes 180 000 obyvatel regionu).

Brzy snad budou následovat i regiony další, ochrana zvířat je teď ve Španělsku poměrně diskutovaným tématem. Jedním z podnětů je v zemi, jež je čtvrtým největším „výrobcem“ vepřového masa na světě, dokument s názvem Granjas de Cerdos (prasečí farmy).

Jde o dílo šedesáti aktivistů organizace Igualdad Animal, kteří od srpna 2007 do května 2010 dokumentovali život prasat na 172 farmách a jatkách. Letos v červenci zveřejnili, co viděli. Dokument provází diváka typickým životem jednoho prasete.

Klec a žárovka

Hezká podívaná to ovšem není. S týráním zvířat a s fyzickým utrpením se setkáte snad v každém záběru. Co je však snad ještě horší, je utrpení psychické: nemožnost řídit svůj život, žít v přirozené skupině, v podnětově bohatém prostředí. Místo toho klec, železný rošt a umělé osvětlení. Každý den, po celý život. Nesmírná nuda a bezmoc. Ale to jsme přeci věděli, nebo alespoň tušili ještě před zhlédnutím.

My Češi jsme obzvláště odolní. Procento vegetariánů se u nás pohybuje kolem 2 procent, v Británii je to 9 procent, v Německu 8 procent.

Víme, že prožívání bolesti je u zvířat prakticky stejné jako u člověka a i emoce jsou velmi podobné. I zvířata trpí nudou, mají potřebu přirozených sociálních vazeb, péče o mladé. Co to s námi dělá? Ovlivní to naše chování?

My Češi jsme v tomto obzvláště „odolní“. Životní podmínky zvířat ve velkochovech netrápí ani psychology. A že se u nás prasata, krávy ani brojleři nemají lépe. Většina populace však nespatřuje v této skutečnosti problém a se zvířetem na talíři se potkává prakticky denně. Procento vegetariánů se u nás pohybuje dlouhodobě kolem 2 procent, zatímco třeba ve Velké Británii je to 9 procent a v Německu 8 procent. Též zastoupení biopotravin na českých talířích je výrazně nižší. Čím to?

Ryba na talíři
Přemýšlím o tom, jaké návyky a hodnoty od nás přejímají naše děti. Tuhle jsme byli na návštěvě u známých. Naší rok a půl staré dcerce se líbila ryba, kterou mají v akváriu. Dlouhé minuty na ni hleděla a komunikovala s ní. „To je ryba!“ říkala jsem. Pak jsme si sedli k obědu a – co čert nechtěl – na talíři brambory a kapr. „To je ryba!“ říkám znovu. A v tom jsem se zarazila: co když si spojí rybu na talíři a v akváriu? Naštěstí se tak nestalo. Brzy se ale stane. Jak jen to holčičce vysvětlím?

Na otázku „Nevadí ti, že koupí masa z velkochovu podporuješ utrpení zvířat?“ jsem slýchala zhruba toto:

  • „Já přece ty zvířata netýrám.“
  • „Nikdy bych zvířeti neublížil. Nemůžu za to, co jim kdo dělá. Maso jíst musím.“
  • „Od toho jsou zákony a veterináři, aby hlídali zacházení se zvířaty.“
  • „Je mi jich líto, ale nic s tím nenadělám.“

Jíst, či nejíst maso? O to tu neběží...

Jsme tedy přímo přeborníky v psychických obranách týkajících se naší podpory tohoto utrpení. Kde se v nás bere ono odmítání odpovědnosti, popírání vlastní viny? Socialistická minulost vedoucí lidi k pasivitě? Nebo volná ruka trhu vynucující si co nejlevnější „živočišné produkty“?

Ochránců zvířat je u nás málo. Většinou jde o mladé lidi, vegany či alespoň vegetariány. Ti ostatní, co se většinou považují za rozumné a dospělé, útlocitností k němým tvářím netrpí.

Když už jsme my Češi takoví, jací jsme, snad nám alespoň EU časem vnutí přísnější normy a zvířata ve velkochovech se budou mít o něco lépe. Proto mám takovou radost nyní alespoň ze Španělů. Pokud dokument ovlivní veřejnost, může její vůle přimět k aktivitě další poslance, jako předtím v katalánském parlamentu.

Já sama vegetariánkou nejsem, nevadí mi, že zvíře, které jím, muselo zemřít. Vadí mi ale, pokud prožilo život plný utrpení, a proto velkochovy podporovat nehodlám.

Pavla Koucká